Blázni.cz - dobrý kanál

Ráno mě cestou do práce napadlo, že jediné, co mi kazí požitek z jara, je kličkovaná mezi šneky. Ve snaze o naplnění hesla „Žít a nechat žít“ se na ty nebohé tvorečky na cestách snažím nešlapat. Navíc šneky, ty s ulitou, mám odjakživa ráda. Obdivuju jejich křehkou majestátnost.
V zamyšlení nad šneky jsem v autobuse koutkem oka zpozorovala zvláštní výjev. V hloubi modřanského sídliště se právě dvě dámy s košíky zavěšenými na předloktí dávaly do běhu. V krátkém čase stihl mozek jen pár myšlenek: To běží na tenhle autobus? /Autobus právě zastavoval ve stanici/ To nemůžou stihnout, jsou nějakých 100, možná 150 metrů daleko. To mají v těch košících houby?
A hned jsem to vypustila z hlavy, protože na zastávce se právě z lavičky zvedal chlápek, kterému pod kůží vesele skotačilo hezkých pár promile a kdo ví, co ještě dalšího. Smál se na celé kolo a zajíkavě se všech okolo vyptával na nějaké kosmonauty. Bylo napínavé sledovat, jestli zvládne obtížný výstup na vrchol schodů do vozidla MHD. A najednou koukám, že do úplně posledních dveří nastupují ony sprintující houbařky. Z blízka je jasně vidět, že těm úžasným ženám musí být klidně přes sedmdesát let, vlasy mají obě krátké a úplně bílé a o něčem spolu živě, i když hodně udýchaně diskutují. Pane jo. V jejich věku uběhnout takovou vzdálenost každý nedokáže.
Na další zastávce se nahrnulo do ranního autobusu o hodně víc lidí. Průhled vnitřkem vozu se mi uzavřel, za těly nižších úředníků, důchodců a opozdilých školáků mi zmizel i milovník kosmonautiky, i sprintující houbařky. Nevadí. Nastoupila totiž slečna s úžasnými stehýnky v květované minisukni. Přírodní zrzka, šik brýle, roztomilý nosík. A ještě navíc Slovena! /Telefonovala dost nahlas, to nešlo neslyšet/ Samý smích a jedno zablesknutí šelmovských očí za druhým.
Cestou od zastávky mě najednou napadlo, že ta slečna ze Slovenska by jistě byla okouzlující šneček. S krásně vykrouženou ulitkou a ve velmi slušivých barvách.