Je dobrovolnictví práce? Přinejmenším může vykazovat hodně známek toho, že je. Především může být pracné, tj. provázené námahou a překonáváním. Námaha to může být i veskrze fyzická a mnohdy je možné se u něj dřít i sedřít. Jednak zabírá čas, čas, který mnohdy nemáme proto, že „máme práci“. Dobrovolnictví se také musí zodpovídat, morálně i právně. Policii, která po Vás při výkonu žádá průkaz, nemůže zajímat, pro čí blaho jednáte. Dobrovolnictví může vyžadovat investici síly, koncentrace a mnohdy i investici do prostředků činnosti.
Uvážíte teď takové dobrovolnictví, které všechny tyto rysy splňuje, a přesto jej nemůžete označit za práci? Co tu chybí? Snad povinnost. Jenže, přijde-li dobrovolník na čtyři hodiny, může beze všeho odejít po první? Zapíše-li se, nemá docházet pravidelně? Ale přece, jako by „dobrovolně“ bylo opakem „povinně“. Tím opakem je ve skutečnosti „nuceně“. Tak je ale dnes povinnost vnímána, totiž jako něco, k čemu se nutíme.
Vezme-li tedy na sebe někdo dobrovolně povinnost k něčemu, co je zodpovědné, pracné, vyžaduje osobní vklad a zabírá čas, jedná se o práci? Nyní přicházejí ke slovu peníze. Totiž chléb. Divím se, vždyť "práce" není příbuzná ani s jedním z těchto slov. Práce je snad příbuzná s praxí, tj. jednáním. A nyní jako by mělo být postaveno do kontrastu „dobrovolné“ a „za peníze“. Tedy „za peníze“ je nedobrovolné, nucené, vlečené. Ale právě to je opakem jednání – jsme-li vlečeni, nejednáme.
Nyní uvažme, že někdo zcela dobrovolně vykonává nějakou činnost, ne náhodnou, ale činnost odpovědnou druhým, a že za ni shodou okolností dostane od naskytnuvšího se chlebodárce peníze či chléb. Aha, tak to už je práce, řeknete. Nebo ne?
