2.8.2016
život je třeba svoboda
svoboda je těžká věc, to si člověk musí zasloužit v
týhle době, nejde přeca aby člověk byl hned svobodnej, to by toho potom zcela
jistě zneužil, jelikož by si toho nevážil asi tak jako si člověk neváží že je
zdravej, dokud nejni nemocnej, svoboda je nejtěžší hlavně ve chvílích kdy si
člověk může dovolit uplně všecko, no to poak zjistíš že je spousta věcí kerý si
nemůže dovolit, a třeba ho napadne, že největší svoboda je v tom nedovolit si
už vůbec nic, nebo jinej zas je nemocnej a pak se uzdraví a váží si každýho
okamžiku, že může bejt v kině, že může žužlat sousto, což nejni ale nic jinýho
než oběŤ
architektura současného
vesmíru vskutku připomíná prdel, po stranách jsou dvě nabubřelé poloprdele,
které představují dva antagonistické tábory, které tu a tam svými stahy hýbají
vesmírem, mezi nimiž je ukryta ta pravá podstata a prazdroj veškeré hmoty. Tam
se rodí obří lejno nápadů, pocitů, emocí, nebo snad pravd, tvrzení, zde vyvěrá
na povrch domění, tušení , nebo snad jistota, zde je cítit klid, a těžké dusno
rození, je zde to paravé podhoubí pro uvědomění si hmoty a jejích jinotajů,
jako je nemožnost ji prostupovat, a nebo naopak, možnost jejího hnětení, změnu
formy, ale dokonce i obsahu. Právě tak jako například můžeme snadno zaměnit
například ruskou vlajku za americký kus hadru, dohodneme li se tak, dá se
libovolně měnit poloprdelí, jejich významů a symboliky, a to jak celých stran,
tak o jejich částí a okolí.
nejhorší jsou nactiutrhači,
patolízalové a přisluhovači, taková verbeš si žije na okrajích zmíněného něčeho
a vesele si tam lebedí opakujíce všecko co z nitra zaslechnou, jsou horší než
vopice.
od těch dob, kdy z nitra
dávají přímé přenosy, se ty patolízalové shromáždili okolo těch beden a tam
zhurta povykují, poskakují a buší si do stehen a na hruď, šourají při tom
varlaty o koberce za vzniku mohutného šumu, který přehluší krátké depeše a jinotaje
skryté v jindy tak monotónním ruchu, které občas leccos mohou napovědět o
životě tam, kde končí koberec
jenže co by to bylo za
vesmír, kdyby v něm nebyl skrytý padouch a na straně druhé ten hodný moudrý
ďěd, šedobýlý, s vousem. Kupodivu padouch je také moudrý, ale neříká se to
nahlas, jak jinak by bylo možné, že jejich souboj trvá tak dlouho? že v hovnech
na rynku života stále zápasí nahé tanečnice v blátě, pro radost přihlížejícího
obecenstva, za zvuku nefalšovaného fandovství, polykání zvěřiny, šumění sektu a
mlaskání stříkajícího tuku v záhybech kůže papalášů a jejich milenek, za zvuku
praskání lebek těch nejvybranějších vepřů, sání langust a ústřičích obsahů.
Není nad tato kola roztočená, že svistot je slyšet v každém boltci, kde se po
vzoru svého pravzoru stáčí do malých vírků, které stymulují a konejší mnohdy
uspávají a jindy zasejc ženou k tanci a podvolují k mrdu a páření. Tato kola,
milý příteli, jsou tak velká a točí se mezi sebou až nelogicky, v převodech
podivných, kvantových, ž není snadné rozplést jejich řeč, rozkódovat a pochopit
co strojí ta kola, tu velkou past života, tu řeku hoven a ostrovů radosti, tu
stoku šumící kokakoly, kde všichni plavou v rauši s vybělenýmy zuby a ulepenou
kšticí.
slyšíš? slyšíš? ano to je
ten zvuk, zvuk rozvášněného davu, zvuk techna a blikání majáků, tep právě vdané
mrtvoly se smrtí je ještě vidět na chodníku, zvuk střepů a jejich lomů, zvuk
signatářů hluku... a jinde zase strom jako symbol klidu a míru a spojení světů.
tam kde není strom, tam končí láska, tam kde není pták v tom stromě, končí
budoucnost, tam kde je jablko nakouslé vadne a hnědne až shnije...a zase ten
štěkot rychlosti všech proklatých patron, těch nástrojů pokroku, pravdy a míru,
však za každej strom, jednu lidskou duši, za každou rostlinu jedno dítě, za
každýho ptáka jednoho anděla, a za každýho člověka samotnýho boha.