Blázni.cz - dobrý kanál

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.