Nenávidím výstavy současného umění. Všechny vernisáže jsou stejné: ty sterilní bílé prostory, připomínající banky nebo nemocnice, znuděný hipster nalévá špatné víno do jednorázových plastových kelímků, po kterých se sápe holubí letka - fádní, upocená stafáž všech výstav. Mezi nimi Fantom vernisáží, který za večer tutově obrazí všechny podobné akce ve městě, všude si stihne udělat selfíčko s mistrem a letmo se pozdravit se všemi lidmi, které pravidelně míjí. Nestihne ani zahájení výstavy. O nic nepřijde. Výstava samotná taky nestojí za řeč. To, co przní bílé stěny galerie, se dá těžko nazvat uměním.

Na takových akcích (pokud mě tam někdo donutí jít) vždycky vyvstanou bolestné vzpomínky na Kena Taurskiho. Ne, nikdo ho nemůže nahradit. Znuděné protáhlé ksichty kolem mě jsou toho důkazem. Tváří se jako že: „Já vím, co se umělec snažil říct, mluví v jinotajích a symbolech, které jsou srozumitelné pouze mimořádně inteligentním a sečtělým lidem, jako jsem například já; umělec chce sdělit zásadní, šokující pravdu, která...jak to jen naformulovat...to se nedá vyjádřit slovy, to se musí cítit, tady..."

Kecy! Je to celé o hovně a nikdo si nechce přiznat, že ztratil čas sledováním něčeho, co za to vůbec nestojí.

Ken byl poslední výtvarný umělec v historii, který dokázal lidi strhnout, dát jim zážitek na celý život, doslova je poznamenat. Ano, můžete si myslet, že moje hodnocení nebude úplně nestranné, vzhledem k tomu, že já a Ken - asi víte, že jsme byli partneři a nejen v práci. Nevíte, ovšem, jak byste mohli!

Snažili jsme se to utajit, Ken byl veřejně známá osobnost a nechtěl, aby se veřejně rozebíralo jeho soukromí. Nechtěl riskovat, že nás spolu někdo někde uvidí, tak mě s sebou nebral na žádné mimopracovní akce. Ano, novináři ho několikrát vyfotili ve společnosti jiných žen, to byla samozřejmě součást krycího plánu, jak náš vztah udržet v utajení. Byl to Kenův plán, Ken vždycky uměl všechno tak do detailů promyslet! Ty ženy byly prostitutky, já vím. Samozřejmě, není to logické? Koho jiného by si Ken měl najmout, aby předstíral, že je jeho přítelkyně? Aby ochránil svou jedinou, opravdovou lásku - mě!

Znali jsme se už od jeho studentských let. Ken navštěvoval ateliér multimédií a zpočátku mi vůbec neimponoval, plácal se v poloze klasické figurální malby, ano, řemeslně sice skvěle zvládnuté, ale proboha, koho v to dnešní době zajímá, nějaké obrazy. Jeho vedoucí ateliéru i spolužáci mu to taky dávali pořádně sežrat. Divím se, že se na té škole vůbec udržel. Ale v posledním ročníku se v něm konečně něco zlomilo a on odhodil své zkostnatělé umělecké názory jako starý kabát.

Vývoj jeho absolventské práce byl zahalena tajemstvím, Ken se nikomu nesvěřoval s tím, na čem pracuje, neměl zájem ani o konzultace s vedoucím ateliéru. Všichni čekali, že to bude průšvih - ale ne, byla to absolutní bomba! Ken zastínil všechny svoje spolužáky i vyučující a přes noc se stal hvězdou uměleckého nebe.

Dílo mělo název „Forbidden View" a spočívalo v tom, že Ken tajně natočil všechny své učitele a spolužáky pomocí miniaturních kamer, skrytých v mísách školních toalet. Videa poté umístil na internet a samozřejmě všechny „účinkující" označil a umožnil přidávat komentáře, které se online přenášely a promítaly na školní fasádu.

Bylo to jako rána mezi oči. Celou dobu ho všichni podceňovali, včetně mě! Šla jsem tenkrát hned po prezentaci za ním, a řekla jsem mu: „Tohle je to nejlepší, co jsem na téhle škole kdy viděla."

On namítl, že to byl jen takový fór, že chtěl zesměšnit lidi, kteří se vysmívali jeho umění. Řekla jsem mu, že se plete, že právě stvořil nesmrtelné umělecké dílo. A také jsme mu řekla: „Pracuj se mnou a udělám z tebe hvězdu."

A on poslechl. A tak začala jeho hvězdná kariéra, na které jsem se podílela. Jako jeho produkční, agentka, účetní, múza a milenka.

První projekt, který jsme spolu realizovali, se jmenoval „Ecce Homo Sapiens". Spočíval v tom, že jsme do galerie umístili obří skleněné terárium a těsně před vernisáží jsme nic netušícího kurátora výstavy chytili, svlékli a zavřeli ho dovnitř. Z počátku si myslel, že je to nějaký vtip a že ho po skončení vernisáže zase pustíme.

Nechali jsme ho tam po celou dobu trvání výstavy, což bylo něco přes měsíc. Jídlo jsme mu spouštěli otvorem ve stropě a občas jsme ho z hadice postříkali vodou. Podestýlku jsme mu neměnili. Měla jsem strach, že by nám utekl a už bychom ho nedostali dovnitř a kromě toho vytvářely kupící se hromádky výkalů krásnou metaforu zániku, nebo tak něco.

Potom nás čekal první opravdu velký projekt, který jsem nazvala „Pod kůží". Jeho realizace nám zabrala celý rok a zaměstnala armádu sochařů, programátorů i elektrotechniků. Jednalo se o interaktivní objekty, které reagovaly na diváky pomocí čidel. Z objektů se po stisknutí různých knoflíků ozývaly různé zvuky - smích, pláč, vzdychání, kvílení, prosby nebo řev. A čas od času, když byl nějaký divák zabrán do hry, se otevřela malá dvířka a z nich vyjel dlouhý ostrý nůž a diváka bodnul - a potom zase zajel zpátky. Bylo to naprosto neočekávatelné a náhodné. Měli jsme zklamaného návštěvníka, který byl na výstavě celkem desetkrát, pokaždé několikrát oběhl všechny objekty, pomačkal všechna tlačítka - a nic se mu nestalo! Zranění návštěvníci zato se cítili ohromně uvolněně, jako kdyby prošli nějakým iniciační rituálem sdílené bolesti. Na sociálních sítích potom nadšeně sdíleli fotografie svých zranění na stránce „Poznamenáni uměním Kena Taurskiho".

 Ta stránka mi moc líbila a přiměla jsem Kena, aby jí veřejně vyjádřil svou podporu. Rozhodli jsme se koncept poznamenání uměním dotáhnout ještě dál. Instalace „To máš na památku" byla tvořena labyrintem s černých plechových desek, sporadicky osvětlených blikajícími, skomírajícími zářivkami. Z reproduktorů se linul šepot v neexistujícím jazyce, který občas bez varování přešel v bláznivý jekot. Na stěnách se objevovaly a zase mizely fotografie obětí brutálních vražd z policejních archivů. Občas se pod procházejícím návštěvníkem otevřela podlaha (desky byly posuvné a ovládané počítačem), on spadl dolů a zlomil si nohu. Nebo se z leknutí opřel o stěnu, která ale byla pod proudem. Těhotné ženy měly vlastní vchod do druhé verze instalace, kde otevírací se podlaha chyběla. Namísto toho byl v rohu hned za vchodem umístěn zdroj rentgenového záření, který se čas od času sám zapínal. Díky tomu existují lidé, kteří jsou uměním Kena Taurskiho poznamenaní již od narození.

Chudák Ken se bohužel nedožil toho, aby to viděl. Umřel při hloupé nešťastné náhodě. Vypadl z okna svého střešního ateliéru. Samozřejmě, hyeny z bulváru hned začaly šířit nesmyslné a ničím nepodložené spekulace. To se přeci může stát každému, že vypadne z okna, dejme tomu při mytí oken, nebo když se koukáte, kdo to jde dole po chodníku a moc se vykloníte, zkrátka stává se to dnes a denně, notabene, když nemůžete spát a spolykáte celé plato prášků na spaní, to jste pak trochu dezorientovaní.

Proč by to Ken dělal? Byl na vrcholu, byl světově uznávaný umělec a hlavně - měl mě, které za to všechno vděčil! Kde by beze mě byl! Nejspíš by se vrátil k malování a tvořil by nějaké velké, barevné obrazy, portréty lidí, které znal, zachycoval jejich emoce, každodenní starosti i prchavé chvíle štěstí. 

A koho tohle dneska zajímá?