v mozku jsou i jiné věci než havraní motýli, než ta tmavomodrá mohyla zrnící ve tmě, než světlo vzdáleně připomínající teplo plápolající z krbu, než otěže do čerstva zhojené pokožky, než to co vyluzuje vztyčený prst světce za větru na kopci za městem, neškodný list papíru pokrytý kolečky z šálků, neživá věc v keři mezi kondomy a mrtvými obratlovci, nečekající souputník, neřkuli komonice, ať nežeru
víš, výš uš nemůžem, říká jen ten gdo neví nic, ten gdo neví že svět nekončí za městem, ten kdo se zavírá před světem, aniž by věděl že není nic, není dál ani hloub, není nemožnost, není prázdnota, není nemožnost, a přece je zhola nemožné být výš než jsme
právě jsem si všimnul, udělal jsem chybu mezi písmeny, nedal jsem jim prostor pro sebe, tobě však jsem přizpůsobil koleje i světla jejich drah, celý řád, věty, i vyhybky, i cesty a na nich pach zjemnil jsem ambrou, aby nebyla cítit krev, moře, pot a slzy smrti utonulých milenek zmizelých rybářů
ty, kdo čteš tyto řádky, věz, že nejsi nic, než ubohé vědomí sama sebe, hledající jakékoliv ospravedlnění svojí existence, jakoukoliv záminku se uchopit, tedy i zapomenout a pustit se, tomu není nic svaté, ani ukřižování nemluvňat, pro slzy k přípravě kamene mudrců, nebo zapomenutí všeho, skal, vody, stromů, havraních motýlů i stínu těch křížů a krve na rukách těch schránek, které si říkají Mízdra a Pázdra, katů, které znáš, které krotí jen blázen, gdo neví že fí, zlatý řez, je těsně pod krkem.
