Blázni.cz - dobrý kanál

Do lesa vstupoval s jistým krokem a silnou paží odhrnoval větve. Věděl, že jdu hned za ním, ale nijak se nenamáhal větev podržet, aby mě nešvihla do obličeje, takže jsem musela pořád uhýbat. Střílel očima jako ostříž, občas mu z krku vyšel zárodek vítězoslavného výkřiku, který ale vzápětí odumřel - když zjistil, že to, co spatřil, byla pouhá prašivka. Byl čím dál tím protivnější a navíc začalo poprchávat. Lezavá zima nám zalézala pod vaťáky. Čím byl rozmrzelejší, tím víc pospíchal Jeho těžké pohorky prošlapávaly v nacucaném mechu krátery, do kterých jsem se snažila trefit svými drobnými chodidly v květovaným holinkách. Byly nové a dřely mě, i když jsem si do nich vzala dvoje ponožky.

Najednou zavýskl radostí, když se na mýtině před námi objevil shluk bílých kloboučků se zažloutlou špičkou. Klekl si k nim do mechu, skoro obřadně, a já si dřepla vedle něj. Natáhla jsem k sametově hebkým kloboučkům dlaň, on mě přes ní praštil a skrz sevřené zuby procedil „Tssss." Zakoulel očima a zavrtěl hlavou.

„Měňavka běloskvoucí. Copak jsme si o nich říkali? No?"

Káravě nakrčil obočí. Provinile upírám oči k zemi, a počítám kytičky na špičkách holínek. Tak rád mě poučuje. Dostane možnost si to vychutnat. Zhluboka si povzdechne a začne zpaměti odříkávat text, jako nějaká chodící encyklopedie.

„Měňavka běloskvoucí neboli Fungus Metamorphosis Humanophobia má hedvábnou dužinu, za syrova vydává jemnou vůni, připomínající jasmín. Po tepelné úpravě se rozteče na průhledný nafialovělý gel, který chutná po grilovaném lilku. Při sběru dáváme pozor na to, aby houba nepřišla do kontaktu s lidskou kůží. Jinak se spustí její mikrobiální obranný mechanismus, započne zrychlený hnilobný proces a houba se během několika vteřin změní v černý mokvající pahýl."

Potom si rozepne kabát. Pod ním nosí rybářskou vestičku, s našitými pouzdry a kapsičkami plnými zvláštních nástrojů. Vytáhne dvě kovové tyčinky, podobné těm, které dávají v čínské restauraci, elegantně je sevře mezi prsty pravé ruky a opatrně začne houby jednu po druhé vytahovat z mechu a jemně ukládat do košíku, jako nějaký lesní chirurg. Když skončí, osuším mu zpoceně čelo kapesníkem a on zavelí, že jdeme dál.

Panenský les najednou protínají dvě stopy po pneumatikách traktoru, barbarsky rozrývají borůvčí i kolonii strakáčků soudržných, kteří už nám jsou k ničemu. Jakmile se těmto houbám poruší podhoubí, jakmile někdo utrhne nebo zašlápne jedinou houbu, všechny houby začnou produkovat hořký sekret, díky kterému jsou už nepoživatelné. Při sběru máte asi 5 minut od utržení první houby na to, abyste jich sebrali co nejvíc. Je dobré chodit ve více lidech a mít s sebou stopky. Na houbě totiž není nic poznat a sekret je tak silný, že jediná houbička může zničit celý kotel guláše.

Zamumlá něco o barbarství a neúctě k lesu, na chvíli se zastavíme a skloníme hlavy, abychom uctili minutu ticha za zmařené životy hub. Poté znovu vyrazíme, k místu kde les houstne. Udělám sotva pár kroků, když mě nevybíravě drapne za předloktí a strhne stranou, až ztratím rovnováhu. Zaryje mi prsty do masa, až zasyknu bolestí a on mě postaví na nohy a ukazuje na místo, kam jsem se chystala šlápnout. Zásmradka podsmrková, neboli Fungus Accusativa. Její temně fialový klobouk byl zakrytý větvičkami a opadaným jehličím. Kdybych na ní šlápla, houba mi přilne k podrážce a uvolní silný zápach, připomínající výkaly, až na to, že i když houbu z podrážky odstraníte, smradu se nikdy nezbavíte, její aromatické látky infiltrují jakýkoli organický nebo pórovitý materiál a jsou prakticky nezničitelné. Než se z lesa vrátíte domů, budou vám smrdět nejen boty, ale i celé oblečení a když budete mít smůlu, tak i vlasy. Mezi námi houbaři koluje drsný vtip o párečku, který se na mýtině oddával milostnému dovádění a nevšimnul si, že při tom zalehnul zásmradku. Nakonec museli spálit všechno oblečení, obuv a deku, a kromě toho si oholit vlasy a veškeré ochlupení. Ta dáma navíc byla něčí manželka, která se s milencem scházela potají, tento incident se však již utajit nepodařilo.

V hloubi lesa nás obklopí posvátné ticho. Jediné, co slyšíme, je bublající potůček a sem tam zvuk tělíček, prodírajících se vysokou travou. Stromy mají větve nízko položené, posledních 10 minut chodíme skrčení. Začíná mě bolet v zádech ale vím, že nemá smysl si stěžovat. V tom se zastavíme - došli jsme k dalšímu cíli. V zákrutu meandrujícícho potůčku se na shnilém pařezu rozevírají nádherné, narůžovělé trychtýřovité kloboučky se špičatými výstupky. Opatrně dojdeme až k nim. Zadívá se na mně a pokyne mi hlavou a já jako poslušný žáček začnu zpaměti odříkávat:

„Zubatka smetanová, neboli Fungus Dentata Carnivora je lahodná houba s pevnou dužinou a delikátní příchutí. Houba se živí shnilým dřevem a jídelníček si doplňuje drobným hmyzem. Její zubaté výrůstky jsou však velmi pevné a schopné ublížit i zvířeti nebo člověku. Po sevření ozubeného klobouku dostane houba křeč, trvající několik hodin. Mezitím doputuje kořist do podhoubí, kde jí agresivní enzymy rozloží. Rozhodně na houby nesaháme a to ani na mladé plodnice! Bezpečně je můžeme sebrat až poté, co jim nabídneme návnadu (například kolečko salámu) a houba ji sevře ve svém klobouku. Tímto získáme houbu rovnou i s nádivkou a pevné zoubky během varu změknou. Doporučujeme podávat ve smetanové omáčce s karlovarským knedlíkem."

Poslouchá, zatímco krájí lovecký salám na kolečka a přikyvuje, je se mnou spokojen.

„Tak vidíš, něco sis přeci jen zapamatovala. Nebude to s tebou tak marný."

Potom krmíme houby podobně, jako to dělají ptačí rodiče svým holátkům. Zubaté klobouky se zavírají a my nožem odřezáváme bělostné nohy od podhoubí.

Další nález nás čeká za velkým balvanem na břehu rašelinového jezírka. Skupinky bílých kloboučků pokrývají prostor o průměru asi dvou metrů. Když se vyškrábu na kámen, zjistím, že houby tvoří siluetu jakoby ležícího lidského těla.

„Svědek lesní.", vypadne ze mě.

„Fungus Testimonica", přitaká on a kleká si, zatímco otevírá nůž.

„Přece je nebudeš sbírat", namítám.

Mávne rukou. „Stalo se to před lety. Všechny toxiny jsou pryč. Rozkladné látky jsou dole v podhoubí, houbičky jsou čisté."

„Já je teda jíst nebudu.", prohlašuji kategoricky.

„Aby ses neposrala,", odvětí.

Když dosbírá, pokračujeme beze slov na rozcestí. Nalevo se vine cestička a mezi stromy vidíme prosvítat světlo z pasek. Napravo od nás se valí rozbouřený potok, který se dá přejít jen přeskočením po dvou oslizlých kamenech.

„Máme plné košíky, takže mně by to dneska stačilo."

„Pojď se ještě podívat na druhou stranu, prosím.", ukazuju za potok. Vrtí hlavou. Hladím ho po rameni a tahám ho za rukáv.

„Prosím, jen na dvacet minut, pak se vrátíme domů." Tulím se k němu a vrkám. Nejradši by se sebral a šel domů sám a nechal mě v lese trucovat. Ale je mu jasné, že až padne večer, tak za praskání dřeva v krbu, na gauči pod vlněnou dekou trocha ženské něhy přijde vhod.

„Tak dobře", mávne rezignovaně rukou. „Dvacet minut. Ale vsadím se, že tam najdeme prd."

Překonáme rozbouřený potok, on na slizkém kameni uklouzne a jen tak tak se nevykoupe v ledové vodě. Samozřejmě mi vynadá, že mám hloupé nápady. Prodíráme se lesem, který je čím dál temnější, on nadává, že kdyby to věděl, vzal by si baterku. Potom temný les ustoupí a my se ocitneme na pasece, kterou zalévá rozptýlené světlo filtrované přes desetimetrové koruny staletých stromů. Kocháme se tou nádherou, on najednou škubne hlavou.

„Vidělas to?"

Vrtím hlavou, že ne. On se nakrčí, schová se ze kmen dubu a vytáhne vystřelovací nůž. Rozhlíží se dokola jako ostříž. Za chvíli sebou zase škubne, napřáhne ruku s nožem a pak jí pomalu zase svěsí. Strčí si čepel nože mezi zuby, padne ne zem a plíží se. Zpovzdálí ho sleduji. Potom je to rychlé, vymrští se, máchne nožem a vítězoslavně zvolá:

„Juchů! A mám tě! Hřib zajíc. Jeho noha se smršťuje a on se tak dokáže schovávat v mechu. Jenomže nikdy ne nadlouho. Stačí být trochu trpělivý. Ták, pojď k taťkovi."

Nadšeně si prohlíží sametově hnědý klobouček, potom houbu obrátí kloboukem dolů a strne.

„Ale, co to?"

„Hřib lovec", odpovídám já a opatrně okolo něj našlapuji na mechu. „Od hřibu zajíce se liší temně rudým rourkováním klobouku. A také má žlutou nohu místo bílé a z mechu vyjíždí v celé délce, nejen po klobouk. To přece musíš vědět."

Leží na zemi a s otevřenou pusou na mně zírá. Jeho chodidla sebou začínají trochu škubat. Přicházím blíž a skláním se k němu. Už je to bezpečné.

„Vy chlapi, zaslepení loveckým pudem nedokážete situaci chladnokrevně analyzovat. Neuvědomujete si základní vazby v přírodě. Když si něco beru, musím něco dát."

Zdá se mi, že přikyvuje. Ale mohou to být křeče, protože mu po bradě teče slina. Chodidla už mu vidět nejsou. Ani dlaně ne.

„Lesu je třeba přinášet oběti.", uzavírám svůj monolog. Pohladím ho po hlavě a strčím do něj. Jakmile dopadne na zem, jeho tělo začnou ovíjet jemná vládna podhoubí a životodárné látky z jeho těla se pumpují pod zem, k organismu, který je starší než my všichni.

Je to krásná smrt. Až zestárnu, dobrovolně se sem vydám, abych mohla splynout s lesem. Ale do té doby budu na houby vyrážet vždy v pánském doprovodu.