Blázni.cz - dobrý kanál

Smlouva s démonem

 

(úryvek z fiktivního ženského románu)

 

Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde?

Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu.

„Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“

Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni.

„Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“

Nervózně pokývám hlavou.

„Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“

Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice.

„Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím.

Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně.

„Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“

„Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty!

Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím.

„Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“

Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem.

„Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu.

„Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou.

„Stravenky.“, pípnu.

„Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“

Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled.

„Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“

Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr.

„Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“

„Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“

Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku.

„Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“

„Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“

„Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“

„To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“

„Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“

„Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku.

„Hrajete tvrdou hru, slečno.“

Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl.

„Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“

Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“

Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek.

„Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“

„Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.