Krabička, v kterou chtěl jsem sáhnout, byla ostrá, plná hran, kouř z ní
vycházel, až jsem ztratil zrak; již nevidím. A tak tápu, hmatám. Je to
jako hledat tichounké srdce uprostřed rozbitých skel. Rozedřené ruce,
vlasy padají do obličeje, a když je chci jak mouchu odehnat, spojují se
mou vlastní krví. Cítím je na svých rtech, snažím se odfouknout, jen se
na nich stále více chytají!
A křičí.
Byl jsem nervózní a v prstech přestal míti cit.
A tak jsem ustal ve svém hledání, do svých dlaní vložil obličej a
rozplakal se. Neměl jsem sílu ani odvahu. Mám snad riskovat, že srdce
svými nemotornými pohyby uvnitř krabičky probodnu, a tak navždy ztratím?
Brečel jsem dlouho.
Ale v jednu chvíli, když už jsem se oddal své beznaději, ke mně kdosi
přišel a odvahu mi dodal. Jako bych znovu povstal. Já, věděl jsem, srdce
ve skříňce najdu a ve zdraví vytáhnu. Věděl jsem, že čeká na mě. Cítil, jak
volá hledám Tě, pojď a zachraň mě.
A tak jsem povstal, z nicoty a beznaděje. Vytažen druhým, duší se třetím.
Ruce se boří do útrob krabičky, nedbám hlubokých ran. Hledám srdce. Hledám to nejcennější.
A hle, ruce, které necítí, oči, které nevidí, uzřely a pocítily poklad skrývaný ve střepech.
Již Tě držím, podpírám, chráním, mé milované. Jak sen!; splýváš s mou roztrhanou dlaní a oběma proudí tepnou stejné já.
Dobro a pohlazení. JEMNOST, SOUCIT. RADOST, SMÍCH.
ZPĚV.
Celé mě to naplňuje. Uzdravuje mou chatrnou, bezradnou duši. To srdíčko mne zachraňuje jako já zachránil jej.
Snad přespí u mne, zůstane na čas, nezhořkne jí můj duch. Neopomene a nezapomene. Já jí věřím.
