Blázni.cz - dobrý kanál

Na první poslech to zní, jako že se druhý provinil proti kategorickému imperativu, při bližším ohledání se proti němu ale možná neprovinil vůbec. To, co bych chtěl já, aby platilo jako obecný zákon, může být a často je něco jiného, než to, co by chtěl v platnosti druhý. Aby mu tohle bylo možné vyčítat, musel by imperativ totiž znít trochu jinak: „Jednej ke druhému takovým způsobem, jaký by si on přál jako obecný zákon (jednání kohokoliv s kýmkoliv)“.

Bylo by bizarní jednat podle svědomí druhého, řezat ruce za krádež lidem, kteří věří v řezání rukou za krádež, ač podobné prvky asi můžeme nalézt v (řekněme primitivní) výchově. Člověk by pouze studoval svědomí druhých a nastavoval mu zrcadlo, aniž by mu zbylo nějaké vlastní ponětí o tom, co je dobré.

Je ale přirozené a v pořádku, že nevěříme ve více morálek a že ta naše vlastní je ta jediná, podle které měříme. Podstatné je uvědomit si, co jí přísluší měřit, a tím jsou naše přítomné možnosti. Důvod, proč nás to svádí soudit druhé, je nárok. Nárok v nás hlodá a číhá, a když řekneme „Tohle je dobré, takhle budu jednat“, začne vykřikovat „A proč tak nejedná on(a)? Já mám přece nárok...“

Žít bez nároku je ten nejtěžší a jediný úkol, který na zemi máme. Ale je to život v pravdě a svobodě.