Blázni.cz - dobrý kanál

Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo. 

29.09.2020

Tiché údolí