Blázni.cz - dobrý kanál

"No a jak to vlastně chceš udělat? Sežereš prášky, skočíš pod vlak..."

Nevěřil jsem, že to řekla. "Takže ty bys mě ráda viděla pod vlakem. A nemám si rovnou uvázat smyčku na stoletým dubu v kopcích? Za úsvitu, tyvole?"

Tohle nesnášela. Když jsem zvyšoval hlas a říkal jí "Tyvole".

"Pod vlak skáčou idioti. Já si to hodim úplně jinak. Mám to vymyšlený. Luxusní fór. Lu. Xus. Ní! Až mě najdeš, tak se posereš. Všichni se poserete. Funebráci se poserou... Bude jim líto dát na mě víko, jak to bude luxusní. Na to dám krk."

Začala se smát, možná prvně za ten večer. Až se budete bavit o vlastní sebevraždě s nevlastní sestrou, nálada bude houstnout a tak dál, určitě to zkuste taky: "Na to dám krk." Znatelně to rozjasní atmosféru.

Musel jsem to ocenit. Ona jediná se odvážila vyptávat na detaily. Ostatní buďto mlčeli, tančili, sváděli řeč jinam. Nebo mi třeba doporučovali, jakou knížku si mám ještě přečíst, než...

Posedávali jsme u mě doma, pojídali chlebíčky, popíjeli alkohol, pokuřovali jointy. Vlastně taková běžná narozeninová oslava. Že měla být moje poslední, jak jsem dopředu avizoval v pozvánkách s patřičným vysvětlením, nehrálo zase takovou roli. Jen nikdo moc nevěděl, co mi přát do života. Možná proto se ujal přípitek "Tak čau."

- "Tak čau!"

- "Čau!"

- "Čau."

- "Čaaau!!!"

Další láhev prázdná. V pořádku. Ještě jich tam byla půlka lednice a my měli velkou lednici. Dost velkou pro člověka mého vzrůstu.