Blázni.cz - dobrý kanál

Stěny místnosti byly posety různými, snad vikingskými, štíty, po zemi běhala zvláštní zelenina, třeba mrkev, co vypadala jak housenka nebo červená řepa, která se chovala jak malé koťátko, mňoukala a otravně se o mě otírala, až jsem měl kalhoty celé červené. Docela drsná byla brokolice, která tu dělala vyhazovače, a zároveň barmana. Měli tu masivní dřevěné stoly a židle, které byli vyrobeny z místního, velmi zvláštního, stromu, co se sám stal nábytkem, hned jak jste jej pokáceli (tedy záleželo na tom, o co jste to dřevo předtím požádali, aby se z něho stalo). Někteří hosté vypadali jako z mlhy, ale jak jste se o ně otřeli, tak vás popálili jako medúzy. Chodily tu téměř metrové kukuřičné klasy, které jak se na vás naštvaly, tak se prostě rozpadly na popcorn.

A jak jsem tam tak nebyl, slyším z dálky známý hlas, co říká: „Dáte si ještě, dáte si ještě?“ Ano, byl to můj mluvící půllitr a tančil do rytmu písní nějaké místní kapely, co se skládala z několika krysích hlav a jedné hlavy rysa. Byla to velmi zvláštní muzika, doprovázená úžasnými efekty, které měla na starost hlava rysa. Třeba vyplivla kus prasete, a to proletělo místností jako kometa, pochodoval tu na mol opilý albatros, a dokonce se zde zjevil muž, kterému z oka tekly, nebojím se to říct přímo, sračky. V životě jsem nic podobného neviděl a asi už nikdy neuvidím.

Pak ke mně přiskočil můj půllitr a představil mi svého kamaráda cestáře, tedy cestovního frťana. Nevěděl jsem, co to ten cestovní frťan je, naopak vůbec nemluvil, jako můj zmiňovaný půllitr (budeme mu říkat Pulan), jenom tam tak byl. Ptám se tedy, co je to zač a Pulan mi začal vysvětlovat, že jak se z toho frťana napiju, hned začnu zvracet, a to tak, že všechny moje zvratky, včetně mě samotného, se vcucnou do cestáře a já se pak ocitnu třeba na jiné planetě, v jiné době, možná v jiném vesmíru, dimenzi či čase a prostoru, nebo (co mu přišlo nejvtipnější) ve všem současně. Ta poslední varianta, tvrdil, je nejméně pravděpodobná. Tak jo, do toho jdu, můžu se přece konečně dostat domů.

Vzal jsem cestáře, kopnul ho do sebe, a ani jsem nestačil polknout, když jsem začal zvracet jak vo závod, všechny moje zvratky šup rovnou do panáka, nikde ani kapka okolo. Najednou mi to začalo vtahovat obličej, hlavu, krk, ramena, no prostě celý moje tělo a vyplivlo mě to na místě, které jsem dobře znal. Bylo to u mě doma, hurá, zaradoval jsem se, ale má radost byla předčasná. Začaly se se mnou dít strašně divné věci, měl jsem najednou cizí, ale zároveň známé vzpomínky, prožíval jsem jeden okamžik pořád dokola, ale pokaždé jinak, nebo jsem ho neprožil vůbec?

- Pokračování příště -