Blázni.cz - dobrý kanál

Gejmí

Pobaveně jsem skřípal zuby; asi se mi udrolil kus špičáku, ale nebyl jsem si jistej. Sledovat čerstvý bažanty jako Luboš byla vždycky estrádní podívaná. Čekal jsem, že za těch čtyřicet let už budu dávno otupělej a znuděnej, ale prakticky každej zobák přinese něco novýho, čemu se můžu zasmát. Důvody, proč je sem Doubravka bere na převýchovu, se nijak zvlášť neliší. Většinou jde o jednoho grázlíka za druhým a sem tam je vystřídá človíček s egem velikosti skleněnky, co bulí, že se proti němu spikl celej svět.

Tenhle třetiřadej zmetek Luboš byl jednoduchej. Stačilo, aby si uvědomil, že je hulvát a líný prase, zkrotl a začal se snažit. Takovejch už tu bylo! Marně jsem čekal na někoho s trochou úrovně, někoho noblesního, podobnýho mně. A předevšim někoho, kdo Doubravčin svět nebude měnit v krupicovou kaši. To ta poďobaná mánička nemůže nesnášet třeba pláže?

Doubravka považuje zobrazení věcí, který její svěřenci nesnášej, za alegorii. Takže pokud překonaj něco, co jim brnká na nervy, znamená to, že maj šanci překonat všecko. Nebo tak nějak. Moc jsem to nepochopil, protože po mně při mý první návštěvě lezli brouci a nemůžu s čistým svědomím říct, že by mi to pomohlo.

„Tohle se nemůže dít!“ úpěl už nějakou chvilku Luboš a máchal kolem sebe rukama. „Z čeho to vůbec je? Kde to je? Jak jste mě sem dostali? A co je tenhleten zač?!“ zařval, když mě zaslech se chechtat.

„Tamten?“ Doubravka vykouzlila přátelskej úsměv. „To je Gejmí.“

„Gejmí…“ zopakoval Luboš nešťastně. Tušil jsem, co má za problém. Ocit se ve světě nekonečnejch kopců krupicový kaše s ženskou, která nechává mizet biče, a chlápkem, co se jmenuje Gejmí. Jak tohle mohla nebejt halucinace, že jo? Klepal se, a to ještě nic neviděl.

„Gejmí, tady Luboš potřebuje koláček.“

Zvědavě jsem naklonil hlavu, šáh jsem pod pult a vyndal na něj plechovej tác se dvěma osamělýma makovýma koláčkama. Makový koláče? Ty má nejradši? Mochýtovej Jirka z minula se mi líbil víc.

To byl totiž další z Doubravčinejch sadistickej triků. Na uklidnění nabízela všem jejich oblíbený jídlo. V případě Jirky z minula teda pití.

„A co já?“ rýpla si Doubravka. Okamžitě jsem na tác přidal zlatavou kremroli. „No vida,“ pochválila si to, rozvázala nohy a seskočila ze stolu. Luboše koláčky neuklidnily. Třeštil oči hrůzou, zatímco Doubrava připlula k mýmu okýnku.

„Jste mý svědomí?“ zašeptal zděšeně.

„Ne,“ řekla Doubrava samolibě. Na štíhlejch prstech pravý ruky balancovala tác. „Jsme nápravnej ústav. Ale dobrá myšlenka. Když budeš poslouchat, zase brzo pomažeš domů.“

„A co mám dělat?“ Konečně padla klíčová otázka. Schlíple, celkem ochotně. V tu chvíli začalo opravdový Doubravčino představení. Doubravka věděla o člověku i věci, který zadupal hluboko do nevědomí. Dovedla bejt chápavější než nejhodnější babička a přesvědčivější než hypnotizér. A když bylo třeba, mířila přesně.

Luboš se ovšem po pár jejích větách začal vzpouzet.

„Hele,“ čertil se, „nemůžeš ze mě zničehonic udělat jemnostpána! Nejsem žádnej teplouš.“

Áha, docvaklo mi. Takže půjde i o názorovou úpravu. Sám jsem nikdá nebyl dvakrát tolerantní postavička a Doubravka mě zpracovávala hezkejch pár dní. Poslouchat to znovu mě nelákalo. Tákže hurá na kutě – ne že bych to potřeboval, ale bezvadně se tím zabíjel čas. Však ona mě Doubravka vzbudí, když vycejtí kuriozitu.

No, nevzbudila. Když jsem přes svůj oblíbenej korbel zamrkal na nebe, už se stmívalo. Moh uběhnout den, nebo taky dva tejdny. V Doubravčině světě se nebe červenalo, jenom když její svěřenec dostával rozum. Fyzično tu vůbec fungovalo divně, ale zvyk jsem si na leccos.

Útroby mi zachrastily strachy. Nepamatoval jsem si všechno ze svýho života, ale že jsem zestárl, to jsem cejtil v každý buňce. Doubravka věděla, kdy umřu. Ví to o každym. A v ten den si tady taky může nechat někoho novýho, aby s ní strávil zlomek její nekonečný existence. Nechtělo se mi umřít. A nechtěl jsem poznat, kdy to přijde.