Blázni.cz - dobrý kanál

Doubrava

Nenechala jsem se rušit Gejmího melancholickou náladou. Každej jednou zmizí a Bůh si to sám přebere. Měla jsem svý povinnosti a svý výsady a činila se co nejlíp, aby co nejvíc nešťastníků bylo spokojenejch. Získala jsem čas od času dobrého přítele. Víc mě nezajímalo.

„Jak dlouho už jsem tu?“ zeptal se Luboš, jako by si teprve teď všim, že nešel jenom na pokec do hospody. Seděli jsme proti sobě u stolu a blížili se závěru.

„Pár dní. Možná víc.“

Úlekem vyskočil a praštil se přitom do kolene. Zanadával. Ušklíbla jsem se.

„Nepřijdeš ani o vteřinu svýho drahocennýho času, až se vrátíš domů, neboj. Mám to tu dobře zařízený.“

„Tak jo. Pardon.“ Sed si zpátky a smutnej jak štěně na mě civěl skrz dlouhý vlasy.

„Copak?“

„Co Líbě řeknu?“

„Co chceš,“ odpověděla jsem jednoduše. Kvůli ní se nakonec nechal trochu svázat společenskejma zvyklostma. Trochu. Jeho nenechavej temperament se každou chvíli dral na povrch.

Dobře že je můj svět, jakej je. Většina lidí je mnohem příjemnější, když nehladoví a nežízní.

„Mam takovej dojem, že mi budeš chybět,“ povídá najednou.

„No to si piš.“ Jestli jsem zadaná, už jsme probrali. Potají doufal, že mě překecá, leč se mnou nikdy nikdo nehnul.

„Takže pudu zkusit štěstí, jo?“ zazubil se. Vzápětí se zarazil. „A jak se mam dostat domů?“

„Lusknutím prstů,“ zakřenila jsem se a poslala Luboše zpátky na Zem.