Blázni.cz - dobrý kanál

Jorka Mouken takhle z večera posedával na své verandě a kouřil ten nejmenší doutník, co kdy, kdo viděl. Vlastně si ho jen zapálil, potáhnul a doutník byl hned pryč. Jenomže, jak známe Moukena, nebyl to vobyčejnej doutník, ale dovedl to, že jak jste z něho potáhly a on samozřejmě hnedka shořel, mohli jste ještě půl hodiny vydechovat jeho skvělý a opravdu chutný kouř. Nějakou dobu to chutnalo jako odleželá whisky Laphroaig, tu zase jako kávový krém, hnedle jako nějaké dobré cukrátko, ale ke konci to chutnalo třeba jako starej kuřecí vývar nebo fakt hnusná svíčková, či zkažené rybí maso. Problém byl v tom, že se to nedalo típnout před koncem, protože konec byl hned na začátku, no, a přece si nezkazíte dobré pokouřeníčko kvůli chvilce hnusu ke konci. To ale odbočujem od tématu.

Takže Mouken kouřil tu svoji dobrou hnusnůtku, koukal na hvězdy, když v tom se ozvala rána a zavřeným oknem mu vletěla do klína prázdná láhev vod piva. Jorka chvilku lamentoval, přičemž koukal ven a snažil se najít viníka, kterej tu flašu po něm hodil. Nikoho ale neviděl a ani neslyšel. Vyšel tedy ven, obešel celej dům v domnění, že se pachatel schovává někde poblíže anebo dokonce u něj na zahradě, ale ani teď nikde nikdo. Vrátil se tedy zpět na verandu, kde začal uklízet rozbité sklo, které hodil společně s tou láhví vod piva do smetí, nějaké třídění ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Sedl si opět na oblíbenou židli a zapálil si další skvělý doutník, který byl tentokráte hnusnej už vod začátku.

Šup a zase rána! Tentokrát se rozbily vchodové dveře a znova tu ležela láhev, kterou před malinkou chvilkou vynesl do smetí. To už byl Mouken trochu nasranej a myslel si, že mu to dělaj nějací skřítci, permoníci, víly nebo podobná havěť, která se mu nakvartýrovala do jeho obydlí, na zahradu, a tak různě. A taky široko daleko neměl nikdo krom něj postavenej žádnej dům. Uklidil tedy zase střepy, obešel svůj příbytek, chvíli čekal schovanej ve křoví, jestli se náhodou někdo nebo něco neukáže, aby mohl pachatele chytnout přímo při činu.

K jeho údivu to ale nebyl žádnej skřítek, víla ani nějakej vtipálek, co by se bavil na jeho účet, ale byla to samotná ta láhev, kterou už dvakrát vyhodil do smetí. Ona totiž žila vlastním životem, byla velmi stará a nikdo jí už nechtěl recyklovat, a tak si řekla, že půjde a sama se rozhodne, co se sebou. To se Moukenovi líbilo tak, že si ji nechal. Vobčas v ní zůstávalo trochu vína, jindy zase něco slivovice, někdy jí nechával napršet vodou, a to měla ráda nejvíc, protože po ní pěkně stékala a hrdlo měla po okraj plné.

Často s ní dělal důlky do záhonků, do kterých pak sázel různou zeleninu. Jindy, když k Moukenovi přišli známí a dělali společně ohýnek, tak do ní nalil pálenku, nechával jí kolovat a láhev se bavila tím, že se z ní třeba nedalo napít nebo naopak to z ní teklo, jak z děravého hrnce. Občas se jen tak válela někde na zahradě, kolikrát jste o ni zakopli hned, jak jste vstali z postele nebo na vás vyskočila z lednice plná mléka, a to se pak rozlilo celé po podlaze. No zkrátka, dalo se s ní užít spousty legrace a jestli se nerozbila, tak se z ní pije dodnes.