Blázni.cz - dobrý kanál

(záznam snu)

Nemám tušení, kde jsme se tam vzali.

Já a máma stojíme na chodbě jakéhosi domu. Vlevo dolů, napravo nahoru vedou schody a středem jezdí výtah. Přivolám ho. Nakládám do něj pár věcí, které jsme kdesi koupili. Při tom si všímám dvou zvláštností. Za prvé, že poschodí tohoto domu jsou zřejmě očíslována naopak - první nejvýš, nejníže šesté. Za druhé, že výtah, ač prostorný, mě i mé věci najednou neuveze. Natáhnu tedy ruku ke tlačítku s číslem 5 a vycouvám. Dveře se zavřou, kabina vyjede o patro výš. My dva musíme po schodišti.

Nahoře zjišťujeme, že naše věci ve výtahu nejsou. Jakási paní, která tu právě uklízí, nás posílá do krátké, neosvětlené chodby. Za ní se všechno mění: už žádná obytná budova, ale nejspíš nemocnice. Ne, nechci tu strávit ani jedinou minutu. Z místnosti, kde zní přes sebe několik hlasů, procházím ven.

Vítá mě liduprázdná křižovatka dvou dlážděných ulic. Jsou tu i koleje pro tramvaj, ale nikde nikdo. Dokola jen les.

Šikmo napravo stojí nějaká chátrající budova. Veliký dům - oprýskaný, okna vymlácená. Přesto mě právě do těch míst něco táhne. Přijdu blíž, nahlížím rozbitým oknem do prostorného pokoje. Holé stěny pestrobarevně pomalované, na podlaze kaluž vody. Nic víc.

Ke svému úžasu záhy shledávám, že i b takovém příbytku, co div nehrozí zřícením, někdo žije. Ze dveří vyjde mladý muž, asi tak můj vrstevník, vysoký, hubený, celý v modrém oblečený. Zve nás dál, do svého podivného království.

Chvíli jsme pobyli v šerých zákoutích, pak dáváme se na cestu dál. Slunce se sklání k západu. Starý dům necháváme za zády.

Dál? Něco se muselo stát. Něco zlého, co už navždy zmizelo v zapomnění.