Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie:
1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky-
2) O vnímání dobra -JD-
3) Poznámka o dobru -William-
Z antropologického hlediska lze rozlišit dva způsoby jedincova a kolektivního vnímání dobra.
První způsob můžeme nazvat objektivní: jedinec je přesvědčen, že hodnoty, jež vyznává, představují univerzální dobro pro všechny. Pakliže nějaké hodnoty považuje za univerzální dobro více jedinců, stávají se součástí ideologie, světonázoru. Vyznavači ideologie se navzájem přesvědčují a potvrzují si, že hodnoty, které vyznávají, mají absolutní platnost. Jednání jedinců, kteří dané hodnoty neuznávají a svými činy se jim protiví, pak jejich vyznavači vysvětlují různými teoriemi, jež lze souhrně označit jako teorie morálního kompasu: každý racionální člověk chápe a rozumí obecné platnosti těchto Hodnot; to jen prostředí (lidé), které ho obklopuje, mu zatemnilo zdravý úsudek a vychýlilo jeho morální kompas. Patřičnou výchovou a vzděláním lze každého jedince přivést k prozření a pochopení dobra našich hodnot.
Objektivní způsob vnímání dobra je ze své podstaty netolerantní a exklusivní: lidé, kteří své hodnoty vnímají jako univerzálně platné, netolerují jiné názory a jejich stoupence vylučují z diskuze.
Druhý způsob vnímání dobra nazvěme subjektivní: jedinec si není jist univerzální platností hodnot, jež vyznává, a více či méně propadá morálnímu relativismu. Uznání vlastní pozice jako subjektivní a relativní vůči pozicím druhých ho ovšem otevírá diskuzi a umožňuje mu konfrontovat své názory s argumenty druhých stran.
Subjektivní vnímání dobra je sice inklusivní a tolerantní, morální relativismus, jenž z něho vyplývá, ovšem vystavuje jedince, kteří vnímají dobro subjektivně, riziku tolerance zla.
Svět, jak jsem ho výše zjednodušeně načrtnul, je tedy obýván jednak skupinami netolerantních jedinců prosazujících své domněle objektivní pojetí dobra, jednak masou jednotlivců, kteří činnosti oněch skupin mlčky přihlížejí.
Tolik ontologický základ. A nyní k Fankyho otázce: „Proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?“
Pokračuje ve „škatulkujícím“ přístupu, tvrdím, že Fanky se kloní spíše k subjektivnímu vnímání dobra a jeho otázky se ptají na motivy a uvažování jedinců, kteří vnímají dobro objektivně. Stěží mohu popsat autentické myšlenkové pochody vyznavačů exklusivních ideologií, neboť i já se přikláním spíše k subjektivnímu pojetí dobra. Ve zjednodušené podobě ho celkem výstižně popsal Fanky ve třetím odstavci svého příspěvku. Co vede stoupence exklusivních ideologií k potřebě zavádět je? V racionální rovině je to přesvědčení – na základě úvah – o jejich univerzální platnosti, v emocionální rovině pak solidarita a soucit s těmi neprozřevšími.
Dvě doplňující poznámky na závěr:
„Láska“ nepředstavuje univerzální dobro, nýbrž spíše jeho synonymum. Tvrdit že: „láska je univerzální dobro“, je podle mne tautologie. Objektivně vnímané dobro má konkrétní náplň; minimálně v podobě hodnoty, jež je prosazovatelná a má svůj reálný uskutečňovatelný protiklad: rovnost příležitostí vs. rovnost výsledků, svoboda vs. rovnost, přednost jednotlivce vs. přednost kolektivu, atd. Nenávist coby protiklad lásky nepovažuji za prosazovatelnou hodnotu. Jedinci prosazující nenávist jsou zpravidla vytěsněni ze společnosti, a to i v režimech, jež se navenek zdají být nenávistné, jako byl ten nacionálně socialistický. (Mimochodem, nacismus primárně nevycházel z nenávisti, ale z lásky – ke „své“ rase.)
I subjektivní vnímání dobra vyžaduje minimální objektivně vnímané hodnoty: toleranci a svobodu diskuze. Subjektivní vnímání dobra se tedy částečně kryje s liberalismem.
