Blázni.cz - dobrý kanál

Ráno máš pocit, že jsi součástí sociologickýho experimentu. Proud vědomí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mně nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá půlka, mé druhé já, světýlko ve tmě, začátek i konec, smích i pláč. Už chápete, co to pro mě znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, když mě odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to ponížení, od začátku do konce. Pak se pro mě objevil všelék, prej: vyléčí ti to všechno na světě, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnaučí tě to špatným způsobům, změní ti to život. Jen nikdo už neřekl, že zažiješ neuvěřitelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámkův splav, oblíbenej film sebevrahů, koktejl z pocitů, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nepřenosná, že ti o tom řekli na základce? Pche, neřekli ti dost. Jak zvířátko v kleci. Není to nic příjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skvěle, nejlíp na světě, všichni jsou tu s tebou, andělé, blázni, žirafy, múzy, průhledné látky i nejpevnější okovy, trochu Kavárny proti kavárně, trochu klasiků, bílých i černých klapek, schody i potrubí,

… nevadí… vidíš, už jsem ti vyprávěla o Kavárně naproti kavárně? Ještě ne, viď. Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý prostor jako tvůj pelíšek, ale je to tam moc pěkný. Často tam sedím a píšu ti. Ten předlouhej dopis o tom, jak brečím. Všimla sis, že na konci každé trasy tramvají je benzínka? To místo má svou minulost, svá tajemství. Jako skoro každej kout v tomhle městě, v našem městě. V tom nádherným, velikým městě. Odbíhám, promiň, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor, tam by se klidně dala Lolita přečíst na jeden zátah k odpolednímu kafi.
A pak se tam vrátíš. Do té příšerné krajiny z nočních můr. Do tváře ti svítí jen světlo z monitoru a prsty tancují neklidný čardáš po klávesách. Ale hudba se neozývá, jen něco na způsob šamanských bubnů nějakého primitivního národa. Ale to musíme přijmout, my, co žijeme v tomhle století, který se hroutí. Které je začátkem konce. Slyšíte ty sirény? Sirény?
Zpátky k doktůrkovi. Někdy se mi zdá, že ten z mých nočních můr není tak strašný jako ten reálný. Nechce mi uškodit, naopak, chce odhalit pravou příčinu mé nemoci. Obrátit naruby i nejmenší kapsičku mého mozku a vydolovat to zní, tu odpověď na otázku, co nás všechny trápí. Kromě doktůrka je tu ještě jedna důležitá osoba – P. Žádný P kafkovského formátu, prostě jen P. Pomahač. Promítač filmu světa. První a Poslední. Superhrdina. Zasáhne, když je potřeba. Restart. „Nabízím doživotní úspěch a štěstí jen za mírný poplatek – polovinu duše,“ řekl a ďábelsky krásně se usmál.
Ta správná rozhodnutí jsou vždy dílem jedné jediné vteřiny. Doprava, nebo doleva?
Na cestu neznámou, divokou, vzrušující a možná tu nejlepší v životě? Vedoucí z okna ven a zpátky do okna, do cizích bytů, do všelijakých podniků, do snových krajin dětství, do bláznivých okamžiků, do absolutní blaženosti, do nejtemnějšího pekla? Tahle cesta tě nutí vidět za roh, vidět a slyšet, pískat si písničku v hlavě a těšit se, hlavně se pořád na něco těšit. A čekat. O čekání příště, totiž to je samostatná kapitola tohoto šíleného příběhu.

<AN'>
Sdílejte: