Aby mě nikdo nemohl nařknout, že neoprávněně přičítám mnohým lidem nějaké názory, pro jistotu jsem (ve vlaku, což tomu, pravda, dodává nezvyklou děsivost) vyslechl následující telefonát:
„...tak já Ti to teda vysvětlím. Když jsme spolu začínali, když jsme začínali VZTAH, nějak jsme se dohodli. Dohodli jsme se, že když se někdo z nás vyspí s někým jiným, že je konec. Tak doufám, že sis to užila. Jo? Tak čau.“
Tomuto se velmi výstižně říká vztah. Vztah je vymezení rolí. Láska je něco poněkud odlišného, ne-li protikladného. V Lásce přeci nerozdělujeme prostor na množiny já a ty – na množiny bez průniku. V Lásce není: „To je tvůj problém.“ Není v ní: „Když ty takhle, tak já takhle.“ Je v ní to, čemu starý Platón říkal účast. Nebo čemu se říká soucit. To, že bytosti jsou v podstatě jedna bytost, a navzájem v sobě tuhle jednu bytost poznávají.
A je jasné, že něco takového není vztah mezi bytostí A a bytostí B z množiny ne-A; že to není něco takového, jako vzdálenost a úhel mezi dvěma předměty (tomu se říká, že jeden je vůči druhému umístěný relativně, to je vztaženě).
„Oboustranně výhodné dohody“ se konají tam, kde je málo Lásky. Protože, tak jako na kazetě, strana A není strana B. A co Vy? Žijete v Lásce, nebo ve vztahu?
