29.8.2013
Víly na březích řek
Byla tak sladká, že po ní zaručeně musí ráno bolet hlava.
Byla tak dokonale přesná, jako by tam patřila stát odjakživa - po jeho boku.
Uvědomuje si své prokleté štěstí,
své šťastné prokletí?
Nebo je prostě jen nějak determinována k tomu stát tam a být vílou?
Třeba za to může on.
Třeba je každá po jeho boku vílou.
Každá, která po jeho boku stojí...
Já po jeho boku jen ležela.
Víly nelehávají. Neválí se. Vznáší se. Jsou
A nemají potřebu to někomu dokazovat
- snad o tom někdy ani neví.
Řeka bude plynout dál.
A my na jejím břehu vítáme podzim.
Podzim plný pocitů
a pak zima plná pocitů
tvá vypůjčená postel zažije ještě mnoho usínání a probouzení
tvých šepotů a chvil ruku v ruce
o které nemusíš prosit
Mě už bys taky nemusel prosit
nejvíc tě cítím v dešti
a ve slunci na louce
a ve tmě pouličních lamp
Jsou všechny cesty klikaté
a některé jsou cílem
jen po nich vyjít
Brány do života
1982
se jedna otevřela
ty jste se nebáli vstoupit
a pak za sedm let další
ve tvých stopách
na vypůjčených postelích
v mokrém šeru
v ta mokrá vlhká a lepkavá rána
(víly se nelepí, že?)
kdy nikdo nezahraje na klavír a nesloží píseň o nás dvou
Byla tak sladká, že z ní zaručeně musí bolet hlava
tvá víla
mé
prosím - skončeme to.
Provždy...
