Blázni.cz - dobrý kanál

Ženy musí člověk zajímat, aby je člověk mohl naokamžik mít

...aby mohl zažít iluzi vlastnění

To proto jsou prý jako kočky, zatímco muž je hloupý…oddaný,  jako pes

Když přijdeš k moudré energii kočky s touhou ji vlastnit, vždycky tě v předtuše poškrábe. Je to vskutku zajímavé orákulum.

Na začátku vám řeknu něco, co vůbec nesouvisí s daným tématem, to proto, aby bylo zcela jasné o čem budu hovořít.

Teď jistě čekáte, že to řeknu…a proto budu mlčet.

Jestliže chce člověk dobře vládnout, nedejbože pomáhat někomu, pak to nesmí chtít, musí si to hýčkat sám před sebou, skrývat a čistit. Nesmí se dívat na „poddaného“,  z výšky…Nesmí v milášcích  vidět lůzu, ani čísla statistik. Musí je studovat, musí je chovat, musí být s nimi, musí je milovat. Není to divné, že žádný politik se veřejně nepřizná k tomu, že miluje? Ale né jako vášnivý terarista,který dehonestuje stvořitelovy miláčky prostým zavíráním do skla. Musí být vášnivým a nenásilným pozorovatelem, jestli chce někoho chovat, musí si k němu chodit do pralesa. Ne snad, že by ho krmil..A dívat se smí jenom letmým pohledem, jenom koutkem oka, okamžikem, jako při nezaujaté chůzi kolem… Jenom tak vzdává chválu Stvořiteli, aniž by urážel duši jeho stvoření v těle pozorovaného, aniž by ubližoval duši pozorujícího nepříčetným sentimentem, který se mění nakonec v sebelásku nepoznanou.

Neboť, co je na světě pomíjivější než touha vlastnit.

Dostaneš všecko, dostaneš i tu lásku, jenom, prosím, netlač, a neříkej co mám dělat, přijdu sama, budu jako kočka, radši zemřu než tě nechat mnou vláčet.

A teď k penězům: zdá se to jako dobrý prostředek. Ale kočky je nemají rády

Já, jako sběratel lidí, s trpkostí vidím, jak odcházejí některé druhy i celé řády bytostí. Musím se potom zamýšlet nad reorganizací celé mé taxonometrie. Ruší mě to od pozorování, budí mě to z bezstarostného snění, a to nestrpím. Mocnou holí se pak oháním. Čím to, že to tak je? Cítí se ty bytosti uraženy, cítí se osamoceny?

Kdo trápí moje milášky! Jak si mám potom poradit s nomenklaturou.

Jsou to ještě lidé, to co zbývá? Pokud ano, kdo jsou ti, kteří mizí, nezištní, skutečně nepřizpůsobiví, tak endemitní, moji miláčci, osobnosti…moje kočišky…moje nejlepší sbírky...moje nejlepší exempláře...

Mám potom prales plný přizpůsobivých hybridů, kde je krása mnohosti…všude šeď uniformity…biolid, chce to biolit…

Snaží se někdy psát značky na tvářích domů, ti skromnější pozvolna umírají na opuštěnost, na jedinečnost jedinečnosti, na izolaci v šedi, ztrácejí víru a planou…jsou prý někde hřbitovy Těch, jako hřbitovy slonů…

Někdy je jich plné nebe, jsou jako hořící holubi…

Otec to tak nenechá, jestli šelma šalba moc se bude rozpínat, určitě vystoupí ze skromnosti, jeho mnišská tvář se změní ve tvář válečníka a potom co popraví nezbedné dítky, potom co je vlastnoústně sní, bude s Agni tvořit, bude celé noci v ateliéru, bude se vznášet nad vodami…

A že on umí, věru, tvořit, je pak jako malé dítě…

Děte do prdele s tim vašim um-něním, s těma vašima galeriema, vyražte jim okna v místech, kde vysÍ ty vaše obrazy…

Rád se na něj jenom tak dívám, když si hraje s Hlínou, Vodou, Agnim a VzzDuchem…

 

Polib mě hluboce než půjdeš, smutek odcházejícího léta…

Ó, můj Bože, cítim se jako telegrafní dráty vrnící ve vzduchu...

…pod sytící se oblohou, v červáncích, a těch mracích co mají jména, vysoko nad městem, hluboko pod nebem…

Polib mě vášnivě než půjdeš…

 

Agni, opíjím se Tebou…

 Agni jsi to ty?

 Agni, opíjím se smrtedlností,

opíjím se vzrušením ze zhouby,

opíjím se naší opuštěností,

opíjím se vzdáním se získaného…

Agni, kde všude hoříš.

Agni, zmizíme ve věčnosti,

Tančeme, dokud je čas.

Agni, ty víš, že jejich bůh, je jenom touha…

Touha po tobě, touha se tě vzdát

Agni, otec to tak nenechá, rád nás vidí si hrát…

Agni, matka nás šálí, Agni, matka nás pálí…

Agni, všechno je žhavé, všechno je láva, vzduch se tetelí, nad syčícími vodami…

Ach, ty se kojíš…

Agni vstávej z popela…

Agni, hrají si s námi

Agni, oni nás osvobodí, znovu nás stvoří…