...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 1. 2025 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |||||||||
22.1.2013 ?kali?íkali, e ?asto mluvím z cesty. ?íkali, e se motám. ?íkali, e jako bych byla duchem mimo, n?kde jinde, mimo tuto realitu. ?íkali: „Pov?z nám, jak ti je?“ a tvá?ili se zaujat?. Jak by mi m?lo být? ?asto mi v t?ch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Nap?tí a neschopnost se ovládat. T?ásly se mi ruce, m?la jsem sucho v ústech a celé moje t?lo jako by jemn? vibrovalo. Ale to u je dávno. Tady v tom divným v?zení se špatn? odhaduje ?as. N?kdy mám pocit, e ub?hly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, e naopak n?kolik dlouhých hodin ješt? zbývá do ob?da. Dnes m? vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu sm?šnou uniformu, tu šedou teplákovku, u m? vedli za dokt?rkem. Cítila jsem, e jsou oba chlapíci, kte?í m? postrkovali mezi sebou, kv?li n??emu vzrušení. Nic ale ne?íkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali o?ima, koukali p?ed sebe, ale p?esto jsem to vid?la, cítila: perli?ky potu nad horním rtem, ob?asné a letmé, ale furt výrazn?jší záškuby ve tvá?i, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak m? postrkovali a táhli mezi sebou, p?išla mi dnes cesta odlehlou chodbou ješt? delší a zlov?stn?jší ne jindy. P?esto jsem za?ala doufat – t?eba se kone?n? n?co zm?ní, t?eba ta dlouhá no?ní m?ra skon?í a p?jdu pry?, ven. T?eba m? n?kdo kone?n? za?al hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. T?eba se dokt?rek a všichni ti bacha?i tady usnesli, e nejsem blázen, kterého je pot?eba izolovat. Ze za?átku jsem tady ?vala, e na to nemají právo, dret m? tu. To m? pak str?ili do zvukot?sné místnosti, aspo? myslím, e byla zvukot?sná, a nechali m? ?vát, dokud jsem se nevy?erpala. Zkoušela jsem n?koho z dohledu oslovit, soukrom? a rozumn?, e mám p?ece n?jaká práva, e chci v?d?t, pro? tu jsem, e chci vid?t jakékoli dokumenty k tomu, ?emu oni ?íkali P?ípad. Kadý se však ode m? ml?ky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou ?ínštinou a zárove? byla prašivá. Ale to t?eba dnes skon?í. Nebo se to alespo? n?jak zm?ní, n?kdo do toho vnese trochu po?ádku, n?kdo mi to vysv?tlí. Doufám a poslušn? šlapu mezi dv?ma vysokýma chlápkama. A te? vám odvyprávím jednu svou další no?ní m?ru, která byla plná pocit?:
Byla jsem zpátky na st?ední škole. árlila jsem na Janu z vedlejšího domu, e je hez?í ne já. Má r?ová sestra. Vdy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podv?domí a trochu se potápíš… nakláníš se jak lo?ka z té písni?ky, kterous m?l rád, kdy jsi byl ješt? zajíc. A op?t chceš ít pohádku, jako u tolikrát p?edtím, ale ?as nevrátíš, ádný návrat v ?ase není moný. Take sm?la, u ádná ko?ka Koule, ádný starý šlágry, ádné d?jiny. Take ádné drama. Jen n?který v?ci najednou dávají v?tší smysl, vidíte je v ost?ejším sv?tle. Píšeš sv?j ivot od konce. Po hvizdu píš?alky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. P?ehazuješ výhybky, aby vdy tv?j mozek p?estal rotovat v tom míst?, které si náhodn? vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. ádní superhrdinové neexistují, ani ty zaru?en? pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavn? si zachovat tvá? vole. Nejlepší byli… a ve ?trnácti první trapasy. Ty váný a osudový za zvuk? hudby Leoše Mareše. My ván? myslely, e sv?t se zbo?í. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Ob?as se n?co trochu zasekne. Ob?as je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ješt? nikomu neublíilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? N?kdy se to docela hodí. T?eba pokud jste postavou dobrodruného románu. Zítra je ned?le a mám dost ?asu.
Jak jsem nad pocity z toho snu uvaovala, stahoval se mi aludek a pálilo m? v krku. V tomhle stavu m? dovedli do dokt?rkovi kom?rky. Dokt?rek sed?l na idli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodln? op?ený o st?nu, m?j P. Škodolib? se ušklíbal, kdy jsme vešli. Radostí vyk?iknu: „P.!“ celá místnost jakoby se to?ila. A jako bych hledala n?co, co tam není. Dokt?rek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem o?i za jeho záda. Myslela jsem, e je konec. P. m? jako správný rytí? na bílém koni p?ijel vysvobodit. T?eštila mi hlava. P. se zas jen tak podivn? pousmál. Zle a zlov?stn?. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tvá?i se mu p?i tom hnul. A najednou mi to došlo. Dokt?rek o P. nev?d?l. Jen já jsem ten stín v temnot? v rohu místnosti vid?la. Jen já jsem v?d?la. To poznání bylo strašlivé. Vyd?silo m? to k smrti. Ledový pot mi lepkav? pokryl k?i. Soukromý horor v mé unavené hlav?. Pak u jsem nebojovala. Jejich p?esila byla d?sná. Jejich sv?t se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vít?zná fanfára. Sláva jedn?m a ?est druhejm. ?est jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Touím po porozum?ní namísto ivota v hádankách. Dev?tkrát ámen. Za t?icet dev?t dní. Konec soukromého sv?ta. Nev??ící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s r?í. Pe?etidlo. Velké rudé skv?le tvarované rty. Jak filmová hv?zda. Jen ten obrázek je pokadé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stín?, sv?t za?ínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem dokt?rka ješt? jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ je?ela jsem. Dokt?rek nechápav? zvedl obo?í. Coe? P. Jenom mu úpln? z?ernaly o?i. Dv? temné díry do lebky.
Zajímalo by m?, jestli to máš, ségra, stejn?. Obracím se na tebe, protoe k tob? vzhlíím. To tys m? nau?ila všechny ty nejbáje?n?jší v?ci. V??ím ti. Provedlas m? všemi úskalími puberty. ?lov?k si ale musí um?t uít tu radost.
?ekala jsem, kdy se z té no?ní m?ry probudím. Zbrocená potem a je?ící hr?zou. Na posteli jen o málo pohodln?jší, ne bývá polní l?ko v lazaretu. A dalo by se ?íct, e doma. Protoe tohle u navdy bude m?j domov. Sem pat?ím. Navdy.
(?ást z delšího psaní)
|