Blázni.cz - dobrý kanál

I byl jeden honák, když tento, sedě jednoho dne u ohně, četl neuměle do ticha, při plápolajícím světle, z listu odhozených novin, které k němu zavál vítr, z rubriky Věda a výzkum. Tento člověk tak se tehdy rozechvěl nad lidskou vůlí a pílí, že nemohl až spát. Celý týden přemýšlel, jak by i on mohl přispět k lidskému poznání. Jeho vzdělání nebylo valné a přehled též. Všehovšudy uměl číst - psaní mu nešlo, čítat kusy dobytka, násobit je cenou, několikrát byl v hlavním městě okrsku a viděl párkrát zdálky vlak. 

Přemýšlel celý týden, když přišel uprostřed jedné studené noci na touhu objevit kožená kamna. Tato by lidstvu dávala příjemné přenosné teplo. Protože každý touží po teple. Od té doby se stal posedlým a všechno své úsilí vkládal do hledání. Všechno co vydělal tvrdou prací, dával si stranou. Protože k hledání potřeboval být usazen, koupil statek a stal se tedy sedlákem. Celý dům byl podřízen jedinému účelu. Po stěnách vysely kravské, ovčí i vzácnější druhy kůží. V dílně jakési železné pružiny a ventilátory s klikou. Ovšem jeho obzory, stran vědecké erudice byly úzké. Ač to věděl, jeho úsilí a vůle byla bezmezná a prostá. Času měl málo, neb práce byla tvrdá a on již nebyl mlád. Leč naučil se psát, a všechny své poznatky spisoval do tlustých sešitů. Vyrobil pracně několik prototypů, ovšem shořely všechny.

Dvacet let pátral, až sklátily ho šrámy z těžkého života v mládí. Měl však syna, který od útlého věku vyrůstal v tvůrčí a tajuplné atmosféře hledání kožených kamen, a jemu na smrtelné posteli předal i ty nejdůležitější výsledky poznání. V minutách posledních kladl synovi na srdce, že musí pokračovat v jeho odkazu.

Syn byl vyučen ševcem a zřídil dílnu v nedalekém městečku. Nepil a byl skromný a veškerý volný čas vkládal svědomitě do otcova úsilí. Dům byl plný kůží ale i kabelů a řemenů, za drahé peníze si pořídil i žárovku. Leč čtyřicet let nestačilo, aby hledání a zkoušení vydalo jedlé plody. Několik výrobků nebylo funkčních, jiné spotřebovaly tolik energie, a hlavně zabíraly tolik místa, že nebyly pro běžné použití. Nejlepší výrobky shořely. I tento silný muž časem schřadl, a tak na smrtelné posteli předal dílo svého otce a svou knihovnu nejmladšímu synovi.

Již šedesát let tento rod pracoval na hledání největšího vynálezu dějin, kožených kamen. Třetí generace měla být zlatá, měla shrnout veškeré poznání a vývoj kamen dokončit.

Přestěhoval se do hlavního města regionu, navštěvoval knihovny, a každý den, když přišel z továrny na auta, dalších několik hodin tvrdě pracoval – budoval kožená kamna. Trvalo osmdesát let než skonal. Výsledek se ovšem nedostavil. Pracoval na velmi již složitém přístroji, součástky byli drahé. Vsadil, žel, na jednu kartu. Stroj nedokončil.

Leč tradici neopustil, ačkoliv neměl syna, předal své vědění jediné dceři. V závěti dceři odkázal veškeré vědění ve dvou knihovnách, spoustu materiálu, součástek a koží. Dokonce i nepatrné jmění.

Dcera byla hrdá na otcův odkaz, ale kožená kamna jí nic neříkala. Veškerý majetek prodala, pořídila si služební byt a fotoaparát. Stala se fotografkou. Nechápala účel ani cíl, nedovedla luštit staré popisy ani odborné výkresy. Ráda se bavila a cestovala. Dědictví postupně zmizelo. Dodnes se ovšem v její rodině vypráví o zarputilých mužích rodu. A kožená kamna stále čekají na objevení.