Blázni.cz - dobrý kanál

Sobotní ráno zdálo se až podezřele poklidné. Roman se cítil až nebývale životaschopný. Při pohledu z okna, což činil snad každé ráno, pocítil osudovou touhu vyjít ven na světlo boží. Naprosto bezmyšlenkovitě vložil do svého cestovního vaku něco málo potravin. Oblékl volné, lehce potrhané kalhoty a letitou košili, kterou sám spojoval z jistou událostí raného mládí. Skromně posnídal a již ho touha vyhnala na ulici. Kolem proudily automobily rozmanitých barev a po chodnících se hemžili lidé. Měl obrovskou radost z této scenérie, stíhalo ho nesmírné pokušení všechny ty tvory zdravit a snad ještě lépe, objímat. Bylo mu samozřejmě jasné, že takovýmto chováním by na sebe upozornil ne zrovna ideálním způsobem. Tyto choutky tedy bleskurychle zavrhl. To mu ovšem nebránilo na všechny a na všechno házet láskyplné úsměvy. Vydal se náhodným směrem dál do tajů a krás města.

„Dobrý den vám přeji. Kdyby mi náhodou něco přišlo, nevěnujte tomu pozornost a rovnou to pošlete zpět, dnešního dne se stěhuji,“oznámil taškařivým hlasem pošťačce, která si automaticky začala poklepávat na čelo dosti monotoním rytmem. Uvědomil si, že vlastně nemá cenu komukoliv cokoliv povídat, nemají šanci porozumět jeho stavu, jeho snům a tomu, co se právě dnes rozhodl udělat. Míjel dál různě rozvrstvené skupinky lidí i poutníky samotáře. Sledoval děti radující se ze své vlastní nevinnosti. Viděl muže, kteří ani sobotního rána neodhodili své umělohmotné obličeje, kufříky a kravaty. Spatřil smějícího se asiata před předraženým minimarketem. Minulo ho též několik nesmírně krásných žen a též ženy krásy nevalné, do jejichž duší naštěstí či naneštěstí neviděl. V parku se jen uculil na skupinku opilých bezdomných, kteří krom značného opotřebení zpackaným životem vyzařovali čistou lhostejnost a prohru lidské bytosti. Potkával milenecké páry v rozkvětu vášně a též manžele s vyčpělými city před rozvodovým řízením na krku. Byli tu nejrůznější typy lidí, někteří více, někteří méně hodni pohledu a zájmu.

Procházel středem města, na všechny se neustále usmíval tím nejupřímnějším možným způsobem. Mnohým lidem se na tváři dalo vyčíst, jak se již těší na oběd, či jak mají podělaný život.

Roman se zastavil uprostřed rozlehlého náměstí. Jeho rozhodnutí procházelo posledními záchvěvy pochybnosti. Uprostřed náměstí se tyčila neskonale působivá stavba kostela po nedávné rekonstrukci. Rozhodl se vejít dovnitř, aby si ještě jednou naposledy prohlédl nádhernou památku lidské dovednosti, vrcholné architektury, na otázky víry v tomto okamžiku nikterak nepomyslel. Opět se ocitl uprostřed náměstí, tentokrát již zcela bez pochybností. Bylo mu jasné, že to musí udělat právě v tuto chvíli. Naposled se otočil po své ose a pohlédl na život kolem sebe. Začal zhluboka dýchat a zavírat při tom oči. Skrze ně uviděl chápavě kývající se koruny stromů. Opět oči otevřel a usmál se jako nikdy předtím. Sám uprostřed velkoměsta, přesto bylo kolem tolik lidí. Otočil se směrem, kam putovalo slunce, blížilo se k poledni. „Děkuji ti, má lásko,“ řekl šeptem jen tak pro sebe. „Teď!!!“ zařval naopak mocným hlasem, jenž by u něj málokdo čekal. Lidé nacházející se na náměstí a přilehlých uličkách se vyděšeně otočili jeho směrem. Spatřili mladíka utíkat ze zajetí davů rychlostí připomínající záchranu holého života. Pro mnohé byl jen pouhým bláznem, děsícím svou šíleností poklidný chod města. Byli tu ovšem i tací, kteří v tom křiku zaslechli něco jako volání člověka, co nalezl svobodu a nehodlá před nikým ustoupit.

Roman běžel rychlostí vyplašeného zvířete, utíkal pryč ze zajetí domů, ze zajetí lidí. Nechával za sebou celou lidskou civilisaci a přišlo mu to jako něco naprosto přirozeného, jako vyvrcholení života. Běžel a síly ho ani v nejmenším neopouštěly. Běžel a vítr mu cuchal husté vlasy. Běžel a nenacházel správné pojmenování pocitu, který právě prožíval. Domy se vpíjely do domů. Lidé se zdáli jen zbloudilými bytostmi bez cíle. Bylo mu jasnější než kdy dřív, že společnost není ničím menším než obludnou chimérou lákající ovečky falešnými pozlátky.

Po dlouhém vytrvalém běhu se ocitl na samém okraji města. Na chvíli se zastavil, aby vydechl. Před sebou spatřil rozsáhlá pole do značné míry obývaná chmurnými stavbami skladů. Po celém jeho těle se na malý okamžik začaly prohánět pocity strachu a bezmoci. Pohlédl na nebe a opět se jeho výraz proměnil ve výraz blaženého. „Děkuji ti, lásko,“ prohodil opět jen tak pro sebe. Okamžik tento ovšem trval jen pár pomyslných vteřin. Jeho zrak ještě naposledy sklouzl k industriální kráse města, načež se dal opět do běhu. Asfalt brzy vystřídala hliněná cesta, po které se běželo snad ještě lépe. Nenechal se již ničím rozptýlit, jen běžel a běžel. Stále dál, dokud mu mizející slunce na obloze nenaznačilo potřebu odpočinku a přečkání noci. Zaběhl tedy do nejbližšího lesíku, kde si lehl spokojeně do trávy. Z jeho očí proudily slzy dojetí a stále dokola opakoval: „Děkuji ti, lásko, děkuji.“ Zanedlouho upadl do spánku s jasným vědomím pouhého počátku ještě dosti dlouhé cesty. Jeden z nejdůležitějších činů ovšem již tohoto dne vykonal, pochopil jistý význam lásky. Lásky k životu.