Blázni.cz - dobrý kanál

Procházel jsem přes křižovatku a tuše něco zajímavého, rozhlédl jsem se kol. Něco bylo divného. Žádná tramvaj nestála u refýže a déšť byl spíš padající mlha. Všechny tramvaje jako by teprve právě vjížděly do zastávek. Bylo zvláštní ticho a já koutkem oka spatřil blikající majáky, modré. Pak jsem si naplno uvědomil, že jindy tak neklidný dav, neuspořádaný a na první pohled chaotický, byl jiný.

V dáli, tam u majáků, ležela postava na černém podnose. Kolem ní klečel malý dav lekařů, uniformovaných záchranářů, policistů a snad i pojišťováků, agentů, likvidátorů, zaopatřovatelů, naháněčů. Něco štelovali.

Byl to mžik, zdálo se, že toho člověka dostihl infarkt, neboť nikde nestála vyplašená auta. Možná umíral, možná se probouzel. Třeba to bylo všechno jinak. Ale já jsem smrt cítil, cítil jsem ji, jak tam poletuje, ostatně ona vždycky poletuje kolem, ale tady byla nízko, velmi nízko.

Co však skutečně zaujalo moji pozornost, byl dav, jindy tak veselých, komunikativních, perspektivních, asertivních a rozhodných, sebejistých, některých i přísných a uvědomělých lidí, lidí s jasnými názory a postoji, lidí mocných, nebo alespoň úspěšných, lidí se zásluhami o vlastní štěstí, lidí, kteří si, jak říkají, vybojovali své postavení.

Všichni tito lidé se dívali jedním směrem, a nevyhlíželi netrpělivě tramvaj, neboť tramvaje teprve přijížděly. A měli kamenné tváře bez výrazu, bledé v tomto nečase. Viděl jsem je všechny, neb šel jsem od neštěstí proti nim, a zatímco já jsem se čím dál víc usmíval tou náhlou změnou v jejich světech, oni mlčeli, oči opřené do blikajících světel.

Pomodlil jsem se za toho člověka, a nade mnou byl anděl, ten nakreslený a za ramenem ten skutečný. Měl jsem najednou veselou náladu, smířlivou, stále se rozjasňovala má tvář. Ale když mě sežral eskalátor, již jsem se smál na celé kolo, a já viděl ty, kteří teprve přijížděli, divili se mému smíchu. Hledali v mých očích důvod, aby věděli, jak se mají zachovat, jestli neporušují nějaký úzus. Dívali se jeden na druhého, zkoumavě s otázkou v očích. A já se stále smál a ujížděl jsem dolů, zatímco oni stoupali nahoru, aby tam venku potkali sami sebe.

A to byl jen jeden jediný člověk sražený na Andělu.