Blázni.cz - dobrý kanál

Ze stráně vesele uháněl svěží potůček, na březích mu rostly vrby, v jejich kořenech nacházeli příbytek raci, žáby, nutrie a kdejaká jiná havěť. Potůček protékal i loukou pod strání a mířil přímo k lesu, za jehož hradbou z větvoví se nadlouho ztrácel.

Jak potůček oblažoval svou přítomností stráň a louku, stejně prospíval i hlubokému lesu. Díky mnohým meandrům byl les spravedlivě zásoben životodárnou vodou. Stromy natahovaly své kořeny blízko ke korytu, aby získaly co nejvíce živin pro svůj růst a tak jako stromy, stahovala se k potůčku i rozličná zvířata. Tu pro napití, tu aby si ochladila kopýtka či tlapky nebo jen tak lelkovala kolem vody, neb jak každý ví, volné odpoledne u vody je nadevše. Vyjímkou nebyla ani rodina divokých prasat. Prasata u potůčku ráda trávila dlouhé chvíle. Nejstarší bachyně dokonce vyrobila pro svá selátka i malé bahniště. Kopýtkem rozryla nízký břeh potůčku a ztrženou hlínu rozšlapala ve vodě na bláto. Selata se v bahništi s rozkoší vyrochnila a takto chráněna chladivou vrstvou bahna mohla odolávat dotěrnému slunci. Bachyně se vyválela také a celá skupina si mohla jít po svém. Když se prasata druhý den vrátila, v bahništi již byla připravena další lázeň. Stačilo se jen řádně vyválet!

S přibývajícím časem se bahniště mimoděk rozšiřovalo. Měla to na svědomí selata, která svou hrou srážela do bahniště další části břehu. Větší bahniště také přitahovalo i větší prasata z tlupy. Netrvalo dlouho a v bahništi rejdila celá prasečí tlupa! Ostatní lesní zvěř raději navštěvovala potůček o něco výš po proudu. Ne však prasata. K tomuto místu se počaly stahovat další tlupy z lesa. Prasata rozrývala měkkou půdu a vytvářela tak mnohé bahenní lázně a menší detašovaná bahniště, která se pomalu ale jistě spojavala v jedno obrovské prasečí rejdiště.

Poslední odletěli ptáci - už ani oni nedokázali pozorovat hrůzy, které se v rejdišti děly. Prasata tak důkladně rozlila půdu, kterou voda vzápětí změnila v bláto, že mnoho vzrostlých stromů padlo a definitivně přehradilo potok, který začal les nenápadně rozpouštět. I prasata byla nucena se stahovat dál od bahna. Mnoho jich v něm uvízlo, jiná padla za oběť podmáčeným stromům. Jenže rochnit se v blátě je prasečí přirozenost. A tak začala prasata pokračovat na mělkých okrajích nebo dokonce i na úplně nových místech. Potok se rozvodňoval a opanovával stále větší a větší území lesa. Zvěř hledala útočiště ve vyšších polohách a na skalních ostrozích, ale bezpečno nebylo nikde. I zdánlivě pevná půda v sobě skrývala smrtící past. To že po ní před chvílí přeběhl jezevec, ještě neznamenalo, že přejde laň.

Prasata se rychle adaptovala na nově vzniklou situaci. Znala, nebo nějakým zvláštním smyslem dokázala najít cestu bažinou, kde hodovala na zbídačených kusech vysoké. Jindy si dokonce prasata vyhlédla jelena a nahnala jej přímo do bahna, kde ho pomocí páráků a klektáků roztrhala. Lesní zvěř žila v permanentním strachu a ukrutné bídě. Od všudypřítomných mršin získala voda nasládlou pachuť a brzy se stala nepoživatelnou. Prasata však ve svém díle zkázy neustávala. Potůček, který jen o pár kilometrů výše poháněl různé mlýnky klukům z vesnice, bez přestání přiváděl vodu do lesa a tím jej definitivně uzavíral. Nebylo úniku pro nikoho. Teď už se zbylá zvířata zdržovala jen na malých ostrůvcích uprostřed nekonečného močálu. Dokonce i prasata za své počínání zaplatila nejvyšší daň. Nebyla již žádná spolehlivá cesta. Jakýkoli krok mohl být poslední.

Ještě dlouho se z lesa ozýval zoufalý nářek zvěře a zběsilý řev šílených prasat, avšak i ten jednou utichl a zůstalo jen temné bublání smrtonosného močálu.

Nakonec si potůček našel z lesa cestu, vrátil se do svého koryta a spěchal za říčkou, se kterou se velmi dlouho nesetkal. Určitě si mají hodně co povídat.