Blázni.cz - dobrý kanál

Má báje?ná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, �e jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych t? nenechala odejít. Ké� bych t? dál sm?la nést v náru?í. Nesu t? dál u� jen v srdci a ve vzpomínkách. Ké� bych byla silná a dokázala zachránit ten sv?�í kv?t. Dnes u� n?kde hnije. Zapomínám.

Má neexistující sestro. Chutnáš po pomeran?ích, stejn? jako oni m? zahlcuješ sladkou a štiplavou š?ávou, mám t? plná ústa, mozek, srdce, duši.

Má rozbitá sestro. Kv?li tob? se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo z?stat stát? Pro? tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, �e jsem t? ztratila? Nejsi. Bylas n?kdy? Kam vede tahle cesta? Pom?�e mi n?kdy n?kdo? Stojím tady, na za?átku p?šiny do neznáma. T?eba je to cesta k jiným sv?t?m. Tv?j hlas m? volá a ?íká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“

Má letní sest?i?ko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v lét? u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna ?lov?k je. Všude je dob?e. Všude je krásn?. Pokud jsme my dv? spolu, má zlatovlasá sestro slune?nice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.

To by m? zajímalo, co tak asi dokt?rek vid?l, kdy� si m? pozorn? prohlí�ely jeho o?i za silnými skly tit?rných brýli?ek. �ena. Sv?tlé ?asy a pevn? stisknutá ví?ka.

Tak tady te? le�ím nata�ená na kanapi, v uniformn? šedé bl?ze a volných kalhotách stejné barvy. Le�ím jak mrtvola. Pa�e klidn? slo�ené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Cht?l by asi dokt?rek, abych mluvila, ale nebudu. Ml?ím, ani se nehnu, dýchám jen úpln? mali?ko. Já tuhle hru nerv? vyhraju, musí m? odtud n?kdy pustit. Ml?ím tak sv?domit?, �e je slyšet i jakoby nesm?lé tikání nást?nných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ru?i?ky se po ciferníku lín? šinou, dokt?rek dýchá otev?enou pusou, úpln? cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé sk?ípání �idle, na které dokt?rek ?as od ?asu pošoupne sm?šn? vychrtlou prdelkou. Všechno je na n?m tak komicky mali?ké, jako by se jeho t?lo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem d?ív ne� jeho mozek. Kdybys ho vid?la, sestro, popadala by ses smíchy za b?icho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ?ak. Tik, ?ak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ješt?, jak a kdy to celé za?alo?“

(Za?átek delšího psaní. Pokra?ování: ?íkali)