Anděle padlý do mokré trávy
ve jménu krásného
a za čest ošklivého.
Opilý slovy, zfetovaný myšlenkami,
tvá nejistota
je opravdovou absencí jistoty.
Svítíš, jak hoříš
předčasně - za dne
bledého z přepíjení včerejší rozjařenosti,
snad odlesky minulosti.
Sám sebou mrháš.
Nebát se a mířit vysoko
je tak přitažlivé;
být věčně srážen pondělky
dolů do čistého bahna reality
tě vytrhává Bídě z rukou.
Ztělesňuješ hádanky,
obklopen střepy a špínou,
(vždy) nakonec přehlušený.
Láska k tomu zmatku je čiré bláznovství
a ty je přetavuješ v krutou a zraňující nenávist,
z té kováš děsivé sochy
v pekelné zahradě
pracovního týdne.