Je podzimní den, jeden z těch, kdy se snadněji dýchá, kdy vzduch je chladný, ale člověku není zima, kdy ohně hoří jasným světlem a spalují vše, co je obsaženo. Na náměstí je kolot, mamon, manon, lesk i bída. Hluk. Tady objevil se znenadání, téměř nahý, sádhu. Pomazaný popelem pomíjivosti, hořící plamenem čistoty. Jeho tělo, nádoba ticha. Vzbudil pozornost několika spěchajících, jiní si ho nevšímají. Prodejci hotdogů smaží klobásy, tramvaje syčící v kolejích. Teď, mezi lampami, mirně vlevo od středu náměstí, sádhu vytvořil kruh z kamenů. Sebral dlažební kostky vyrvané značkou uličníky. Rozdělal malý oheň, usedl k němu a s pohledem upřeným do svého nitra, nebo kamsi daleko do vesmíru. Kolem něj se utvořil malý zástup a ti zdrženlivější kryli svou zvědavost nepřímým pohledem. Muž si jich nevšímal. I já jsem se zastavil a pozoroval jsem ho opřený o strom, pozoroval jsem jeho dech a strnulost. Nějací studenti přišli ke mně a sebrali několik málo větévek, které tu, zapomněla povinná očista města, připomínaly neustálé plynutí a pomíjivost, několik mrtvých větévek. Přiložili je pak na oheň. Hlouček se mezitím rozrostl. Nějaké dítě pustilo hudbu. A pak, když se domodlil, sádhu vstal a začal tančit, tančil divoký tanec přírodních lidí, zprvu pomalu a potom stále prudčeji, šlachy se napínaly, jeho tělo bylo plné síly, byl jako šelma. Přišli policisté. Něco mu říkali, on jim nerozuměl, nebo je neslyšel, nebo je nechtěl slyšet. Jeden z policistů k němu vykročil, chtěl se ho dotknout a v ten okamžik projel davem vzrušený výdech. V ten okamžik jsem viděl, jak se ta bytost změnila, v jednu chvíli jakoby měla tisíc očí a množství rukou a nohou, byl to prchavý okamžik, ale viděl jsem různé tvary bytostí, ve které se proměňoval a zároveň jimi byl v jednu chvíli, pak zase tančil. Policista ztuhl a dál se nehýbal, pak si sundal čepici. Sádhu naznačil, aby se svlékl, nevím ovšem jak, protože jsem si nepovšiml žádného gesta, vím však bezpečně že nějaké udělal. Policista si sundal uniformu, stále se strnule dívaje, potom poklekl a uklonil se. Přijelo další policejní auto. Dav už byl větší a vpředu  bylo několik tančících lidí, zespoda nebylo vidět co se děje u ohně. Já jsem potom přešel výš. Bylo vidět lidi, jak nosí papír a potom i jiný odpad z popelnic k ohni, plameny dosahovali již výšky člověka. Oba policisté tancovali, z ohně stoupal dým. Do davu se snažili dostat noví policisté, ale lidé je začali svlékat. Přijeli další policejní auta. Těď někdo vystřelil, dav se začal divoce chvět, lidé se začali prát s policisty. Přijela zásahová jednotka, létaly dlažební kostky, vytryskla krev, vzplanulo celé město, vše bylo přetřeno nabílo…co bylo dál to už víš, tisíckrát jsi to prožil. Sádhu zmizel, možná to byl přízrak, možná to byla skutečnost, ale oheň zůstal, a i když na náměstí vyhasnul, hoří dál v našich srdcích a ta srdce míří ke světlu, ta srdce touží, ta srdce prahnou a mění. Neexistují žádné zákony, jenom Boží zákony a člověk je svými zákony napodobuje a tak to je do chvíle, než se zákony přikloní na stranu neřádu. Potom přijde někdo, kdo přetře zákoníky nabílo, aby připomenul oheň, a z chaosu povstane nový svět.