Byla jednou jedna Nána,
ta neměla ráda rána.
Každé ráno čertila se:
"To už musím vstávat zase?"
Tak jednoho rána
lamentuje máma:
"Holka zlatá, Náno, běda,
to chceš spát až do oběda?"
Nána na to s dlouhým nosem:
"Nevylezu z peřin ven!
Přes oběd až do večeře.
Jenoduše celý den!"
Máma křičí dál:
"Čert aby tě Náno vzal!"
A přesně v tom okamžiku
vylétl čertík ze šuplíku.
"Bu bu bu ty malá hloupá,
nevidíš, jak slunce nad kopečky stoupá?
Bude zářit celý den
a tak hajdy z peřin ven!"
Máma stojí, mlčí,
Nána se pod peřinou krčí
a jak se náhle objevil,
lup!, čert je zas fuč,
jako by tu nikdy nebyl.
"Náno, budeš už teď vstávat?"
ptá se zkoprnělá máma.
Nána jen kývá hlavičkou
a hledá sukni s blůzičkou.
A tak naše milá Nána
od toho kouzelného rána
vstává sama podle budíku
a pečlivě si uklízí v šuplíku.
