Blázni.cz - dobrý kanál

Kapitola I.

 

Byly čtyři hodiny ráno, a ztemnělým podchodem páchnoucím močí si to šněroval muž v obleku s kravatou, brašnu s notebookem pověšenou křížem přes tělo. Jeho stín tančil po stěnách pokreslených divoce barevnými graffiti a z úst se mu linul monolog, který neměl posluchače.

 

Dementi skopčácký namyšlený, co si vo sobě myslej? Hlavně ten tlustoprd uprostřed, ten plešatej. Tak plešatej, že neměl na hlavě už ani vlas, vole, takovou pleš sem ještě neviděl - ani jedinej vlásek. Všechny jeho vlasy spáchaly sebevraždu! Pleš - co je to vlastně pleš? To je postupná přeměna hlavy v prdel, vole. Napřed povrchem, potom obsahem. A taky tlustý prsty měl, jak klobásy - jak bavorský klobásy, jen je ufiknout a dát na gril. Všichni měli tlustý mastný prsty a celý, úplně celý byli tlustý a mastný, a slizký. Člověk před nima poskakuje jak šašek, žongluje tam s tabulkama, tancuje před grafama, posílá jim vzorky, ať je opatlávaj těma svejma tlustejma prstama. A co myslíš vole? Myslíš, že je z toho nějakej výsledek? Ne, dáme vám vědět. Za měsíc, za dva, nikdy! Ale předtim tam s nima musíš dřepět a klábosit, a tvářit se, že ste vlastně kamarádi, že nejde o byznys, že ste si tak přišli jenom pokecat, že to pro tebe není otázka bytí a nebytí, když si od tebe to podělaný potrubí objednaj!

 

Najednou se zlomil v pase a udělalo se mu zle. Opřel se o počmáranou zeď a pozvracel se. Ale úleva nepřišla, místo toho se chytil za hlavu a sesul se do podezřelé špíny podél stěny. Nesrozumitelně blábolil a těžce oddechoval. Potom za velkého úsilí vstal, chvíli se opíral o zeď a když se mu vrátila rovnováha, vykročil. Teď už jistějším krokem, ale samomluva ho stále neopouštěla.

 

Jó, to by se mi líbilo bejt na vašem místě a dívat se, jak se přede mnou nějakej východoevropan plazí po zemi a čeká na smilování. To by se mi líbilo, mít plat, ze kterýho ušetřim na auto a nemusim brát hypotéku - podělanou hypotéku na všechno, žít na dluh! Serete mě. Všichni mě serete! Kde jste? Kde jste, pojďte sem, ať vám můžu říct do očí, jaký ste kreténi!

 

Vykřikoval do temnoty kolem sebe, osvětlené chorobným světlem zářivek. Zhluboka dýchal a zatínal pěsti. Vtom se z tmy před ním vyloupla bizarní postava. Trpaslík s velkou hlavou, tak asi metr vysoký. A co bylo ještě podivnější, byl nahý. Nahý až na nějaký kus hadříku nebo snad kapesník, který mu ukrýval intimní partie. A křížem přes holou hruď měl popruh, na kterém bylo připevněné válcovité pouzdro. A v ruce ten člověk nesl dlouhý prohnutý kus dřeva, na obou koncích spojený provázkem.

 

„Ty seš ale hnusnej, trpaslíku! Tak hnusnýho chlapa sem ještě neviděl! Hlavu máš jak pátrací balón, nohy křivý, pupek vyvalenej! A eště se ukazuješ skoro nahej! Měl bys chodit v pytli vod brambor a ještě kanálama!"

 

Trpaslík obrátil oči v sloup a s povzdechem pokračoval v cestě, v úmyslu se pokřikujícímu opilci vyhnout. Když ho míjel, přidal do kroku a odvrátil hlavu. Ale ten ožrala po něm chňapnul - tolik rozhodnosti by u člověka, co měl vypito, rozhodně nehledal! Než se vzpamatoval, klátil nohama ve vzduchu, zatímco surová ruka ho svírala pod krkem a na tváři cítil dech páchnoucí zvratky a alkoholem.

 

„Tys mě neslyšel? S tebou mluvim, skřete!"

 

Trpaslík, ač se bezmocně houpal nad zemí neprosil o slitování, ale sebejistým hlasem pravil:

„Raději si se mnou nic nezačínej, smrtelníku, nebo to s tebou špatně dopadne. Když budu chtít, zničím ti život!"

 

Opilec trpaslíka pustil na zem. Jakmile drobné tělo dopadlo na zem, chlap v obleku mu uštědřil kopanec. Trpaslík se chytil za břicho a začal dávit. Kravaťák se chechtal a ještě několikrát do svíjejícího se uzlíčku kopnul.

 

„Jen počkej", sípal trpaslík. „Já jsem tě varoval. Neměl sis se mnou začínat. Tohle bude tvůj konec. Teď teprve poznáš, co je to utrpení! Milovat znamená trpět a ty budeš trpět ze všech nejvíc! Tvoje vlastní srdce se stane zdrojem absolutního zoufalství, dosud nepoznané bolesti a nástrojem tvého konce!"

 

Kravaťák uštědřil na škubajícímu se tělíčku hustý plivanec a za veselého prozpěvování si opustil podchod.

 

Když nastoupil do ranního autobusu, spolucestující na něj zírali s vyvalenýma očima. Zprvu si jich nevšímal, potom se na obstarožní dámu, která na něj civěla obzvlášť nápadně utrhl „Nečum!". „Tam vzadu", špitla paní a ukazovala mu na zadnici. Otočil se, aby se v odrazu skleněných dveří prohlédl. Jeho světle šedé kalhoty byly nasáklé krví a z levé hýždě mu trčel šíp.