|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 1. 2025 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
?kali (prza, AN') • Dej hladovmu pt... (poezie, AN') • M bje?n sestro... (prza, AN') • Rno (prza, AN') • Mlem (prza, AN') • Zamylen (komiks, AN') • A po?d (prza, AN') • Nejlep v?ci p?ichzej inkognito (poezie, AN') • Psan na pokra?ovn: ?st X. (prza, AN') • Namaluju tvoje sta (prza, AN') • (a+b+c)2 = x (poezie, AN') • Nepoveden pohdka, aneb P?li myslc matka (prza, AN') • Jen jednou (prza, AN') • Z plze?skho baru (poezie, AN') • P?b?h p?b?h? (poezie, AN') • Ve kole (poezie, AN') • B?m (prza, AN') • Lenka (prza, AN') • Kdybyste to nev?d?li, tak... (poezie, AN') • Jestli v?? na zzraky (poezie, AN') • ..... (poezie, AN') • K sob? laskav (poezie, AN') • Kde to je? (poezie, AN') • Brat??ek (poezie, AN') • Zpov?? mlad sta?eny (poezie, AN') • T. v Neu (poezie, AN') • Houkn (poezie, AN') • K. (poezie, AN') • Doma (poezie, AN') • Hodina mezi psem a vlkem v . (poezie, AN') • Prochzka (poezie, AN') • Pozvnka k nm (poezie, AN') • K.B.P. aneb Zpadovchodn (poezie, AN') • Malebn zti se h?bitovem (poezie, AN') • D?rova?ky (fotografie, AN') • Vzpomnka na lo?sk prvn ?erven (poezie, AN') • Psmeno (poezie, AN') • Pokurn (poezie, AN') • Souboj dobra se zlem (poezie, AN') • Rychl od ?eky, aneb Mokropessk II (poezie, AN') • bez nzvu (poezie, AN') • ... (poezie, AN') • T?stoviny s om?kou (poezie, AN') • O unikn v ptek 13. (poezie, AN') • Jako dn ze sta (poezie, AN') • Od?znut (Kdy vla s vlou sp) (poezie, AN') • D? (Mokr Mezi??ko) (poezie, AN') • P?ed odjezdem (poezie, AN') • Hlodav? (poezie, AN') • nem nzev (poezie, AN') • Odv?k (poezie, AN') • Kratink (poezie, AN') • Pankrc v mlze (poezie, AN') • Z volnosti se hlava to? (poezie, AN') • Dnes-konec (poezie, AN') • And?le padl (poezie, AN') • Antidepresivn d?de?ek (prza, AN') • Mmm (poezie, AN') • vaha p?edvolebn (poezie, AN') • Bse? k obrzku (AN') • P?ed nemocnic (poezie, AN') • NF (poezie, AN') • Bolest (poezie, AN') • O zvedn (poezie, AN') • Vyprovokovan slova (poezie, AN') • listopadov (poezie, AN') • Jednoho dne (poezie, AN') • Zvuk mezi zvuky (poezie, AN') • Otevrm (AN') • Zptky/eny&mui (poezie, AN') • S mui v jdelnm voze (poezie, AN') • Vno?n (poezie, AN') • Nna (poezie, AN') • ?okoldov (poezie, AN') • Zamylen nad neky, sprintujc houba?ky a jak to cel dopadlo (prza, AN') • Varovn signly (poezie, AN') • Vtn lta (poezie, AN') • Kozy15 (poezie, AN') • V barvch (poezie, AN') • Sk?tkov lesn (poezie, AN') • Posledn sch?zka (prza, AN') • Z JIPky (3 hodiny po prvnm pl?i) (poezie, AN') • Poznmka na okraj (vaha, AN') • Shrnut (vaha, AN') • Vprodej v odd?len cit? (poezie, AN' ) • Mindrky (poezie, AN' ) • Modelovac hmota (poezie, AN') • (bez nzvu) (poezie, AN') • Mali?k (poezie, AN') • H. (poezie, AN') • (bez nzvu) (poezie, AN') • Jen tak jet tramvaj (poezie, AN') • bez nzvu (poezie, AN') • Prvn jarn ohe? (poezie, AN') • P?emlm (AN') | |
|
U hezkých pár let ne?ekám na prince
Nevym?eli
Jen zdegenerovali.
Však ani ty princezny u nejsou,
Co bývaly
Pohádky bolí
Kdy se na n? v??í moc
Realita bolí
Kdy se jí dá v??it jen velmi málo
Kadý si musí pomoci sám
Na nikoho a nic u ne?ekám
P?esto t? zase ráda uvidím
Nejsi princ, nejsem princezna
Nedokáeme vystát realitu
Poj? se z ní zkusit vymanit se mnou
Vdy? prost?edk? je mnoho
Prost?edk?, co kon?í
T?ídenní kocovinou
A tabákem ve vlasech a vlasama v tabáku
A spodním prádlem nacpaným v ruksaku
Smíchem a trapností napln?né chvíle po okraj
S v?ní ohn? a kamenné loe
Je p?ipravené všude kolem
Takové v?ci se v p?edja?í
Stanou, ani jeden neví jak..
Kde Osud mívá schované
Všechny tyhle, co nejsou princové
A práv? proto jsou tak zajímaví?
Schovává je na dn? lahví.
|
|
|
Prolétli jsme si navzájem ivotem. |
|
|
Jen tak jet tramvají A vzpomínat na d?íve Kdy jsem vdy mívala Aspo? dv? promile Vzpomínat na kdysi Matn? jen na tvá?e Divit se na stokrát Jak Osud to dokáe...
Kdo koho provází Kdo koho ztrácí Vyznat se ve vztazích Dává fakt práci
Jenom jet v tramvaji Vid?t a nevid?t Místa co skrývají Na mnohé odpov?? Místa co vypráví Pohádky o holce Která se snaila A ila dost divoce.. |
|
|
Stoned. Úpln? cítím, jak m? ten kámen zavalí.
Stoned tak moc,
e nedojdu z gau?e do postele.
Jediný zp?sob, jak nic nebolí.
Myšlenky se vyhýbají mé hlav? obloukem.
Ve vakuu by nep?eily.
Stoned.
Jiný ?lov?k.
Ne-?lov?k.
Ne nenormální.
Ne normální.
Stoned tak moc,
e nedojdu dál, ne na kraj toho slova.
Šumí vítr.
Hlas?m v dále není rozum?t.
Není to pot?eba.
Stoned.
?lov?k nepot?ebuje nic.
Nic není. Sanitka na hlavní nehouká.
To se mi jen zdá.
Neexistuje noc a neexistuje p?íliš.
Stoned.
A ?lov?k se ned?sí neexistence.
?lov?k se ned?sí. V?bec ni?eho.
V?bec ni?emu se nediví.
Stoned tak moc, a svaly samy od sebe za?nou chtít cvi?it.
Hýbat se tak, jak k tomu byly stvo?eny.
Celý vesmír v protahovaném svalu.
A VŠECHNO se vším souvisí.
Plíce se uvol?ují.
Dýchají.
Stoned tak moc, a za?n? ?lov?k kone?n? dýchat.
Najednou není nic nemoné. Dokonce lze nev?d?t o vlastních limitech.
|
|
|
Jen omylem zhmotn?lá duše Snové ve?ery se stávají ješt? více fantastické, Cukrová vata bledne závistí. Takové jako ty nosí tiáru ve vlasech |
|
|
Znamenáš blízkost. Nejvíc tehdy, kdy to nevíš. Znamenáš blízkost Krásná duše p?sobící, |
|
|
Sv?t vysychá a v písek se nám m?ní pod rukama. Lidé se k sobe chovají jak ve st?edov?ku. Planeta sténá a dostává záchvaty.. Škatulky a kategorie. Kdo je pot?ebuje? My všichni. Lidi. V tom sou?asném sv?t?, který víc a víc p?ipomíná bé?kovou scifi. Chcete chytrý d?m? Geniální hekr bez zábran vás m?e v takovém dom? na dálku upálit. Všechno je bu? a nebo. St?ední cesta se ztratila v bludišti k?iovatek. Lidé pokrývají sebou a svými výtvory Planetu jako plíse?. Lidíje moc a p?esto se stále vyráb?jí noví a noví. - Všechno za?íná být špatn?.. ?erná p?evládá nad bílou a šedou si musíš koupit. Ostatní barvy vidíš jen na drogách. Boe! To je ale sv?t. |
|
|
P?ipadám si jako hmota vtla?ená do formi?ky. Pak zase vydloubnutá a hn?tená znovu a znovu.. Koule. Placka. Zah?átá a vlá?ná. Nechávající na sob? vid?t otisky prst?. Nechat rozhodovat jiné. Jsem hmotou, tedy jsem. Vít?zím nad duchem a nechávám materii jednat. Vzpouzet se a hladce klouzat, ohýbat se pod tlakem a nechat k sob? velni t?sn? p?ilnout jinou hmotu.. vytvo?it tak barevný slepenec. Tolik moností. Sou?ást hry. Všech her s cizími hmotami. Opušt?na pro nový zájem pomalu vysychám. |
|
|
Vdycky jsem m?la mindráky, e m? holky necht?jí vzít mezi sebe.
Vdycky jsem m?la mindráky, e m? kluci cht?jí vzít jen do postele. |
|
|
- Dobrý den. Zbyla vám, prosím, ješt? n?jaká láska?
- Ano. Ale je pro vás p?íliš velká, nebo malá.
- To nevadí. Beru jakoukoli. |
|
|
N?které v?ci, které se stanou, prost? neovlivníš. Ovšem ony zásadn? ovlivní tebe. |
|
|
Holky, co si znával, u asi nevopícháš. Holky, co si píchal, u asi nepoznáš. |
|
|
Zamotaná do hadi?ek a drát? nem?u spát, št?stím napumpovaná jsem myšlenkami jinde, na jiném odd?lení obrovského špitálu. Krvácím touhou zase ho vid?t! Bolí to jen úpln? málo, jen ze strachu o n?j. |
|
|
"Tak vám p?átelé d?kuju, e jste všichni dorazili." Eva se automaticky chopila slova a rozhlédla se po ?ty?ech dalších osobách v místnosti. Tomáš se ušklíbl rty nalí?enými syt? rudou rt?nkou a nespokojen? se zavrt?l na idli. Bylo vid?t, e zejména o oslovení "P?átelé" si myslí své. I on p?ehlídl další eny a dívky sedící okolo velkého stolu. V?tšina z nich v n?m vzbuzovala velmi negativní emoce, jen Eva mu byla zcela lhostejná. Co si taky myslet o takové fádní p?tat?icátnici. Vlasy barvy-nebarvy na mikádo, st?ízlivé dioptrické brýle, oble?ení z butiku od vietnamc?. P?i nejlepší v?li si nedokázal vzpomenout, co tahle šedá myš d?lá, ale ur?it? n?jakou ú?ednici, na pošt?, v bance, no vdy? je to vlastn? jedno. Nem?la styl, nem?la šmrnc a to jediné ho na lidech zajímalo. To u ho víc dokázala zaujmout ta divná punkerka, Jana, která tvrdošijn? vyadovala, aby o ní mluvili jako o Dejn. Sice jí, stejn? jako ostatními, siln? opovrhoval, ale aspo? m?la sv?j styl a za všech okolností i sv?j názor. Oboje bylo d?sné. Ale lepší d?sné, ne ádné. Ani Dejn se netajila tím, e ostatními pohrdá. Ani za nic na sv?t? by nep?iznala, e v tom všem odsudku a pohrdání, které pro n? m?la, je ale i jistá míra zv?davosti. Zejména Tomáš ji skryt? fascinoval. Se vší zarytostí svých šestnácti let to nedávala najevo, zásadn? ho oslovovala "transko", "buzíku", nebo "debile". To se pak vdycky Eva aspo? trochu naštvala. Sprostá slova byla asi to jediné, co na skupin? opravdu nemínila tolerovat. Dejn se zhoupla na idli a drcla p?itom do Aleny, která sed?la po její pravé ruce. "Sorry vole." Alena se široce usmála: "To nic, ud?lej si pohodlí." Alena se po?ád na všechny usmívala. Dejn n?kdy p?emýšlela, co asi ta hippie víla fetuje. Ur?it? minimáln? pálí špeky, dost moná pojídá houby. Dejn by se nedivila. Takových hipísáckých sle?en u poznala dost. Jsou samá kytka, samý mír a láska, vlastn? neškodné. Jo, vzato kolem a kolem, Alena je neškodná. Take se na ni ušklíbla na p?l pusy, co ostatní pochopili jako výraz p?átelskosti. Nejv?tší, jakého byla Dejn nejspíš schopná. Eva si zaloila ruce na prsou a zhluboka se nadechla. Tohle, co ji tady dneska ?eká, nebude jednoduché. Zatím vypadají všichni mírn? a klidn?, ale ze zkušenosti dob?e v?d?la, e to se m?e b?hem minuty zm?nit. První velký úsp?ch ale byl, e p?išli všichni. I ta malá dívenka, co se po?ád bojí. Eva vlastn? nev?d?la, jestli se ván? bojí, nebo jen prost? vypadá vystrašen?. O téhle holce toho v?d?la nejmén?. V podstat? jen to, jak vypadá. Malá, drobná, ru?i?ky jak h?lky, vykulené o?i, dlouhé vlasy spletené do dvou cop?. Pro? proboha ješt? podtrhuje dojem, e je školou povinná? Dnes tu ale Eva není od toho, aby n?koho soudila. Tedy nikdy nikoho necht?la soudit, ale nemohla si pomoci. Odsudek v ní byl pevn? zako?en?ný. Mohla se snait, jak cht?la, nikdy se úpln? nezbavila pocitu, e ostatní dost p?evyšuje. Inteligencí, dosaeným vzd?láním, tím, e má stálou práci, vlastní byt. Ne jako Tomáš, ijící v podnájmu u hluché seniorky kdesi na okraji hlavního m?sta a vyd?lávající si nejstarším ?emeslem. Ne jako Dejn, která stálé bydlení v?bec nem?la, p?espávala po kamarádech a podle vlastních slov se práce štítila. Ne jako Alena, bydlící v centru v prvorepublikovém ?ináku, v byt? s p?ti dalšími lidmi. Jednou se Eva nechala od Aleny ukecat a šla se k ní do bytu podívat. Ten chaos, neidentifikovatelný zápach, který nebyl silný, ale za to byl všudyp?ítomný, to vše jí nahán?lo husí k?i. Takhle by ona ít nemohla. Eva si zamnula ruce: "Asi vás zajímá, pro? jsem vás pozvala a pro? je tak d?leité, e jsme tu všichni." Odpov?dí jí byly další úšklebky od Tomáše a Dejn, v?elý úsm?v Alenin a zcela nep?ítomný pohled té malé. Vlastn? by jí docela zajímalo, jak se ta drobná dívka jmenuje, ale dnes to z ní asi nevypá?í a pak u nebude p?íleitost. Tedy p?jde-li to dneska dob?e. "Musím vám ?íct o jednom svém velkém rozhodnutí. Je to pro m? d?leité a pot?ebuji, abyste to v?d?li v?as." Eva zkontrolovala, e jí vlasy pevn? drí za ušima, posunula si brýle na nose o trochu výš a cht?la pokra?ovat. Zrovna kdy se chystala na další hluboký nádech, všimla si, e té drobounké dívce sedící od všech trochu dál se skutálely po tvá?ích dv? obrovské slzy. Eva se vnit?n? nutila ke klidu. Tak trochu tušila, e malá bude bulet, jen ne?ekala, e hned ze za?átku. "No, no, nebre?." Alena se pokusila toho drobe?ka vzít za ruku. Ta rukou cukla, a se uhodila o op?radlo idle. Alena znejist?la. Ráda na lidi sahala a bylo jí strašn? trapné, kdy to n?kdo neakceptoval. Tomáš protáhl koutky do hraného úsm?vu: "Ty si fakt divný mimino. Nechceš jít bulet n?kam jinam?" Uhladil si ?ernou ofinu. "Já e na takový výlevy fakt nemam náladu." "Jen ji nech, je hezký, e umí projevit city." Alena se jako u tolikrát snaila tu malou chránit alespo? slovn?. To pískle v ní vzbuzovalo mate?ské instinkty. Op?t se natáhla sm?rem k pla?ícímu d?v?eti, ta se však jak ?ertík z krabi?ky vymrštila ze idle a utekla do rohu místnosti, kde se posadila zády k ostatním na zem, objala si kolena, na n? sloila hlavu a jen chv?jící se záda dávala tušit, e plá?i propadla úpln?. Eva hore?n? p?emýšlela, co s nastálou situací. Pak se rozhodla, e nejlepší bude si té malé nevšímat a pokra?ovat. Pokusila se usmát na Alenu, která se na d?v?átko v rohu neš?astn? dívala p?es rameno, nerozhodná, zda zkusit jít za ní, nebo dál v?novat pozornost d?ní u stolu. "Hele, ne se ten magor uklidní, du na cígo." Dejn se zni?eho nic zvedla a v rozedraném batohu, který m?la zav?šený za jeden popruh na op?radle idle, za?ala lovit krabi?ku levných cigaret. Tomáš vytáhl krabi?ku slimek a ucedil: "Jo, kou?ová. Ale nebavíte m?, baby. Tak nevim, jestli se vrátim, na tohle p?edstavení nemám náladu." Dejn u byla u dve?í a kdy vid?la, e Tomáš je jí v patách, schváln? mu dve?e p?ed nosem p?ibouchla. "Krávo." Za Tomášem dve?e jen zadun?ly. Eva vstala, protáhla si ruce nad hlavou, zahýbala ?elistmi. Pak z?stala stát vedle stolu. Stále si rukama uhlazovala ú?es, poposunovala brýle na nose sem a tam, mrkala a p?emýšlela, co si ti dva venku vykládají. A taky v?d?la, e pokud se vrátí, tak d?ív ne za ?tvrt hodiny to nebude. Sejít t?i patra dol?, vykou?it cigaretu a vyjít t?i patra nahoru. Moná by ten ?as mohla vyuít k tomu, aby alespo? Alen? nastínila situaci. "Aleno..?" Alena se na ni usmála. "Eh... dáš si ?aj?" Ne, nebylo by správné vynechat ty dva. A vysv?tlovat to dvakrát po sob?, to asi nezvládne. "Jo, ?aj bude fajn. Prcku, chceš ?aj?" Alena se usmála na stále se t?esoucí hubená záda v rohu. Odpov?dí bylo jen komíhavé zavrt?ní copánk?. Po n?m násladovalo smrknutí. Malá bytost v rohu se opatrn? ohlédla p?es rameno. Kdy vid?la, e u stolu u sedí jen Alena, opatrn? se zvedla a popošla z rohu kousek do prostoru místnosti. Eva mezitím na improvizované kuchy?ské lince p?ipravovala dva hrnky s ?ajem. Ze záchoda za nenápadnými dve?mi s vybledlým a skoro ne?itelným nápisem WC p?inesla v rychlovarné konvici vodu, zapojila š??ru od konvice do zástr?ky, vybalovala ?ajové sá?ky. Nem?la íze?, ani chu? na nejlevn?jší ?aj, ale v?d?la, e n?co musí d?lat, n?jak zam?stnat ruce. Z hloubky t?í pater pod sebou slyšela ostré zaklapnutí vchodových dve?í. Zvuk to byl tlumený, p?esto sta?il k tomu, e malá dívka, do té doby stojící kousek od stolu, vyplašen? popob?hla zpátky do svého rohu a zaujala stejnou pozici, a na to, e tentokrát si rukama zakryla hlavu. Alena ji soustrastn? pozorovala a Eva si pomyslela, e to neboátko za sebou musí mít n?co strašného. I kdy kadý ze skupiny m?l jist? p?knou ?ádku svých problém?, tohle bylo p?íliš divné. Za dve?mi zatím bylo slyšet stále se zesilující hlasy ku?ák? stoupajících po schodech, Dejnino znechucené: "Fuj. Vrtíš prdelí jak šlapka!" a Tomášovo výsm?šné: "Nezávi?. Sere t?, e sem sexy? e mám kolík?, kolik si zamanu?" a op?t Dejnin te? u o poznání vydrád?n?jší hlas: "Fakt si ubohej! Hnusnej, ubohej buzík!" Tentokrát dve?mi první vešel Tomáš a p?ibouchl dve?e p?ed nosem Dejn. Eva si mezitím hrnek donesla ke stolu, druhý podala Alen?, sedla si zpátky na své místo, zkoumav? se podívala na záda dívky v rohu, pokusila se usmát na Alenu i Tomáše i Dejn a rozhodla se jít p?ímo k v?ci. "No, lidi, take pro? jsem vás svolala. Jak jsem u ?íkala, pro n?co jsem se rozhodla. Dneska jsme tu naposledy, protoe..." v?tu však nedo?ekla, z rohu ji p?erušil táhlý, výsoký vzlyk, který p?ešel do nep?íjemného kvílení. Dejn obrátila o?i vsloup, Tomáš p?edvedl mimod?k tém?? totoné gesto. Alena se chytila za hlavu. Kvílení se po chvíli ztišilo do na?íkavé pof?ukávání. Zn?lo to skoro jako dokole?ka se opakující "ne, ne, ne.", ale té malé v rohu bylo rozum?t jen špatn?. "Hele jestli toho nenechá, tak já du." Tomáš se za?al zvedat od stolu. Uhladil si krátkou sukni a všimnul si, e o starou d?ev?nou idli si na pun?ochách ud?lal po?ádné oko. "Doprdele." Vztekle se rozhlédl. "Náhradní silonky tu asi ádná z vás popelek nemáte, co?" "Prosím t?, Tomáši, sedni si ješt? na chvíli." Eva cítila, e ztrácí zbytky odhodlání, ale také v?d?la, e Tomáš v podstat? jen touí být p?emlouván, aby z?stal. Vyladila proto hlas do medové tóniny: "A skon?íme, naproti jsou vietnamci, sko?ím ti k nim pro silonky a p?inesu ti je, jo?" "No jo. Kdy je cvakneš. N?jak nemam hotovost." Tomáš se op?t usadil ke stolu a z kabelky vytáhl zrcádko a za?al si kontrolovat výrazný make-up. Pak si dlouze rovnal vycpanou podprsenku ve výst?ihu a kdy byl kone?n? spokojený, zvedl pohled k Ev?: "Hele a u se vyvejkni. Fakt nemam celej den." "No, kun?ofti ?ekaj, co? Celý havý, aby t? p?efikli." Dejn se ozvala tak ?ezavým tónem, e odpov?dí jí bylo ustrašené zasyknutí z rohu. "Ty Tome, jako pro? to vlastn? d?láš? Pro? se prodáváš?" Alena se snaila, se? mohla, obnovit jakousi rovnováhu. "A co je ti do toho, ty kv?tinová huso?" ovšem Tomáš o?ividn? ztratil zbytky trp?livosti. "Stejn? mi akorát všechny závidíte, e o m? n?kdo stojí. O vás by si chlap ani kolo neop?el." Nejspíš u i Dejn za?ínala mít toho všeho dost: "Hele Evo, jestli do minuty ne?ekneš, cos vlastn? cht?la, du do hajzlu a dost si promyslim, jestli ješt? p?ídu." Eva bezmocn? rozhodila rukama: "Dob?e, dob?e, hlavn? klid, jo? Take... rozhodla jsem se... e kon?ím. Jakoe u se nebudeme vídat. Kon?ím se skupinou. Všichni víte, e beze m? se nesejdete. Já... asi jsem vás d?ív pot?ebovala, ale te? to chci zkusit sama. Sama za sebe, chápete? Jako e fakt jenom já. V celým velkým sv?t?." Slova ze sebe chrlila roz?ilen?, a jí na ?ele a nad horním rtem vyvstal pot. Nervózn? si horní ret promnula. Ná?ek z rohu zesílil. Alena se poprvé p?estala usmívat a z?stala na Evu trochu tup? zírat. Dejn se p?estala houpat na idli a zcela vykolejena Eviným krátkým proslovem si vrazila ruku do vrab?ího hnízda na hlav?. Tomáš upustil na zem kabelku, kterou do té doby svíral na klín?, a po podlaze se za?aly kutálet šminky, drobné mince, vypadlo n?kolik kondom?. "Jak to jako myslíš?" P?esto byl Tomáš první, kdo se vzmohl na slovo. "Co si to dovoluješ?" V Dejniných slovech byla cítit zlost, ale i bolest. "Co si to dovoluješ, ty krávo zasraná? Jak jako es nás pot?ebovala a te? nepot?ebuješ? Co si o sob? myslíš?" Bolest u jasn? m?la nad vztekem navrch. "Hele, Evo, promysli to ješt?..." Alena zkoušela na poslední chvíli zachovat neutralitu, ale i v jejích slovech se zra?ila veliká úzkost. "Víš, moná to není úpln? dobrej nápad..." Alena si na prst? otá?ela levným prstýnkem s velkou kytkou. "Fakt... zamysli se...ješt? trochu." Eva se bezmocn? koukala z jednoho na druhého. "Víte, já si našla novou psychiatri?ku. Chodím k ní u m?síc. Je to hodn? intenzivní. Povídám jí o vás, o nás." Ev? se dote? jasný hlas trochu zatáhl emocemi. "Toti vypráv?la jsem jí o kadém z nás, z vás." "Tak ty nás drbeš s n?jakou psychopatkou?" Tomáš se v?bec nesnail zakrýt vztek. "Co si to sakra, doprdele, jenom dovoluješ?!" Dejn z kapsy vytáhla krabi?ku cigaret, jednu vyndala, dala si ji do pusy a za?ala se prohledávat ve snaze najít zapalova?. Tomáš vylovil mali?ký zapalova? ze svého vycpaného dekoltu a Dejn p?ipálil. Eva se je ani nesnaila zastavit, jen p?ed Dejn p?isunula hrne?ek od ?aje jako improvizovaný popelník. "Omlouvám se vám. Moc se všem omlouvám, ale musíte z mého ivota zmizet, jinak to nejde. Táhnete m? ke dnu." "Táhneme t? ke dnu..." Alena po ní opakovala slova, jako by ale v?bec nedokázala pochopit jejich význam. "Musíme zmizet?" Dejn v rychlosti vyšlukovala cigaretu do p?lku, zahodila ji do hrnku a hned si vyndala druhou. Z krabi?ky potom nabídla Tomášovi, ten si od ní cigaretu vzal a ob?ma p?ipálil svým zapalova?em. "Bude to bolet?" ozvalo se po chvilce napjatého ticha z rohu. Všichni u stolu sebou trhli, zdálo se, e v posledních minutách úpln? zapomn?li na potichounku vzlykající uzlí?ek v rohu. "Bude to bolet?" hlásek z rohu nabýval na síle. "Bude to bolet?!" Všichni ?ty?i zírali do rohu místnosti. Hubená dívka se ješt? vsed? oto?ila tvá?í k nim. Ruce za?até v p?st m?la poloené na kolenou a te? u opravdu hodn? nahlas zak?i?ela "Já se t? ptám, jestli to bude bolet?!" Eva ?ekala spoustu vyhrocených reakcí, ale zrovna tuto otázku ani ve snu. Nad tím skute?n? nep?emýšlela, jestli to její ?ty?i ob?asné spole?níky bude bolet, kdy budou muset zmizet z jejího ivota, z jejího v?domí. Kdyby ji to napadlo, zeptala by se samoz?ejm? své léka?ky. Ta jí zatím jen slibovala nekon?enou úlevu, a si vyzvedne z lékárny léky a p?estane je vídat. "Já ván? nevím." Eva si poloila hlavu do dlaní na st?l. Alena natáhla ruku sm?rem k ní ve svém dob?e známém konejšivém gestu, v p?lce pohybu se však zarazila a nedokon?ila jej. S rukou kousek nad stolem z?stala nehybná jak socha. Dejn a Tomáš tém?? ve stejnou chvíli odhodili do hrnku dokou?ené cigarety a z Dejniny krabi?ky na stole vytáhli další dv?. Oba si zapálili o jeden plamínek z Tomášova zapalova?e. Tomáš hluboce vtáhl kou?, pot?epal hlavou a zavr?el: "Hele a ty si jako fakt myslíš, e to bude takhle jednoduchý? e nám prost? ?ekneš sbohem a šáte?ek a zmizte? Tak to ne ko?i?ko, to si na dost velkym a hnusnym omylu, já nikam nejdu." Na d?kaz vánosti svých slov se jednou rukou pevn? chytil stolu. Pak se stalo n?co, ?emu by Eva nev??ila nikdy ani za nic. Dejn s ?ern? nalakovanými, te? u zna?n? oprýskanými nehty poloila svou ruku na Tomášovu. "Ani já ne. Tak a máš to. Nás se nezbavíš, ty blbko. Blbý co?" a nechutn? se zašklebila a druhou rukou výhrun? máchala na Evu. Alena se probrala z ustrnutí a ruku, kterou p?vodn? cht?la pohladit Evu, poloila na Dejninu. Te? u se uprost?ed stolu vršily ruce Tomášova, Dejnina a Alenina. Alena se usmála svým b?ným úsm?vem, jen s p?ím?sí n??eho divokého: "Taky nejdu." Eva si vzdychla: "Ale, ale, ale... tohle je strašn? hezké, ale asi jste to nepochopili. Tohle není o vás, tohle je o nás. Tedy hlavn? o mn?. Já se rozhodla. Vím to jist?. Musíte pry?." Pozvedla p?ed sebou ruce jakoby v obranném gestu: "To není, e u bych vás nem?la ráda, jen... sebe mám prost? radši." Najednou koutkem oka zpozorovala za zády všech, kdo sed?li u stolu, e v rohu se zvedá malá postava. Dívka s copánky se oto?ila tvá?í do místnosti a Eva zalapala po dechu. V té drobné tvá?i nebylo najednou v?bec nic d?tského. Jen hr?za. Odpor. N?co odv?kého, nebezpe?ného, zví?ecího. "Tebe to bude bolet." Malá postava se blíila ke stolu. Kdy stála za zády Tomáše, Dejn a Aleny, rozp?áhla pae a všechny t?i je objala. Drsným hlasem znovu zopakovala: "Tebe to bude bolet." Eva se zvedla ze idle. Cítila, e se musí zvednout. Ruce stále nap?aené p?ed sebou, couvala od stolu pry?. ?ty?i hlasy se ozvaly p?ímo uvnit? její hlavy: "Tebe to bude bolet." Couvala p?es p?l místbnosti a ke zdi, ve které bylo okno. Ani si nepamatovala, e by je p?ed za?átkem sch?zky otevírala. Ale bylo otev?ené. Doškobrtala pozpátku k n?mu. Hlasy stále dokola opakovaly: "Tebe to bude bolet." Eva vydechla: "M? u nikdy nic nebude bolet." ?ty?i osoby u stolu se oškliv? zasmály. Zvolaly sborov?: "Š?astnou cestu! Sbohem!" A Eva narazila zadkem na rám okna, rukama promáchla p?ed sebou ve vzduchu a pozpátku z okna ve t?etím pat?e vypadla.
|
|
|
Sk?ítkové lesní Sk?ítkové lesní Sk?ítkové lesní |
|
|
?ervené o?i. |
|
|
Kdy se není vyspat s kým, |
|
|
V?era jsem pozorovala m?síc Nejlépe h?eje lidské t?lo Vítám letošní léto Lo?ské problémy jsme vy?ešili |
|
|
Odmítám vnímat varovné signály, |
|
|
Ráno m? cestou do práce napadlo, e jediné, co mi kazí
poitek z jara, je kli?kovaná mezi šneky. Ve snaze o napln?ní hesla „ít a
nechat ít“ se na ty nebohé tvore?ky na cestách snaím nešlapat. Navíc šneky,
ty s ulitou, mám odjakiva ráda. Obdivuju jejich k?ehkou majestátnost. |
|
|
U dávno t? nedrím nad vodou Poodhrnutá zašedlá záclona Ješt? se svítí Dva pokoje |
|
|
Byla jednou jedna Nána, Tak jednoho rána Nána na to s dlouhým nosem: Máma k?i?í dál: "Bu bu bu ty malá hloupá, Máma stojí, ml?í, "Náno, budeš u te? vstávat?" A tak naše milá Nána |
|
|
Kupi?ka hadr? na podlaze
|
|
|
Káva a rohlík s medem Záchranná brzda Nic neobvyklého |
|
|
Poj? spolu d?lat to, |
|
|
Knoflíky na košili Nová slova t?ké vytvo?it, |
|
|
Ten ve?er zvuky oplýval. P?átelský smích, Cinkání sklenic, Unavené úsm?vy Nejhlasit?jší z t?ch zvuk? Zavoláš a já b?ím, Pro?? U nepob?ím Napíšu pár slov |
|
|
Vypiju na al na ex celou Berounku, Listy na vod?, (Napadá m? spousta Dnes v noci si ustelu na kolejích, |
|
|
První: Druhá: T?etí: ?tvrtá: |
|
|
všechnu moudrost zamkni klí?em hrubých slov |
|
|
Zvedni mi zase náladu Zvedni mi náladu Zvedni ten padací most Zvedni kone?n? koutky v úsm?vu |
|
|
Chceme nejvíc to, Kdy leíme na zádech, Jen se v t?ch zádech Ta bolest vytla?uje jakoukoli jinou myšlenku, D?siv? bílý strop, Spolupacientka Nevidíme vlee do okna, Ta na vedlejší posteli Ne! Jo! ?au! Te? i my máme touhu k?i?et, Nemizí však. Ješt? cítíme horkost slz na tvá?ích, And?l n?kam ulet?l, |
|
|
Labu? se t?emi k?ídly Ztrácím se p?ed tvýma o?ima na pta?í blán? Zakašlání tr?í v krku Podej hlášení o stavu svých cit? Radši kadý den vnímej Tak naschle zas zítra |
|
|
Nacpali mi jehly u do všech moných il Všude vídám mrtvé holuby Plivla bych na to - nemám sliny. Prý se moc ?eším. Jene... |
|
|
K?ehkost |
|
|
Kadý u svého korýtka |
|
|
Mám t? ráda, malá, Mám t? ráda, malá, Mám t? ráda, malá, Mám t? ráda, malá má, Mám t? ráda, malá
Mám t? ráda, št??átko urousané, |
|
|
Na první pohled nastupoval do autobusu klasický ?eský
d?chodce. Ale hned na ten druhý byl n??ím okouzlující – podivuhodn? mladistvý
krok, elegantní lehkost, úsm?v. Doslova zá?ivý, díky n?kolika zlatým zub?m. |
|
|
And?le padlý do mokré trávy |
|
|
Trav se mnou ?as, |
|
|
Olízni mi guláš S láskou proudící v ilách Papírky jsou univerzálním platidlem Prostinký výraz |
|
|
Z mlhy se vyno?ila Samota Beznad?jn? prázdná ulice Opilecké halekání |
|
|
Na dohled od svaté Ludmily |
|
|
Kámen a d?evo |
|
|
Nesmíš trp?t za to |
|
|
Mé city b?hají v kole?ku z plastu Má duše bloudí v labyrintu |
|
|
Smíšku Te? mi cizí hlas z rádia Rozezvu? znovu prostor Horko ví?í vzduchem Vte?iny oslepujícího jasu |
|
|
Ten déš? je jasnou sou?ástí programu |
|
|
Naše stany Také dnes v mém sv?t? spí se mnou dívka Spící a nádherná Uzav?ená - víc uvnit? ne venku Kdo tu není - m? nezajímá. |
|
|
Studený vítr nutí vše tan?it Vesnice za vesnicí Te? putujeme ?ty?i Ráno se mi zdá neuv??iteln? snové Polévka a pivo Do auta jako do vesmírné lodi |
|
|
Bytosti touí unikat |
|
|
Polechtám nivu o struhadlo T?stoviny jsou trochu zbyte?n? p?íliš p?ítulné - no však je vám známá ... tak dobrou chu?. |
|
|
Nejsem zas o tolik proitk? mladší ne ty Mrazíky - zdaleka ne ranní - Chci znát tvé písmo A up?ímná pravda jen jako záškub hlavou Slzy stoupající a klesající |
|
|
Trhám si vlasy: Ve havém odpoledni T?lo vysušené a k bolesti Jsi tak starý |
|
|
Válet se v ?ece |
|
|
Za tmou a kou?em Snad jen já si naháním trochu hr?zu Souboj dobra se zlem Tak to zase trochu celé nedává smysl
|
|
|
V?nováno Festivalu K?ra
V jedný kapse na zadku
ob?anku Tak tady nedaleko chrámu Psi a prach a málo vody Pivovar kouzel a moností Pokud to sám sob? dovolíš:
D?kuji. |
|
|
Písmeno! Písmeno! Písmeno! Písmeno Duševní polévka s písmenky Písmeno! Písmeno! |
|
|
"Jako by m?ly bejt za chvíli Vánoce." |
|
|
(Pozn.: foto bylo po?ízeno b?hem vázání druhého ?ísla... n?kdy na p?elomu února a b?ezna... p?iblin?...)
|
|
|
Teplé barvy. |
|
|
Kraslice: krásn? malované Kavárny a idle A potom na sklonku týdne |
|
|
Uklid?ující zvuk šplouchání ?aje v hrnku
Teplo a d?v?rn? známé v?ci:
U se k nám dlouho nezatoulal ádný... |
|
|
M?síc shlíí na nás dol?, P?íb?hy stále stejné, Ty poslední odité hodiny |
|
|
Houpe se zem? Sedíš tu s výrazem n?koho, Chce to ten správný úhel pohledu Cizí no?ní neklid na stole mrtvola chleba Tak mladí - zpátky na sv?t vyvrení, |
|
|
Bled? oranová zá? nad m?stem
dává tušit ivot
ve všech jeho podobách.
Kolik lidí te? zaívá to, co já?
Ty, my, vy…
Kadý ?lov?k v té sídlištní hloubce
pod balkonem
má sv?j p?íb?h
všichni ti Petrové a Kláry
z drát?ných šaten
jsou dneska tátové a mámy
a jejich d?ti mají neobvyklá jména
a svoje vlastní p?íb?hy
zatím jen v kdovíjakých šatnách
a nad domácími úkoly.
A rozviklaní sta?íci mo?ící na rohu
proplouvají ?asem
vyzbrojeni nakyslým zápachem
a tomu kolem u neublíí.
S bušícím srdcem odolávám chuti zeptat se ho
na jeho p?íb?h.
A te? pozd? ve?er
p?i pohledu z výšky jedenácti pater
o?ima objímám betonové obry
spolkli moje kamarády z d?tství
a p?esto se v jejich stínech cítím doma.
|
|
|
Jak ?asto ti n?kdo ?íká, |
|
|
Na ulici bez ustání n?co houká stup?uje se to… …ten pískot rve uši, protrhává blánu otup?losti – jeden by z toho zvracel, jeden dneska p?ed Koh I Noorem zvracel; nestojím o spole?nost, v?íská si to dál n?kde ve Vršovicích; lampy jak p?istávací dráha pro sobotní ráno, cigareta mezi prsty, ošklivý pes ven?í agresivní paní ve vytahaných teplácích… Ticho! Vplíilo se a zabilo veškerý zvuk.
|
|
|
Te? zrovna ona vypadá jak obraz, i kdy se její hlas nese nádvo?ím. Je úplná a celá, sebou si jistá, pat?ící na toto místo, v tento ?as, s kašnou za sebou a s celým dlouhým ivotem p?ed sebou. |
|
|
Vlny ve vlasech svázané a bité. Srdce moje nikdo nespoutá. Smysly vínem trochu neklidné a tiché. A city zahnané n?kam do kouta.
ivá voda ?ervená se n?kde v ilách. Sukýnka skládaná, trochu moc krátká. Špatná jsem bývala, špatn? jsem ila.
Ošklivá sta?ena v barevných látkách. |
|
|
Ostatní
vidí jen to, co ukáeš, brat?í?ku! |
|
|
Cht?la bych mít kliku od tvého pokoje a potom v tom tichu hledat, kde to je: to místo uvnit? duše, kde bydlívají sny a kde úpln? tiše bydlíš taky ty |
|
|
Hladím si t?lo svými vlasy, Jsem si vzácná, |
|
|
Já jsem já, já jsem já, jsem p?íjemn? zhulená.
A co ty, a co ty, a co ty tvoje pocity?
Sv?t je náš, sv?t je náš, kdy se na n?j podíváš.
Nechci nic, nechci nic, jen trochu slunce z slune?nic.
Lásko má, lásko má, nosíš si m? po kapsách.
Lásko má, lásko má, nosíš št?stí po kapsách. |
|
|
Mívám s tebou ob?as pocit, jak kdy chodím po st?epech, kam má bosá noha vkro?í, tam sto let tráva nekvete. Ve stoprvním roce vzkvétá má duše jako kv?tina a tak pro nás v p?lce léta nový p?íb?h za?íná a ten p?íb?h bude drahý, jaký ho sám budeš chtít, jestli v??íš na zázraky, tak m? nenechávej jít... |
|
|
...i básníci mají city. |
|
|
Má báje?ná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, e jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych t? nenechala odejít. Ké bych t? dál sm?la nést v náru?í. Nesu t? dál u jen v srdci a ve vzpomínkách. Ké bych byla silná a dokázala zachránit ten sv?í kv?t. Dnes u n?kde hnije. Zapomínám. Má neexistující sestro. Chutnáš po pomeran?ích, stejn? jako oni m? zahlcuješ sladkou a štiplavou š?ávou, mám t? plná ústa, mozek, srdce, duši. Má rozbitá sestro. Kv?li tob? se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo z?stat stát? Pro? tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, e jsem t? ztratila? Nejsi. Bylas n?kdy? Kam vede tahle cesta? Pom?e mi n?kdy n?kdo? Stojím tady, na za?átku p?šiny do neznáma. T?eba je to cesta k jiným sv?t?m. Tv?j hlas m? volá a ?íká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“ Má letní sest?i?ko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v lét? u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna ?lov?k je. Všude je dob?e. Všude je krásn?. Pokud jsme my dv? spolu, má zlatovlasá sestro slune?nice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka. To by m? zajímalo, co tak asi dokt?rek vid?l, kdy si m? pozorn? prohlíely jeho o?i za silnými skly tit?rných brýli?ek. ena. Sv?tlé ?asy a pevn? stisknutá ví?ka. Tak tady te? leím nataená na kanapi, v uniformn? šedé bl?ze a volných kalhotách stejné barvy. Leím jak mrtvola. Pae klidn? sloené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Cht?l by asi dokt?rek, abych mluvila, ale nebudu. Ml?ím, ani se nehnu, dýchám jen úpln? mali?ko. Já tuhle hru nerv? vyhraju, musí m? odtud n?kdy pustit. Ml?ím tak sv?domit?, e je slyšet i jakoby nesm?lé tikání nást?nných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ru?i?ky se po ciferníku lín? šinou, dokt?rek dýchá otev?enou pusou, úpln? cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé sk?ípání idle, na které dokt?rek ?as od ?asu pošoupne sm?šn? vychrtlou prdelkou. Všechno je na n?m tak komicky mali?ké, jako by se jeho t?lo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem d?ív ne jeho mozek. Kdybys ho vid?la sestro, popadala by ses smíchy za b?icho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ?ak. Tik, ?ak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ješt?, jak a kdy to celé za?alo?“ ↪ Další stránka |
|
|
„Tati pozor!“ B?ím. Všude okolo je tma. B?ím ze všech sil. B?ím. Jako bych b?el u celé hodiny. B?ím. Za zády mám slunce. B?ím. Dv?. Slunce. B?ím. Nejasn? cítím, e o ivot. B?ím. Za zády mi hnou dv? velká slunce. B?ím. Plíce nestíhají. B?ím. Píchá to. B?ím. „Tati!“ Nerozumím tomu zvuku. B?ím. Ale cítím z n?j nad?ji. B?ím. U nemohu zrychlit. B?ím. U nemohu b?et rychleji. „Tati… prosím!“ B?ím. Jako by m?la p?ijít bou?ka. B?ím. Musím. B?ím. Kam? Jako blesk z ?istého nebe. „Prosím… NE!“ B?ím. B?ím. B?ím. „Tati…“ „Dr hubu a b? ho naloit. Snad bude mít dobrý maso, kdy vydrel tak dlouho b?et.“ |
|
|
Ve škole m? nau?ili ?íst. Ve škole m? nau?ili psát. Ve škole m? nau?ili po?ítat. |
|
|
P?íb?h p?íb?h? den dal se do b?hu do k?ídel and?l? tiše padá déš? milion dotek? znám t? i poslepu mít poukaz na n?hu nedá se snést. |
|
|
Konec barového pultu jako obzor, vysoké stoli?ky jako odrazové m?stky, odvazuju svou lo? a nevím, jak tohle zase dopadne. Mlha se válí nad rozbou?eným oceánem hluku. Bicí odbíjejí za?átky i konce a o?ima básníka uvidíš jen stejn? postiené. |
|
|
„Ot?e, zh?ešila jsem. Jen jednou, ale…“ „Vy m? znáte. Tedy víte, kdo jsem. Ale nevíte, jaká jsem.“ „Jsem dobrý ?lov?k. V??te mi, prosím!“ „Dob?e. Rad?ji p?jdu. Promi?te.“ Ale u byla venku. Nerozhlíela se. Jen velice rychle zamí?ila nejkratší cestou ven z kostela. Seb?hla pár sch?dk? a u byla p?ed branou. Ulicí dol? na autobusovou zastávku b?ela. Bylo jí jedno, jakým autobusem jede. Hlavn? pry? od t?ch
osudových okamik?. Jako kdyby vzdálenost um?la zmenšit její hr?zu. P?esn? v?as. Mu akorát vstává. Jako kadou ned?li. P?esn?
v osm. Celý den byla rozt?kaná, ale kdy se nad sváte?ní polévkou s knedlí?ky rozhodla, jak sv?j problém vy?eší, tak u se dokázala alespo? na venek lépe ovládat. Nesmí to NIKDY nikomu ?íct. Ty to víš. Jsem dobrý ?lov?k! V?? mi to, prosím! U si byla úpln? jistá. „Nechce se mi na no?ní.“ V??nost. Ub?hla v??nost. Ale u zase kone?n? b?ela. V b?hu se cítila podivn? bezpe?ná. „Ot?e!“
A to všechno pro jeden polibek. |
|
|
„Mami!“ zapišt?lo d?v?átko, „Povídej mi pohádku! Chci spinkat!“ a pohodln? se uvelebilo na seda?ce v tramvaji. Dosp?lý pasaér se nikdy tak pohodln? nesloí na tyhle seda?ky v tramvajích, jako se na nich umí uvelebit ospalé dít?. „Jeišmarja! Pohádku! Pohádku?!“ let?lo mamince hlavou. Krom? toho stíhal její mozek ješt? asi šest dalších operací. Zatnula zuby. Pak se usmála. Jen trochu nep?irozen?. D?v?e zamouralo. Pohádku. Ok. „Šly spolu takhle na výlet dv? myšlenky a jedna druhé povídá…“ „Jeišmarja! Pro? zrovna myšlenky?! Ajajaj!“ Maminka se zamra?ila, na vte?inku ztuhla, nadechla se a pokra?ovala pevným hlasem (ovšem kolena cítila, jako by je m?la mít z gumy, a hrozilo, e se sloí): „…‘Tak ti m? napadlo – myslíš, e tam n?kdy dojdeme?‘ eh eh hííí…!“ Copak m?e myšlenka myslet?! Toseminepovedlo! A matka se sloila vedle d?v?átka na zem a nap?l se smála a nap?l plakala a udivené a rozespalé d?cko s ní.
|
|
|
Naše ivoty jsou jako rovnice o hodn? neznámých. --- Jsou nevypo?itatelné. |
|
|
Nasedla jsem do autobusu, zcela pono?ena v myšlenkách. Vpravo u okýnka u n?kdo sed?l. Nev?novala jsem tomu pozornost. Zrovna jsem si ?íkala, jak bylo milé vid?t v?era po letech Jak sv?t p?ichází o básníky. Ta scéna s nemocnou Bor?vkou je krásná, je to tak k?ehké… … kdy Št?pánek recituje: „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezar?stá – vykrojenou z milých sl?vek…“. Najednou se pohnul cestující vedle m?, asi e by rád vystoupil. Oto?ila jsem se na n?j a … … a tomu pánovi chyb?la skoro celá dolní ?elist, take mu uprost?ed obli?eje zela rozšklebená díra. „Namaluju tvoje ústa – ránu, která nezar?stá…“ jemu asi nikdo ne?íká. |
|
|
Takhle snadno vás nedostanou. Skrytá síla ve vás ukrytá vám vdycky pom?e. Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene. Všechno zlé je k n??emu dobré. Je to všechno jen o vaší hlav?. Tíhu poko?ení od vlastní sestry vám pom?e snést jen nezdolný duch ve vás. Všechno se dá lé?it. Pak v sob? zaslechnete hlas vaší sestry. Dvoj?ete. Té nejbliší i nejvzdálen?jší zárove?. B?háte v kruhu, jak cvi?ená laboratorní krysa. Sv?t se vás pokouší napálit a vy jednoho dne skon?íte v blázinci. V p?kné hezké cim?e. Kdy máte kliku, tak na samotce. Hm, no dob?e, tak tedy bludy, ale co tím cht?jí ?íct? Jako e vidím sv?týlka plout po nebi a to uvnit? uzam?enýho pokoje. Nebo e vám daj do kornoutu místo zmrzliny umn? sto?enou uovku. Sv?t vám p?ipadá najednou tak trochu dada. Bylo víc takových. Kamarádi v dobrém i zlém. Dokud nás smrt nerozd?lí. To je jak ít detektivku. Kdy vám n?kdo za zády zvrací a vy stejn? víte, jak to nakonec dopadne. Takhle vás nevyvede z míry nic. Ozubená kola not na projed?ný dálnici na kolenou malýho kluka. A zbyde jenom mastnej flek. Tedy v realit?. Ale vše je relativní. Primárn? i sekundárn?. V kund?. Bez vý?itek sv?domí, které neví, jako ale v?bec nic neví. Jeci. A zima. Mimo tenhle vesmír. V n?jakém jiném, hodn? vzdáleném vesmíru se p?esn? v tuhle chvíli d?je nachlup to stejné jako te? tady. Je vám šestnáct let. Trochu agresivity. Lidi nejsou hloupí, ségra, oni si um?j dob?e spo?ítat kolik jedna a jedna je dohromady. e dv? jsou a budou, to ti ségra snad nemusím lí?it moc dopodrobna. Takové malé, soukromé SOS. Víš, jako v tý písni?ce od ABBA, taky ji máš ráda, ne? Zpívají tam o nás. Jako dostat nápov?du ve stupidní televizní sout?i. Nebo v … víš co? Zapome? na to, holka, zapome? na m? a já zapomenu na tebe, ok? Lenko… myslím, e ty na m? u jsi zapomn?la hodn? dávno. Píšu ti neustále dopis v domn?ní, e ty si ho jednou p?e?teš. Místo toho… tam za tebou tramvaje nejezd?j. Mohly by vést k?íek kráem p?es m?sto, ale za tebou u by m? nezavedly. Ty jsi za m? vdy ?ešila problémy. Moje šílenství rostlo s tím, jak jsi ty byla a nebyla d?leitou postavou v mém ivot?.
|
|
|
Nejlepší v?ci p?icházejí inkognito
Zapal si sv?t. Honem! Ne si on zapálí tebe. Co naplat – kdy ovce za?ne honit pastevce...
A? se p?ihlásí ten, kdo se nikdy nepokusil napsat báse?. V básni se smí prakticky cokoli. M?u t?eba beztrestn? napsat: Miluju t?! Nebo n?jak jinak znehodnotit papír.
Nejlepší v?ci p?icházejí inkognito. Zapal si sv?domí. Honem! Ne se stanou v?ci, které se asi mají stát. Nic není stejné. Jedno škrtnutí a všechno je jinak – u si ve mn? ne?teš, nechápeš, nevíš ... nevidíš a nevzpomínáš. Zapal si sv?t. Honem!
Nic se mi v ivot? neda?í, i ten poslední joint byl n?jakej rozbitej a mým botám vzal n?kdo jejich kouzlo. Vím já, co se honí blázn?m v hlav?? Myslete vdy hlavn? na bezpe?nost: NENECHÁVEJTE DIVNÉ D?TI HRÁT SI SE SIRKAMI!
já to s Vámi myslela dob?e.
|
|
|
A po?ád stojím tam pod tím kopcem a uvauju, jestli se vydám na cestu, nebo ne. A u zase máte potom pocit, e ovládáte vesmír dálkovým ovlada?em. Prsty vám opile tan?í – po klávesnici, je to ráj. Celé vaše t?lo tan?í. Kdyby ses te? vid?la. Jo ségra, máš fakt ránu. Jsme si dost podobné, já a ty. Skoro jak dvoj?ata, i kdy to nejsme. Jsi starší ne já, proto i rozumn?jší a opravdov?jší. I kdy P. ?íká, e já taky vypadám docela opravdová, kdy m? tak pozoruje. … no nic, jedeme dál. ?lov?k si p?ipadá jak loutka na vodících provázcích! Takovej celej vyviklanej. Minuty jsou jak hodiny. Upravuješ si ?as, aby byl pohodlný tob?. Ale to nic, to je jen zdravá sobeckost.
Pro? mi tady nikdo nev??í? Jist?, to se stávalo i d?ív, tam venku, dokud jsem ila sama a svobodná, e mi nikdo nic nev??il. Ale taky se m? nikdo na nic neptal. Tady se ptají všichni. Po?ád se na n?co vyptávají. Ale kdy u mám náladu s nimi mluvit, nebo ani ne s nimi, ale kdy u mám náladu mluvit, tak mi nev??í. Málokdy to ?eknou otev?en?, ale výrazy v jejich tvá?ích ?íkají, e mi nev??í. Jejich pochybova?né o?i to ?íkají. Jejich mírn? ušklíbnutá ústa to ?íkají. ?íká to dokt?rk?v zvláštn? strnulý zp?sob sezení, kdy jeho t?lí?ko vypadá, jako kdyby zmrzlo v p?lce pohybu. Pohybu, který nechce dokon?it bez ohledu na to, co chce jeho mysl. Všichni v autobuse ti ?tou myšlenky. Ale nev?dí, e ty to víš. Domlouvají se na tebe, jak t? nejlíp donutit k p?iznání. Ale ty to nevzdáváš a dáš jim ochutnat jejich vlastní medicíny. At si taky zkusej, jaký to je, bejt za blbce, cítit se jak blázen, trp?t… p?ijít o své duchovní dvoj?e. Hledat sp?ízn?nou duši a nenalézat. Mít pocit, e je vám nejlíp na sv?t?. Ale jen na omezenou dobu. Sami si ur?íte konec. Ale ne, to nesmíte, tohle právo vám odep?ou a ten p?íb?h od vás násiln? odseknou proti vaší v?li. Chcete k?i?et, bre?et, dát komukoli najevo, jak strašn? zle vám je, a nem?ete. Takovej smutek nem?e jeden ?lov?k sám p?eít. Ale nikoho a n?koho u to nezajímá. Vaše sestra Lenka u s váma nehraje, zabalila to a odpálila pry? a u se nevrátí. Naposledy vás svezla na horské dráze cit? a pocit? a pak zmizela. Tentokrát je probuzení horší a tvrdší ne kdykoli p?edtím. Kdy myslíte, e u nem?ete, tak lup a je tu další zlomenina na vaší k?ehké duši. Jako hedvábí se tence pá?ou nitky vaší psyché. Je b?itvou roz?ata… máte smysl pro drama, ob?, vy i vaše sestra. Ona je starší, má víc zkušeností, tak jí to jde lépe. U nevíte, co dál. Vy?erpání. Ale nad?je také… ta nad?je, která neumírá. Nikdy. Lenko, chybíš mi. I p?es to zlé mi chybíš. No a v tom autobuse se fikan? lidi zven?í st?ídají, abyste nem?li šanci zjistit, e po vás jdou, t?eba jen letmý pohled napoví víc ne tisíce slov. Gesta, jemná mimika. To vše jsou nápov?di. Zvládáte to, jste silní a odoln?jší kadou oditou a p?eitou t?íminutovkou. A pak vám to dojde. Ale to tajemství, e to víte, jim ne?eknete. Ješt? ne, to si necháte a pro velkolepé finále. e i vaši sestru Lenku na vás narafi?ili. Zmije! |
|
|
|
|
|
p?edcházející ?ásti: Málem jsem tu na té psychoušské pohovce vytuhla. Ale dokt?rek nejevil známky únavy ani v nejmenším. „No dob?e, p?íšt? budeme pokra?ovat.“ Odvalil se mi kámen ze srdce, zase mám aspo? na pár hodin klid. Tak nemám. Rozhodli se, e tohohle mého rozpoloení musí vyuít. Jak jim mám krucinál vysv?tlit, e sem nepat?ím, e nejsem blázen, ani nemocná? Pokadé, kdy o tom za?nu, jako kdyby m? nikdo neposlouchal. Nejen proto jsme do?ista jedné krve, ty a já, Jana a Lenka, ztracené sestry. Ale bohuel jim te? tady nedokáu vysv?tlit, e m? sem zav?eli omylem. e tu jednoduše nemám být. Protiví se mi ten skoro v?ze?skej mund?r, ranní vstávání, v??nej dohled, ale nejvíc mi vadí dokt?rek. Kdybys ho vid?la, pa?ácu. Hrozn? málo mluví, prý tu není od toho, aby nám n?co vykládal, ale naopak – my máme vykládat jemu o svých problémech a on nás vyslechne, on nás vylé?í. Taková konina. Tuhle m? napadlo, e kdy budu rozumná holka, kdy budu spolupracovat, pustí m? jednou za ?as i n?kam ven. Jene co je venku? Jen další zdi. Na to jim seru. P?ijdeš si pro m? Lenko? Cht?la bych jít s tebou dom?, vím, e by se mi u tebe líbilo. Nikdy jsem ho sice nevid?la, ale dokonale si umím p?edstavit pokoj, kde spíš. Teplej a m?kkej pokoj, pelíšek pro unavená zví?átka, pocit domova a bezpe?í. Najednou jsem se ocitla na úpatí kopce. P?ede mnou se vinula
vyšlapaná cesta, samá hlína, sem tam šutr a nebo ko?en, spousta k?oví okolo.
Kam cesta vede, nebylo vid?t, ztrácela se v nízkých ke?ích a mezi divoce vypadajícími
stromy. Netušila jsem, kde jsem se tam vzala, pro?, odkud, kdy, co je za den,
m?síc a tak dál. Jen jsem n?kde hluboko uvnit? v??ila a cítila, e a vyjdu
nahoru na ten kopec, tak zase budu š?astná. N?jaký veselý hlásek mi vemlouvav?
broukal písni?ku „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp“ p?ímo uvnit? mé hlavy.
Nedalo se myslet na nic jiného, jen na ten neodbytný hlas a jeho naléhavou
pobídku. Snaila jsem se upamatovat, pro? jsem tady a co je na konci té
tajuplné cesty, ale nešlo to. Jediná myšlenka
byla „JDI!“ a dokonale p?ehlušila vše okolo. N?kde za zády jsem nejasn? tušila
ruch ulice, moná tam n?kde jsou další lidé, noc byla ?erná s oranovými
okraji, jako mívá noc n?kde velmi blízko m?sta, kam dopadá trošinku sv?tla
z pouli?ních lamp. Snaila jsem se zvednout t?kou hlavu a podívat se nad
sebe. Mezi v?tvemi strom? se dalo rozeznat no?ní nebe plné t?kých mrak?
ukrývajících m?síc. Mraky m?ly fantastické tvary bájných zví?at a rostlin
z jiné planety. Byly šedé, hn?dé, tmav? rudé, indigov? modré, o?i sotva vnímaly
tu plejádu barev a hlava se mi za?ínala to?it. Ješt? stále jsem stála na
za?átku té cesty, nemohla jsem se rozhodnout, jestli poslechnu onen hlas
v mém nitru, nebo jestli se oto?ím a p?jdu pry?. Jene kam? A pro?? Co
kdy ke mn? promlouváš skrze mé podv?domí ty a dob?e mi radíš? Tys vdy všechno
v?d?la líp, tob? se dá v??it. S touto myšlenou jsem za?ala po p?šin?
vstoupat vzh?ru do kopce.
|
|
|
P?edcházející ?ásti:
2. ?íkali
Ráno máš pocit, e jsi sou?ástí sociologickýho experimentu. Proud v?domí, paranoia a tak. Myšlenky se ti sbíhají k jednomu bodu. Tedy spíš myšLenka, ta mn? nejde z hlavy. Ona. Jedna jediná. Moje druhá p?lka, mé druhé já, sv?týlko ve tm?, za?átek i konec, smích i plá?. U chápete, co to pro m? znamenalo a znamená? Všechnu tu bolest, kdy m? odervali od mé sestry, tu bolest, která skoro nešla snést, to poníení, od za?átku do konce. Pak se pro m? objevil všelék, prej: vylé?í ti to všechno na sv?t?, i rýmu, i zlomené srdce, i bolavou duši. Odnau?í t? to špatným zp?sob?m, zm?ní ti to ivot. Jen nikdo u ne?ekl, e zaiješ neuv??itelný vzlety i pády, tlamou na studenou, špinavou zem, rozbitá ústa, rány, šrámy, Šrámk?v splav, oblíbenej film sebevrah?, koktejl z pocit?, sebedestrukce… první zkušenosti, zkušenost je nep?enosná, e ti o tom ?ekli na základce? Pche, ne?ekli ti dost. Jak zví?átko v kleci. Není to nic p?íjemnýho, ale jen na chvilku, pak je ti skv?le, nejlíp na sv?t?, všichni jsou tu s tebou, and?lé, blázni, irafy, múzy, pr?hledné látky i nejpevn?jší okovy, trochu Kavárny proti kavárn?, trochu klasik?, bílých i ?erných klapek, schody i potrubí,
… nevadí… vidíš, u jsem ti
vypráv?la o Kavárn? naproti kavárn?? Ješt? ne, vi?.
Napravím to. Lenko, tam by se ti líbilo. Není to tam tak soukromý
prostor jako tv?j pelíšek, ale je to tam moc p?kný. ?asto tam
sedím a píšu ti. Ten p?edlouhej dopis o tom, jak bre?ím. Všimla
sis, e na konci kadé trasy tramvají je benzínka? To místo má
svou minulost, svá tajemství. Jako skoro kadej kout v tomhle
m?st?, v našem m?st?. V tom nádherným, velikým
m?st?. Odbíhám, promi?, tak tedy Kavárna. Bezvadnej prostor,
tam by se klidn? dala Lolita p?e?íst na jeden zátah
k odpolednímu kafi.
(pokra?ování: Málem) |
|
|
Má báje?ná sestro. Šla jsi se mnou tak dlouho a daleko jen proto, e jsem odmítala pustit tvou ruku ze své. Kdyby to šlo, nikdy bych t? nenechala odejít. Ké bych t? dál sm?la nést v náru?í. Nesu t? dál u jen v srdci a ve vzpomínkách. Ké bych byla silná a dokázala zachránit ten sv?í kv?t. Dnes u n?kde hnije. Zapomínám.
Má neexistující sestro. Chutnáš po pomeran?ích, stejn? jako oni m? zahlcuješ sladkou a štiplavou š?ávou, mám t? plná ústa, mozek, srdce, duši.
Má rozbitá sestro. Kv?li tob? se mi vyplatí riskovat. Dokonalá sestro. Stojím tu pod kopcem a nevím si rady. Jít, nebo z?stat stát? Pro? tu nejsi, abys mi poradila? Co se stalo, e jsem t? ztratila? Nejsi. Bylas n?kdy? Kam vede tahle cesta? Pom?e mi n?kdy n?kdo? Stojím tady, na za?átku p?šiny do neznáma. T?eba je to cesta k jiným sv?t?m. Tv?j hlas m? volá a ?íká: „Vyjdi na kopec a hned ti bude líp.“
Má letní sest?i?ko. Má zlatovlásko. Princezno ze zámku. Pamatuješ, jak jsme spolu byly v lét? u tebe na zámku? S tebou je jedno, kde zrovna ?lov?k je. Všude je dob?e. Všude je krásn?. Pokud jsme my dv? spolu, má zlatovlasá sestro slune?nice, blondýnko, nikdo na nás nemá. Silná dvojka.
To by m? zajímalo, co tak asi dokt?rek vid?l, kdy si m? pozorn? prohlíely jeho o?i za silnými skly tit?rných brýli?ek. ena. Sv?tlé ?asy a pevn? stisknutá ví?ka.
Tak tady te? leím nataená na kanapi, v uniformn? šedé bl?ze a volných kalhotách stejné barvy. Leím jak mrtvola. Pae klidn? sloené na hrudi, póza zvaná ‚nácvik do rakve‘. Cht?l by asi dokt?rek, abych mluvila, ale nebudu. Ml?ím, ani se nehnu, dýchám jen úpln? mali?ko. Já tuhle hru nerv? vyhraju, musí m? odtud n?kdy pustit. Ml?ím tak sv?domit?, e je slyšet i jakoby nesm?lé tikání nást?nných hodin, které tuším na zdi nad tím kanapem. Ru?i?ky se po ciferníku lín? šinou, dokt?rek dýchá otev?enou pusou, úpln? cítím ty mocné proudy vzduchu, které rytmicky vydechuje. Jediným dalším zvukem tady v místnosti s jedním velkým oknem je šramotivé sk?ípání idle, na které dokt?rek ?as od ?asu pošoupne sm?šn? vychrtlou prdelkou. Všechno je na n?m tak komicky mali?ké, jako by se jeho t?lo zastavilo ve vývoji mnohem, mnohem d?ív ne jeho mozek. Kdybys ho vid?la, sestro, popadala by ses smíchy za b?icho. Nádech, výdech, nádech, výdech. Tik, ?ak. Tik, ?ak. Pak se nadechl trochu mimo rytmus: „Vzpomínáte si ješt?, jak a kdy to celé za?alo?“
(Za?átek delšího psaní. Pokra?ování: ?íkali) |
|
|
Dej hladovému pít a pak obra? list. Taky ses tak u n?kdy cítil? ...ráno – p?epitý a hladový. Vzpomínky máš po kapsách, špínu za nehty a veškeré myšlenky soust?ed?né v oblasti ohanbí. |
|
|
?íkali, e ?asto mluvím z cesty. ?íkali, e se motám. ?íkali, e jako bych byla duchem mimo, n?kde jinde, mimo tuto realitu. ?íkali: „Pov?z nám, jak ti je?“ a tvá?ili se zaujat?. Jak by mi m?lo být? ?asto mi v t?ch dobách bušilo srdce, cítila jsem neklid. Nap?tí a neschopnost se ovládat. T?ásly se mi ruce, m?la jsem sucho v ústech a celé moje t?lo jako by jemn? vibrovalo. Ale to u je dávno. Tady v tom divným v?zení se špatn? odhaduje ?as. N?kdy mám pocit, e ub?hly hodiny od doby, co jsem byla probuzena, ale pak zjistím, e naopak n?kolik dlouhých hodin ješt? zbývá do ob?da. Dnes m? vzbudili a hned jak jsem navlíkla tu sm?šnou uniformu, tu šedou teplákovku, u m? vedli za dokt?rkem. Cítila jsem, e jsou oba chlapíci, kte?í m? postrkovali mezi sebou, kv?li n??emu vzrušení. Nic ale ne?íkali. Ani mezi sebou se nedomlouvali o?ima, koukali p?ed sebe, ale p?esto jsem to vid?la, cítila: perli?ky potu nad horním rtem, ob?asné a letmé, ale furt výrazn?jší záškuby ve tvá?i, navíc ti dva nebyli s to za celou cestu sladit spolu krok. Jak m? postrkovali a táhli mezi sebou, p?išla mi dnes cesta odlehlou chodbou ješt? delší a zlov?stn?jší ne jindy. P?esto jsem za?ala doufat – t?eba se kone?n? n?co zm?ní, t?eba ta dlouhá no?ní m?ra skon?í a p?jdu pry?, ven. T?eba m? n?kdo kone?n? za?al hledat, ségra, nebo P., nebo kdokoli. T?eba se dokt?rek a všichni ti bacha?i tady usnesli, e nejsem blázen, kterého je pot?eba izolovat. Ze za?átku jsem tady ?vala, e na to nemají právo, dret m? tu. To m? pak str?ili do zvukot?sné místnosti, aspo? myslím, e byla zvukot?sná, a nechali m? ?vát, dokud jsem se nevy?erpala. Zkoušela jsem n?koho z dohledu oslovit, soukrom? a rozumn?, e mám p?ece n?jaká práva, e chci v?d?t, pro? tu jsem, e chci vid?t jakékoli dokumenty k tomu, ?emu oni ?íkali P?ípad. Kadý se však ode m? ml?ky odvracel. Bez náznaku pochopení. Jak kdybych mluvila mandarínskou ?ínštinou a zárove? byla prašivá. Ale to t?eba dnes skon?í. Nebo se to alespo? n?jak zm?ní, n?kdo do toho vnese trochu po?ádku, n?kdo mi to vysv?tlí. Doufám a poslušn? šlapu mezi dv?ma vysokýma chlápkama. A te? vám odvyprávím jednu svou další no?ní m?ru, která byla plná pocit?:
Byla jsem zpátky na st?ední škole. árlila jsem na Janu z vedlejšího domu, e je hez?í ne já. Má r?ová sestra. Vdy plná pochopení. Proplouváš hlubinami svého podv?domí a trochu se potápíš… nakláníš se jak lo?ka z té písni?ky, kterous m?l rád, kdy jsi byl ješt? zajíc. A op?t chceš ít pohádku, jako u tolikrát p?edtím, ale ?as nevrátíš, ádný návrat v ?ase není moný. Take sm?la, u ádná ko?ka Koule, ádný starý šlágry, ádné d?jiny. Take ádné drama. Jen n?který v?ci najednou dávají v?tší smysl, vidíte je v ost?ejším sv?tle. Píšeš sv?j ivot od konce. Po hvizdu píš?alky startuješ jediný z davu. Stále znovu vstupuješ do jedné a té samé Lenky. P?ehazuješ výhybky, aby vdy tv?j mozek p?estal rotovat v tom míst?, které si náhodn? vybereš. Takový duševní Videostop. A trochu marmelády. ádní superhrdinové neexistují, ani ty zaru?en? pravé od Mattela. To je Brutální jak Nikita. A pubertální jak tenhle fór. Jo vole hlavn? si zachovat tvá? vole. Nejlepší byli… a ve ?trnácti první trapasy. Ty váný a osudový za zvuk? hudby Leoše Mareše. My ván? myslely, e sv?t se zbo?í. My. Letní sestry. Gratulujeme, stal jste se výhercem svého vlastního duševního zdraví. Na shledanou. Ob?as se n?co trochu zasekne. Ob?as je to zrovna váš mozek. Nevadí, trochu se zklidnit nikdy ješt? nikomu neublíilo a jedeme dál. Umíte hledat v mapách? N?kdy se to docela hodí. T?eba pokud jste postavou dobrodruného románu. Zítra je ned?le a mám dost ?asu.
Jak jsem nad pocity z toho snu uvaovala, stahoval se mi aludek a pálilo m? v krku. V tomhle stavu m? dovedli do dokt?rkovi kom?rky. Dokt?rek sed?l na idli za mohutným psacím stolem. A za ním stál ve stínu, pohodln? op?ený o st?nu, m?j P. Škodolib? se ušklíbal, kdy jsme vešli. Radostí vyk?iknu: „P.!“ celá místnost jakoby se to?ila. A jako bych hledala n?co, co tam není. Dokt?rek se hned ptal: „S kým to mluvíte?!“ Upírala jsem o?i za jeho záda. Myslela jsem, e je konec. P. m? jako správný rytí? na bílém koni p?ijel vysvobodit. T?eštila mi hlava. P. se zas jen tak podivn? pousmál. Zle a zlov?stn?. Bylo to tak letmé. Snad jen jediný sval v tvá?i se mu p?i tom hnul. A najednou mi to došlo. Dokt?rek o P. nev?d?l. Jen já jsem ten stín v temnot? v rohu místnosti vid?la. Jen já jsem v?d?la. To poznání bylo strašlivé. Vyd?silo m? to k smrti. Ledový pot mi lepkav? pokryl k?i. Soukromý horor v mé unavené hlav?. Pak u jsem nebojovala. Jejich p?esila byla d?sná. Jejich sv?t se tak málo podobal mému. Oni nemluvili stejným jazykem jako já. Mechanické oko. Nakládané okurky. Stejná abeceda, jiný kód. Stop. Zastavte to tralala! Vít?zná fanfára. Sláva jedn?m a ?est druhejm. ?est jejich památce. Zlom vaz. Uragán. Touím po porozum?ní namísto ivota v hádankách. Dev?tkrát ámen. Za t?icet dev?t dní. Konec soukromého sv?ta. Nev??ící Tomášové a Katky. Nevyzrazená tajemství a porušené sliby. Dopisní papír s r?í. Pe?etidlo. Velké rudé skv?le tvarované rty. Jak filmová hv?zda. Jen ten obrázek je pokadé trochu jiný. Spirály. Modrobílé pruhy. Razítka. Vzduch v místnosti by se dal krájet. Zhoustl a šero se víc rozpito do stín?, sv?t za?ínal ztrácet jasné kontury. Zkusila jsem dokt?rka ješt? jednou varovat: „Za vámi stojí P.“ je?ela jsem. Dokt?rek nechápav? zvedl obo?í. Coe? P. Jenom mu úpln? z?ernaly o?i. Dv? temné díry do lebky.
Zajímalo by m?, jestli to máš, ségra, stejn?. Obracím se na tebe, protoe k tob? vzhlíím. To tys m? nau?ila všechny ty nejbáje?n?jší v?ci. V??ím ti. Provedlas m? všemi úskalími puberty. ?lov?k si ale musí um?t uít tu radost.
?ekala jsem, kdy se z té no?ní m?ry probudím. Zbrocená potem a je?ící hr?zou. Na posteli jen o málo pohodln?jší, ne bývá polní l?ko v lazaretu. A dalo by se ?íct, e doma. Protoe tohle u navdy bude m?j domov. Sem pat?ím. Navdy.
(?ást z delšího psaní) |
|
⇡nahoru⇡ |
