Jsou chvíle, kdy neexistuje nic, jen stojící prázdno, kdo je tam, a co má tu cestu, v ničem
hej! Pozor! Stůj ty tam, šklebí se na mě expresionismus, nechtěl jsem jen tak ukájet své svědomí
Vzpomínáte ještě na ty časy, kdy jsme byli stejní?
Ne, tahle věta nemá co do činění s uměleckým výstupem, to jenom můzy se přišly ohřát
Měl jsem kdysi sen, kde festival probíhal ve vodě
Drž už hubu, nikoho tyhle tvoje výlevy nezajímají
Chtěl jsem jako dřív, no víte… těžko se o tom mluví, s tím zachyceným semenem, ze kterého tak má klíčit láska
Nechtěl jsem jim o tom mluvit, oni tomu nerozumějí, s nima to nejde, bohužel
Nevíte, kde bych tady našel tanec? A stopa střevíce mi s mohutným zašuměním padala do tváře
Otupělý mechanismus mě tedy vedl příbojem jakéhosi blaha, kde nebylo rozumět kdo, s čím a jak.
Chtěli jsme se milovat, ale ona nevěděla, nevím zda chtěla, do toho se zase připletla práce,
Hej, vstávej, tady není čas ani prostor na koho s kým, kdy a kde, jasný?
Stopy střevíce šli pozpátku, na jinou, novou, možná snovou adresu
Nevíte, kde bych tady nalezl dalekohled? A stopy kontrastů dávaly najednou jiný obsah
Je mi divně, konkuroval telefon svému obsazenému tónu, ze kterého byl znát pouze onen známý epilog tůt, tůt, tůt,
Nikdo, ani s ničím jiným se už neozýval
Kam? Káže páže, do čehokoliv volající, odpovídal knír se svými štětinami, neměl už vůli, chtěl umřít, stál jenom o holící strojek a… konec
Nechtěl bych takhle dopadnout, opáčila Leninova bradka, já ze svého pána mám na to hrdosti dost, i když balzamovaného a mumifikovaného
Chtěl jsem přes to pole dopadnout jako dělostřelecký granát, opravdový dělostřelecký granát, ne jen když si někdo hodí rukou, a stopy na klávesnici rozbily mohutným třaskavým úderem mikročip i zbytky notebooku
Myslíte si, že ta stará láska už vymizela? Ptal se Bandaska, ne odpověděl Nývlt, ale něco z těch břehů má k tomu blízko, dáví se a trápí pod vznešelou sinalostí konjukce pluta a jupiteru
