Blázni.cz - dobrý kanál

Oblíbené trasy...

Třeba z Prahy na Beroun

To je tak krásná cesta

Že stojí za to jet ji vlakem

Znovu a znovu

Tam a zpátky

Oblíbené trasy od filozofie do postele

Nebo na pohovku

Co kdo doma má

A proto jet kdykoli

Na výlet vlakem

Znovu a znovu

Tam a zpátky 

Oblíbené trasy za pocitem

Že žiju

To jsou tak krásné cesty

Plné těšení a voňavých vzpomínek

Už jedu domů

Abys mohl být smutný

Že tam nejsem 

Znovu a znovu...

Tak sama

Jak jen duše může být,

Jak jen bytost může být

Ve světě věčného odmítání.

Kdo by ji mohl spasit?

Anděl strážný je poslední,

Který to nevzdal...

...ovšem jen z božské povinnosti.

Vysílá na sta signálů,

Nikdo však nepřijímá. 

Zprávy nejsou doručeny,

Adresát k nezastižení.

Tak sama. Cizí i u sebe doma.

Draci krouží v ulicích

A město nebylo nikdy méně nebezpečné,

Než je právě teď,

Když už na ničem nezáleží.

Ať si tu duši zatracenou

Draci sežerou...

... ať pojdou na její hořkou chuť

A duši s sebou strhnou do podsvětí.

Tam aspoň nebude sama,

Démoni všude kolem,

Krutost už není nevýhodou

A duše zmizelá nikomu na světě nechybí.

Bylo nebylo
a ještě pořád není
moc dlouho
po rozednění
a dolu ulicí
po rozbitých chodnících
teče moč a pivo
sakra to je život
opilých umělců

Zase jsi mě chytil
do magické pasti
někde blízko podlahy
hrát na oběti a na vrahy
je nám tak vlastní
jsme herečky malých rolí
a přes kalhotky bolí
když hvězdy stoupají

Špinaví a bledí
zbytečně hlasití
a mě nenasytí
tvé oči
které neví
občas mě hledají

Život není děvka
jen se občas setká
špatný se špatnou
Tak mi pane králi
než zmizíš zase v dáli
kresli vlasem po duši
když nejde odemknout

Pamatuješ na první sex,
který jsem ti dala k svátku
ve vypůjčeném bytě
už před kolika?
deseti?
lety?
Byli jsme děti.
Nemilovala jsem tě.
Chtěla jsem někoho jiného.
Ale byl jsi hodný
Štěpánku...
Básničky jsem psala já
a píšu je ještě stále...

Jsme lovci,
můj milý,
lovíme prožitky, emoce
a sebe
navzájem,
i své vlastní duše.

Chytáme do očí
a do jiných tělesných pastí,
klademe návnady dojmů
jen stěží uchopitelných.

Rozkládáme své tělesné schránky,
hnijeme před sebou,
zanecháváme pachové stopy
a doufáme,
že k nám kořist přivedou blíž.

Nemusíme soupeřit,
lidského masa je dost
pro všechny
hladové krky.

Když však potká lovec lovce,
někdy
soupeří na život a na smrt
slovy, nebo klackem:
podle toho, co je po ruce.

Už zase tě mám plné zuby
přesto tě stále nemám dost
dvě zvířátka stažená z kůže
dvě prázdné schránky
dvě ponožky narychlo skopnuté
se stále stydlivě válí pod postelí
pastelka pod stolem dokresluje moment
stojíme kousek od sebe
úsměvy od ucha k uchu
jen trochu provinile

Zas další horký den
zas další uhašení žízně
umyj si, prosím, tentokrát ruce
čistota půl zdraví
zdravíčko paní

Tak trochu smutná s přicházejícím létem
snad někdy tušíš, jak mi je
teď ne - teď určitě ne
odevzdáváš teď vesmíru kus své duše
pracující - městem uhánějící
snad někdy mluvíš sám se sebou
a tušíš... snad maličko tušíš

To nepomine - to nezrušíš
jak okoukaný obrázek
zakládáš na další neštěstí
a hasíš sžíravé plameny v mé duši
k zítřejšímu obědu si dám kus výživné vzpomínky
tak sytá duše může být jen spokojená
slídiči slídí
vyděrači vydírají
domy se do země propadají
my dva kráčíme dál
nezlomní v šílenství druhých
silní v šílenství násobku
teď zazářit - teď hořet a plát

Cítíš to?
Prosím, řekni mi, že to cítíš...
...právě teď.
Řekni mi, že všechno bude dobré
budu tě nenávidět
a bude mi i zatraceně dobře
protože přijdou zas...

...nejprve léto, pak podzim
zima a tak dál
bude to tak do našeho posledního dne
a pak bez nás spokojeně dál
toužím po uvolňujícím smíchu
- přijď a rozesměj mě prosím.

Ty nejšílenější chvíle

trvají ty nejdelší minuty

třeba tři, možná dokonce pět

... jenže člověk zestárne o deset let

zrychlenej tep

lepivej pot

totálně mimo

dochází kyslík

co kdyby? Kdyby?!

Bojím se tak,

že sotva držím pohromadě

nahé tělo sevřené úzkostí

ledové nohy zkroucené v křeči

bojím se, bojím

schoulená

jak zámotek

chuchvalec špíny

zchromlé a oslabené

dospělé dítě

Rozplynul se.

Všichni se rozplynuli.

Jsou z nich jen barvy.

Pocity barev.

Mám z tebe takový zelený pocit.

Andělská jemná temně modrá

...

a rudá

Cestičky rudé po košili

se rozplynuly.

Vždycky to skončí u Anděla 

to je v pořádku.

Rozplynul se.

Ve vůni rozmarýnu

moje prázdná hlava

stisknuté zuby

a oči jako němá výčitka

ten zemitý pocit

tráva,

hlína,

sláma,

to všechno tu mám

ve vlasech

rozplynul se.

Ty jediný to víš.
Ty jediný znáš všechna má tajemství.
Víš, kam chodím, a proč.
Vidíš do mě,
vidíš, jak se někde uvnitř pravidelně smršťuju;
jak po zimě zase rostu.
Znáš každý kout mé tajné zahrady.
Vidíš všechna příkoří, 
kterých se dopouštím na vlastním těle
... 
týdny míjí,
ty tu stále jsi
ukotvený v čase i prostoru.
Často vožralej jak čuně.

Ve vaně plné zvrácenosti
Leží tělo
Bez milosti
Svržené a vyvržené
Vytržené
Roztržené, rozcapené
Z kontextu
Začni palci u nohou
Pak výš
Ty víš
Ve vaně plné mých nohou
V koupelně světa
Asi nějaká civilizační choroba
Na chodbě potřeb
Nedostáváš
Načni mi palce u nohou
A začni výš
Ještě kousek
Najdi
Odvahu a splyň
Ve vaně plné nácviků
Bez
Nohou
Leží tělo
Plné zvrácenosti
Pachů a něžností
A her.

Oslavujme život.

Ta slova mi zhořkla v ústech.

Říká se tohle vůbec, když se slaví ztráta?

Jak podat ruku tonoucímu,

když zrovna člověk sám má co dělat, aby žil?

A nebo to zkusme, vrhněme se do proudů

a uvidíme, kdo vyplave, čí život bude zachráněn.

Smutné je, když se najednou topí celá rodina, město, národ.

Zachraňme národy.

Zachraňme cokoli z toho, co je teď, pro ty, co přijdou po nás.

Totiž žádná potopa po nás. To ne.

Když projednou začneme tím, že k sobě budeme čestní.

Vážíš si sám sebe? Ne? Tak začni.

Zažehni plamen,

ohřej mě,

prochládám na okraji doby ledové

a stůňu.

Byla tak sladká, že po ní zaručeně musí ráno bolet hlava.
Byla tak dokonale přesná, jako by tam patřila stát odjakživa - po jeho boku.
Uvědomuje si své prokleté štěstí,
své šťastné prokletí?
Nebo je prostě jen nějak determinována k tomu stát tam a být vílou?
Třeba za to může on.
Třeba je každá po jeho boku vílou.
Každá, která po jeho boku stojí...
Já po jeho boku jen ležela.
Víly nelehávají. Neválí se. Vznáší se. Jsou
A nemají potřebu to někomu dokazovat
- snad o tom někdy ani neví.
Řeka bude plynout dál.
A my na jejím břehu vítáme podzim.
Podzim plný pocitů
a pak zima plná pocitů
tvá vypůjčená postel zažije ještě mnoho usínání a probouzení
tvých šepotů a chvil ruku v ruce
o které nemusíš prosit
Mě už bys taky nemusel prosit
nejvíc tě cítím v dešti
a ve slunci na louce
a ve tmě pouličních lamp
Jsou všechny cesty klikaté
a některé jsou cílem
jen po nich vyjít
Brány do života
1982
se jedna otevřela
ty jste se nebáli vstoupit
a pak za sedm let další
ve tvých stopách
na vypůjčených postelích
v mokrém šeru
v ta mokrá vlhká a lepkavá rána
(víly se nelepí, že?)
kdy nikdo nezahraje na klavír a nesloží píseň o nás dvou
Byla tak sladká, že z ní zaručeně musí bolet hlava
tvá víla
mé
prosím - skončeme to.
Provždy... 

Milenci se milují a nenávidí,
milují a zraňují,
milují a usmiřují,
milují a nechápou,
milují a provozují bestiální sex,
milují se čestně, hloupě, divoce,
neutěšitelně, netrpělivě, trpělivě,
s rozkoší, s důvěrou, milují se.

Milenci jsou naivní a hrdí,
ztracení a opuštění,
volní, květinové děti.

Milenci se milují a nenávidí,
zbožňují a proklínají,
rodí se a umírají,
zůstávají a odcházejí.

Milenci se milují a nenávidí,
chraňme milence!

Dýchej zhluboka,

je to ve vzduchu,

pij, co hrdlo ráčí

z kohoutku souznění.

V rachotu moderní doby,

když všude blízko číhá odsouzení,

v noci se řítíš tmou na sedadle cizího auta,

beaty nutí tvé panenky skákat jak pingpongový míčky,

ulice je úzká,

brzdy

…byly, jsou a budou.

Ale my bratře nebudeme.

Lavina zvratků zasypala hlavní vchod.

Dobrou noc.

Jak dalece jsme ochotni hájit právo člověka na svůj názor a na jeho projevení? Co když ale jeho názor někoho druhého uráží, pohoršuje, nebo zraňuje? Co když to, že hlasitě sdělujete svůj názor, přiměje někoho jiného, aby někomu dalšímu ublížil? A třeba už ne jen slovy. Budete pak cítit vinu za to, co se stalo?

Třeba s ní netoužil mít sex, dokud se zasněným pohledem nepronesla: „Já bych šukala…“

Cítila pak za to vinu?

Na šňůrách týden přeschlé prádlo...

... koho to zajímá?

Mě?

Tebe?

Tvou ženu?

Pozvi ji sem

a já ji odsud nevyženu

- slibuju.

Kruhy se uzavírají v těch chvílích,
kdy se těla otevírají.
Najednou to do sebe všecko tak pěkně zapadá.
Vyvrženi těly z kruhů ven už pořád budeme hledat cestu zpátky.

Je komické, jak si všechny stejně lžeme do kapsy.
Každá věří. Nejvíc ale ta zrzavá.
Ví, že už jen víra jí zbývá.

Čmeláci bzučí hlasitěji než včera.
Jejich hebká, křehká těla také opisují kruhy.
Tančí. Snad také zrovna tančíš:
bláznivý dupák po příliš tenkém ledě.

Kruhy se uzavírají v těch chvílích,
kdy se duše otevírají.
Najednou do mě tak pěkně zapadáš.
Obnažené duše slavnostně oblékneme do spořádaných životů.

Je komické, jak vám všem stejně lžu.
Každý (mi) věří.

Pozvedám hlavu k slunci.
Tančila bych.
Smyslný tanec na ledě, který mezi námi nikdy
(ve tvé duši) neroztaje.

Jsi jako hudba, s kterou žiješ.

Buch a buch a buch,

jsi jak chajda, v které hniješ,

kde zahnívá tvůj duch;

tvá duše rozežraná zčásti

… buch a buch a buch…

Jak když tě klackem praští,

asi tě šálí sluch.

Jsi jako dřevo v lese,

nařežu tě pilou,

jestli to Vesmír snese,

podaruj mě silou,

tvé ruce jako lana

krásně svazující,

do tvého světa brána;

mnu si líci.

Jsi jako vlčí mlha!

Buch a buch a buch!

Obestřels mě, jsem plná…

Však bez předtuch.

Duše bolí z pravdy,

co rozkroku se líbí.

Nikdy to není navždy…

…i když ti to slíbí. 

 
Je mléčně krásná
a nazrzle sladká,
když krčí nos
a odhaluje horní špičák
–  směje se –
šelmička.

Kdo někdy nechtěl dráždit šelmu?

Pojď se mnou k řece. Lehneme si do trávy a poplujeme. S každým nádechem poplujeme dál do hlubin sebe.

Pojď se mnou a já ti ukážu ta nejsvůdnější dna. Můžeš se k nim zkusit potopit, ale jen pokud budeš chtít. A budeš mít tu odvahu.

Slibuju, že tě neutopím. 

Ryby jsou zrádné. Zvlášť ty skopové.

Příliš nedospělé duše,

příliš dospělá těla.

K snídani si tě jen ukousnu,

ale k obědu bych prosila plný talíř tebe,

jen to nerozcmrndej;

stačí, jak jsi mě zamazal ráno.

Večer tolik něhy, tolik zbytečný něhy:

tam, kde má navrch rozum,

je něha trochu nadbytečná. Víš?

Radši si spolu dáme rajskou –

hudbu stokrát jinak

až do svítání.

K snídani jsem si tě jen ukousla

a teď mám hlad.

Je to tak nefér,

když se hrášků v lusku sejde pět.

Po dvou si je házíš do pusy,

ale co ten chudák pátý?

Má se to tak i s přátelstvím…

Pět je špatné číslo pro cokoli.

Pět bude vždy znamenat:

Dvě dvojice

---------------------

a ty nás neruš!

Asi jsem tvůj anděl,

i když ty to ještě nevíš,

tak dojemně, až bratrsky

moje dobro střežíš.

Jsem tvůj anděl,

malá holka v ruce jointa

s tím je vždycky potíž.

Co čert nechtěl

snad se mě trochu bojíš.

Jsem tvůj anděl,

kterej v zimě v teple dřepí

a když je ti ouvej

spí a nepřiletí.

Jsem tvůj anděl

Jako naschvál jsi mě našel,

hojíš duši, léčíš kašel:

Jsi můj anděl

Co je moje, to je tvoje…

Ty vole.

… je to naše

Tvůj vlak jede ráno tam -

ten můj jezdí večer... zpátky

naše životy se řítí jinými směry.

Jak parodie romantické komedie:

Nejezdi. Nejezdi ještě!

Já vím, beru se moc vážně.

Tak už to na kolejích bývá.

Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret

Se lačně otřela o mé nahé rameno a umaštěné - pro tento večer prsty pětkrát pročísnuté - vlasy zavadily o mou tvář

Seš to ty marjánková vílo?

Ale ne, víla je ta vedle

Nevidíš?

Má dlouhou sukni a cigára si zapaluje tak milosrdným pohybem

Jako by se jim omlouvala, že musí shořet

Nevidíš?

Vedle ní stojí poutník

V košili se zvláštním ornamentem

Nevidíš, že ti dva k sobě patří?