Blázni.cz - dobrý kanál

Držím tě jako někoho,

koho nechci už nikdy pustit.

Objímám tvou šíji

tam, kde končí vlasy

a začíná kůže...

...chtěla bych toho šeptat mnohem víc

než tvoje jméno stále dokola...

-

A pak prý, 

že už k tobě nechovám 

romantické city...

Komu to lžu 

a s jakým úmyslem?

Nejvíc snad sama sobě.

-

Tramvaj zastavuje

a přetrhává mi sen

o bezpečí v tvém objetí,

nutí mi všední realitu,

budeš vystupovat,

měl bys už vystupovat..

Naposledy zahlédnu oči,

co svádí snadno slečny do průšvihu

a vdané paní přidělávají vrásky 

Nezachráníš všechny,

Minimálně ty,

Kteří zachránit nechtějí..

Už ti nic z toho nebudu říkat.

Ani pohledem....

.....pár metrů

Jak nepřekonatelná propast.

Bičování slovy

Každá narážka

Ta cizí slova tak blízce vystihující skutečnost..

Jsi tak podobný už mnohým...

Spřízněná duše, někdo, kdo chápe,

Kdo aspoň zdálky zahlédne ty démony v mé duši..

Kdo se přiblíží tomu nic, co je uvnitř mne,

Téměř na dosah,

Téměř to nic vyplní,

Stane se mnou. 

A já se stanu někým jiným..

Jen nejde oddělit moc dobře duši od těla.

Tělo nejde odložit u botníku

A dál vejít jen s nahou duší..

Kéž by to šlo. 

Pubertální osudové lásky

Vystřídala sofistikovaná citová vzplanutí.

Konce jsou stejné...

.. rozervaná duše

Zdecimovaný náhled na sebe,

Případ pro psychiatra. 

Už tolikrát. 

Tolikrát jsem se nechala strhnout přesvědčením,

Že zázraky se dějí,

Andělé bez křídel chodí mezi námi,

Vily mají právo tančit kdekoli,

Silní chrání a křehcí jsou chráněni,

Vše je jak má být,

Pokud jeden jediný člověk chápe...

Chápe... Mě.

Když už je všeho noc
a málo lásky škodí
přijdeš
jen když se ti to hodí
a čeho je noc
toho je příliš
jestli mi rozumíš

Tak bdělá po polovičatém spánku
tak čerstvá jak keřík s rajčaty
a ty
někde obděláváš jinou
zahradu plodnou
vyvětranou a řekou políbenou
po polovičatém spánku dvojí den
a ten
kdo mně má sílu dávat
netuší

Třesoucí se ruka
do kláves tiše ťuká
v arytmii zoufalého srdce
bílé světlo z dálky
nezahřeje
smetu mezi zbytky tabáku
myšlenky rozdrobené
máš to na háku
tak měj
sebe měj
se...

Příboj přísných pohledů
doráží na břeh vědomí
dráždí k přemýšlení
plánování budoucnosti
k žití.
Jsi zapojený do sítě
nahý v plovičatých úsměvech
období kočičích něžností
sametově lesklý podzim
prokřehlých lásek.
Příliš nízký tlak
strhává mě dolů
dlaněmi objímám
holou betonovou podlahu
horko jak v pekle
cákáš mi vodu na čelo
ta okamžitě vře - neochladí
ten žár mnou smýká
ležím a prudce dýchám
nadměrně unavuji bránici
a i tvé nohy
v pracovních botách
vypadají bezradné
a vyděšené
z nastálé situace.
Neboj!
Vždyť už se sbírám
pojedu domů.

Začnu vést nekonečné rozmluvy sama se sebou,
budu si vyprávět zážitky z víkendu,
budu si se sebou vzpomínat na tebe,
budu se sama sebe ptát.

Musím se seznámit se samotou,
snad ona lépe mě ke mně připoutá
a přestanu bojovat,
zahnaná do kouta,
bojím se - té druhé.

Teď ji vidím v křesle,
jak píše tahle slova,
nemoudrá, nedospělá, nehezká.

Čím vším už jsme spolu prošly,
kolikrát jsme zkusily jedna druhou zabít...
Jsme si odrazem, i nezbytným doplňkem
a stále řešíme jen sebe.

Nejdivnější jsou ty chvíle,
kdy se máme rády
a napadá mě,
že už dávno jsme si měly promluvit.
Je to jasné jak facka: Jistě!

Těžké pravdy si říkám s poťouchlým úsměvem:
jen já vím,
kdo vlastně jsem.

Padá
a ty tu nejsi
padá
a ty skládáš prádlo do šatníku
padá
a ty se nezastavíš ani na pár slov.

Padá
a ty se zlobím
padá
a já se zlobíš
padá
každý sám.

Padá
a mě už nenapadá,
co víc ti ještě říct.

Padá
a já už nejsem mladá.
Co řek by někdo moudrý?
N..

Rozplynul se.

Všichni se rozplynuli.

Jsou z nich jen barvy.

Pocity barev.

Mám z tebe takový zelený pocit.

Andělská jemná temně modrá

...

a rudá

Cestičky rudé po košili

se rozplynuly.

Vždycky to skončí u Anděla 

to je v pořádku.

Rozplynul se.

Ve vůni rozmarýnu

moje prázdná hlava

stisknuté zuby

a oči jako němá výčitka

ten zemitý pocit

tráva,

hlína,

sláma,

to všechno tu mám

ve vlasech

rozplynul se.

Ty jediný to víš.
Ty jediný znáš všechna má tajemství.
Víš, kam chodím, a proč.
Vidíš do mě,
vidíš, jak se někde uvnitř pravidelně smršťuju;
jak po zimě zase rostu.
Znáš každý kout mé tajné zahrady.
Vidíš všechna příkoří, 
kterých se dopouštím na vlastním těle
... 
týdny míjí,
ty tu stále jsi
ukotvený v čase i prostoru.
Často vožralej jak čuně.

Ve vaně plné zvrácenosti
Leží tělo
Bez milosti
Svržené a vyvržené
Vytržené
Roztržené, rozcapené
Z kontextu
Začni palci u nohou
Pak výš
Ty víš
Ve vaně plné mých nohou
V koupelně světa
Asi nějaká civilizační choroba
Na chodbě potřeb
Nedostáváš
Načni mi palce u nohou
A začni výš
Ještě kousek
Najdi
Odvahu a splyň
Ve vaně plné nácviků
Bez
Nohou
Leží tělo
Plné zvrácenosti
Pachů a něžností
A her.

Oslavujme život.

Ta slova mi zhořkla v ústech.

Říká se tohle vůbec, když se slaví ztráta?

Jak podat ruku tonoucímu,

když zrovna člověk sám má co dělat, aby žil?

A nebo to zkusme, vrhněme se do proudů

a uvidíme, kdo vyplave, čí život bude zachráněn.

Smutné je, když se najednou topí celá rodina, město, národ.

Zachraňme národy.

Zachraňme cokoli z toho, co je teď, pro ty, co přijdou po nás.

Totiž žádná potopa po nás. To ne.

Když projednou začneme tím, že k sobě budeme čestní.

Vážíš si sám sebe? Ne? Tak začni.

Zažehni plamen,

ohřej mě,

prochládám na okraji doby ledové

a stůňu.

Byla tak sladká, že po ní zaručeně musí ráno bolet hlava.
Byla tak dokonale přesná, jako by tam patřila stát odjakživa - po jeho boku.
Uvědomuje si své prokleté štěstí,
své šťastné prokletí?
Nebo je prostě jen nějak determinována k tomu stát tam a být vílou?
Třeba za to může on.
Třeba je každá po jeho boku vílou.
Každá, která po jeho boku stojí...
Já po jeho boku jen ležela.
Víly nelehávají. Neválí se. Vznáší se. Jsou
A nemají potřebu to někomu dokazovat
- snad o tom někdy ani neví.
Řeka bude plynout dál.
A my na jejím břehu vítáme podzim.
Podzim plný pocitů
a pak zima plná pocitů
tvá vypůjčená postel zažije ještě mnoho usínání a probouzení
tvých šepotů a chvil ruku v ruce
o které nemusíš prosit
Mě už bys taky nemusel prosit
nejvíc tě cítím v dešti
a ve slunci na louce
a ve tmě pouličních lamp
Jsou všechny cesty klikaté
a některé jsou cílem
jen po nich vyjít
Brány do života
1982
se jedna otevřela
ty jste se nebáli vstoupit
a pak za sedm let další
ve tvých stopách
na vypůjčených postelích
v mokrém šeru
v ta mokrá vlhká a lepkavá rána
(víly se nelepí, že?)
kdy nikdo nezahraje na klavír a nesloží píseň o nás dvou
Byla tak sladká, že z ní zaručeně musí bolet hlava
tvá víla
mé
prosím - skončeme to.
Provždy... 

Milenci se milují a nenávidí,
milují a zraňují,
milují a usmiřují,
milují a nechápou,
milují a provozují bestiální sex,
milují se čestně, hloupě, divoce,
neutěšitelně, netrpělivě, trpělivě,
s rozkoší, s důvěrou, milují se.

Milenci jsou naivní a hrdí,
ztracení a opuštění,
volní, květinové děti.

Milenci se milují a nenávidí,
zbožňují a proklínají,
rodí se a umírají,
zůstávají a odcházejí.

Milenci se milují a nenávidí,
chraňme milence!

Dýchej zhluboka,

je to ve vzduchu,

pij, co hrdlo ráčí

z kohoutku souznění.

V rachotu moderní doby,

když všude blízko číhá odsouzení,

v noci se řítíš tmou na sedadle cizího auta,

beaty nutí tvé panenky skákat jak pingpongový míčky,

ulice je úzká,

brzdy

…byly, jsou a budou.

Ale my bratře nebudeme.

Lavina zvratků zasypala hlavní vchod.

Dobrou noc.

Leží nedaleko záchodů,

leží s mouchami nad hlavou,

pod hlavou zemi - svět,

leží a tiše číhá,

pohyb much jí oznamuje pohyby budoucích mršin

- stačí si počkat,

však oni chcípnou;

zbudou po nich prázdné barevné ulity vysáté kosmickým vysavačem času.

Paní much leží v trávě

s přáteli nad hlavou!

(pro T.)
Jsi satyr s Kainovou povahou
žárlivý, bezmocně mocný,
trpíš.
Byl jsi zrozen k tomu,
abys trpěl a svou bolest nám všem ukazoval.
Házíš po nás prach, bídu a slova,
milenkám kopytem vyrazíš zuby a pak pošlapeš jejich tenké krky;
bratry jsi zabil, nebo zavrhnul – 
– trpí tvou krví.
Jsi satyr, sám sebe stahuješ z kůže
... pod ní už nemáš opravdu nic...
– tvá nahota tíží.

Neměls mě pak líbat.

-

Teď je mi z pusy

cítit vlastní pussy.

Pupeny třešně – nadité a lesklé,

křehké, světle zelené lístky,

kmen. To vše mám na dosah ruky.

Slunce prohřívá každý milimetr kůže

stamiliony něžných pohlazení.

Pod nohou mi křupl starý list

a rozpadl se do mladé trávy:

mezi mravence a sedmikrásky.

To vše mohu hladit rukou,

šimrat nohou,

laskat ústy.

Mít hubu plnou hlíny.

To by bylo.

Spal mě prosím dřív,

Než tě uhasím…

… náhle jsi procit

Do génia noci.

Pak ráno tvá fena

A žárlivá scéna.

A my dva nepůjdem –

– bez noci nový den.

Milion let musím tě znát

Hárám a neštěkám

– pojďme si hrát.

Voda lesknoucí se v zapadajícím slunci slibuje lepší zítra pro vše živé. Jsme tak mladí a tak čerství. Hledáme své právě rozkvétající druhé poloviny; své staré smutky odkládáme na kompost včerejška. Ještě budou užitečné. Mohou být. 

Den se svými stíny pomalu pokládá hlavu na polštář hebký jako kočičí kožich.

Přinášíme pro dnešek poslední oběti na oltáře svých bohů a bůžků. Pobavíme je svými plány na večer. Stejně se zas rozplynou v kouři.

Pastýř zahání své ovce do ohrady a těší se na lože.

Je to tak prosté.

Už bylo napsáno zbytečně mnoho slov, nevadí, přidám další, ten prostor to snese.
Ale já už nesnesu tu bolest!
Někam to napsat musím...
Do deníčku? Ale jděte, z deníků mám akorát tak noční můry. Jsou tak trvalé. 

Všimli jste si, jak má každý z nás svůj oblíbený způsob, jak si (nechat) ubližovat?
Třeba nemít rád překvapení a přesto otevírat dveře, které mají zůstat zavřené. 
Tak mě tedy osude ještě jednou překvap. 
A já pak překvapím vás... 

To pak člověk jezdí ranním městem a nic se mu nechce.
Když se hned po ránu nasere, že by vzteky prdelí mohl louskat vořechy.
Z kočárků řvou děti - i ty jsou neskutečně trvalé. 
Chcete děti? Ne? Tak nešukejte.

Jeden krok dopředu a dva zpátky...
Couvám pryč od svého štěstí.
Couvám
a ty spíš.

Boj je vlastně jen promyšlený pohyb za nějakým účelem.

Úplně stejně jako sport.

I jako život.

Tak berme život sportovně.

Ale bojujme.

Musíme myslet, ale musíme se u toho i hýbat…

Neúprosně spalujme protivníky:

Plameny slov, gest –

Pohybem!

(ideálním pohybem v takovou chvíli je prudký úder vašeho kolene do protivníkova rozkroku)

Podáváme si dobře dávkované štěstí,

létá na trase mezi našima očima.

Ty tvoje modré ledově světélkují

v červenošedém kouři okolo.

Nízké napětí

Slabý pulz

Zvedám hlavu zvedáš hlavu

Nanosekunda

Třesk

Naše duše letěly prudce k sobě,

až narazily na tvrdý kov snubního prstýnku.

Tvůj výraz v tom momentě s velkým M napovídal,

že se na mě zlobíš za náš společný hřích.

V tu chvíli oba napůl živí

Napůl mrtví.

Trapné ticho.

Kroužíme kolem sebe ve snaze najít oblečení.

Ukrajujeme vteřiny a doufáme,

doufáme,

doufáme,

že ta vichřice uhasila oheň…

Dokonale.

Líbí se ti moje vlasy?
Ano?

Líbí se ti moje oči?
Ano?

Líbí se ti moje ruce?
Ano?

Moje nohy pláčou.
To kvůli tobě z nich každý den odstraňuju maličké stopy života.
Rostou - žiju!
Vždyť ty keratinové stopy života jsou ze stejného těsta jako já.

Hulím, jím a spím. 

Směju se a miluju. 

Sportuju. Cestuju. 

Pracuju 

a pracuju taky na sobě. 

Každý den se snažím zlepšovat. 

Tak proč je to kurva nelegální?