|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret... (poezie, Jane) • Ve vlaku (poezie, Jane) • --->-->--> (poezie, Jane) • Podvečer v zahradě (poezie, Jane) • slečna Michaela (poezie, Jane) • Alfa (poezie, Jane) • Jarní kýč (poezie, Jane) • Neměls mě pak líbat (poezie, Jane) • O mých a jiných bláznivých (poezie, Jane) • Satyr (poezie, Jane) • Paní much (poezie, Jane) • Milencům (poezie, Jane) • kdo si hraje, nezlobí (poezie, Jane) • Prosím (poezie, Jane) • Sbohem, Alfo (poezie, Jane) • Ve vaně (poezie, Jane) • Báseň psaná po tmě (poezie, Jane) • Rozplynul se (poezie, Jane) • Přežít pár minut (poezie, Jane) • Když už je všeho noc (poezie, Jane) • N z v (poezie, JaNe) • (bez názvu) (poezie, Jane) • Oblíbené trasy (poezie, JaNe) | |
|
Oblíbené trasy... Třeba z Prahy na Beroun To je tak krásná cesta Že stojí za to jet ji vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy od filozofie do postele Nebo na pohovku Co kdo doma má A proto jet kdykoli Na výlet vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy za pocitem Že žiju To jsou tak krásné cesty Plné těšení a voňavých vzpomínek Už jedu domů Abys mohl být smutný Že tam nejsem Znovu a znovu... |
|
|
Držím tě jako někoho, koho nechci už nikdy pustit. Objímám tvou šíji tam, kde končí vlasy a začíná kůže... ...chtěla bych toho šeptat mnohem víc než tvoje jméno stále dokola... - A pak prý, že už k tobě nechovám romantické city... Komu to lžu a s jakým úmyslem? Nejvíc snad sama sobě. - Tramvaj zastavuje a přetrhává mi sen o bezpečí v tvém objetí, nutí mi všední realitu, budeš vystupovat, měl bys už vystupovat.. Naposledy zahlédnu oči, co svádí snadno slečny do průšvihu a vdané paní přidělávají vrásky |
|
|
Nezachráníš všechny, Minimálně ty, Kteří zachránit nechtějí.. Už ti nic z toho nebudu říkat. Ani pohledem.... .....pár metrů Jak nepřekonatelná propast. Bičování slovy Každá narážka Ta cizí slova tak blízce vystihující skutečnost.. Jsi tak podobný už mnohým... Spřízněná duše, někdo, kdo chápe, Kdo aspoň zdálky zahlédne ty démony v mé duši.. Kdo se přiblíží tomu nic, co je uvnitř mne, Téměř na dosah, Téměř to nic vyplní, Stane se mnou. A já se stanu někým jiným.. Jen nejde oddělit moc dobře duši od těla. Tělo nejde odložit u botníku A dál vejít jen s nahou duší.. Kéž by to šlo. Pubertální osudové lásky Vystřídala sofistikovaná citová vzplanutí. Konce jsou stejné... .. rozervaná duše Zdecimovaný náhled na sebe, Případ pro psychiatra. Už tolikrát. Tolikrát jsem se nechala strhnout přesvědčením, Že zázraky se dějí, Andělé bez křídel chodí mezi námi, Vily mají právo tančit kdekoli, Silní chrání a křehcí jsou chráněni, Vše je jak má být, Pokud jeden jediný člověk chápe... Chápe... Mě.
|
|
|
Když už je všeho noc Tak bdělá po polovičatém spánku Třesoucí se ruka |
|
|
Ty nejšílenější chvíle trvají ty nejdelší minuty třeba tři, možná dokonce pět ... jenže člověk zestárne o deset let zrychlenej tep lepivej pot totálně mimo dochází kyslík co kdyby? Kdyby?! Bojím se tak, že sotva držím pohromadě nahé tělo sevřené úzkostí ledové nohy zkroucené v křeči bojím se, bojím schoulená jak zámotek chuchvalec špíny zchromlé a oslabené dospělé dítě |
|
|
Rozplynul se. Všichni se rozplynuli. Jsou z nich jen barvy. Pocity barev. Mám z tebe takový zelený pocit. Andělská jemná temně modrá ... a rudá Cestičky rudé po košili se rozplynuly. Vždycky to skončí u Anděla to je v pořádku. Rozplynul se. Ve vůni rozmarýnu moje prázdná hlava stisknuté zuby a oči jako němá výčitka ten zemitý pocit tráva, hlína, sláma, to všechno tu mám ve vlasech rozplynul se. |
|
|
Slyším tvůj hlas v mobilu Slyším vyzvánění tvého mobilu, ještě než tě uvidím Rozléhá se to tu všechno Ve dvousekundových intervalech Pochopení pravdy Píši (a nevidím) Slyším tvůj vlak Přátelsky bliká světlo na přejezdu Pár hodin po setmění Tma nás vezme a do rána nás nevydá. |
|
|
Ve vaně plné zvrácenosti |
|
|
Vmáčknu tě na maličký kousek volného místa ve své duši;
vyrovnám si tě ve vitrínce životních podivností,
poctivě budu každý týden otírat prach z každé jedné vzpomínky
na tvoje vlasy
na tvoje auto
na ty ukradené chvíle...
Stále lepím nové náplasti na staré rány,
které se nezahojeně čas od času rozezívají do nového pondělního rána. |
|
|
Oslavujme život. Ta slova mi zhořkla v ústech. Říká se tohle vůbec, když se slaví ztráta?
Jak podat ruku tonoucímu, když zrovna člověk sám má co dělat, aby žil?
A nebo to zkusme, vrhněme se do proudů a uvidíme, kdo vyplave, čí život bude zachráněn.
Smutné je, když se najednou topí celá rodina, město, národ. Zachraňme národy. Zachraňme cokoli z toho, co je teď, pro ty, co přijdou po nás. Totiž žádná potopa po nás. To ne. Když projednou začneme tím, že k sobě budeme čestní.
Vážíš si sám sebe? Ne? Tak začni.
Zažehni plamen, ohřej mě, prochládám na okraji doby ledové a stůňu. |
|
|
|
|
|
Milenci se milují a nenávidí, Milenci jsou naivní a hrdí, Milenci se milují a nenávidí, Milenci se milují a nenávidí, |
|
|
Leží nedaleko záchodů, leží s mouchami nad hlavou, pod hlavou zemi - svět, leží a tiše číhá, pohyb much jí oznamuje pohyby budoucích mršin - stačí si počkat, však oni chcípnou; zbudou po nich prázdné barevné ulity vysáté kosmickým vysavačem času. Paní much leží v trávě s přáteli nad hlavou! |
|
|
(pro T.) |
|
|
Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak si všechny stejně lžeme do
kapsy. Čmeláci bzučí hlasitěji než včera. Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak vám všem stejně lžu.
Pozvedám hlavu k slunci. |
|
|
Neměls mě pak líbat. - Teď je mi z pusy cítit vlastní pussy. |
|
|
Pupeny třešně – nadité a lesklé, křehké, světle zelené lístky, kmen. To vše mám na dosah ruky.
Slunce prohřívá každý milimetr kůže stamiliony něžných pohlazení.
Pod nohou mi křupl starý list a rozpadl se do mladé trávy: mezi mravence a sedmikrásky.
To vše mohu hladit rukou, šimrat nohou, laskat ústy.
Mít hubu plnou hlíny. To by bylo.
|
|
|
Spal mě prosím dřív,
Než tě uhasím…
… náhle jsi procit
Do génia noci.
Pak ráno tvá fena
A žárlivá scéna.
A my dva nepůjdem –
– bez noci nový den.
Milion let musím tě znát
Hárám a neštěkám – pojďme si hrát.
|
|
|
Kdo někdy nechtěl dráždit šelmu?
|
|
|
Voda lesknoucí se v zapadajícím slunci slibuje lepší zítra pro vše živé. Jsme tak mladí a tak čerství. Hledáme své právě rozkvétající druhé poloviny; své staré smutky odkládáme na kompost včerejška. Ještě budou užitečné. Mohou být. Den se svými stíny pomalu pokládá hlavu na polštář hebký jako kočičí kožich. Přinášíme pro dnešek poslední oběti na oltáře svých bohů a bůžků. Pobavíme je svými plány na večer. Stejně se zas rozplynou v kouři. Pastýř zahání své ovce do ohrady a těší se na lože. Je to tak prosté. |
|
|
Tvůj výraz v tom momentě s velkým M napovídal, že se na mě zlobíš za náš společný hřích. V tu chvíli oba napůl živí Napůl mrtví. Trapné ticho. Kroužíme kolem sebe ve snaze najít oblečení. Ukrajujeme vteřiny a doufáme, doufáme, doufáme, že ta vichřice uhasila oheň… Dokonale.
|
|
|
Tvůj vlak jede ráno tam - ten můj jezdí večer... zpátky naše životy se řítí jinými směry. Jak parodie romantické komedie: Nejezdi. Nejezdi ještě! Já vím, beru se moc vážně. Tak už to na kolejích bývá. |
|
|
Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret
Se lačně otřela o mé nahé rameno a umaštěné - pro tento večer prsty pětkrát pročísnuté - vlasy zavadily o mou tvář
Seš to ty marjánková vílo?
Ale ne, víla je ta vedle
Nevidíš?
Má dlouhou sukni a cigára si zapaluje tak milosrdným pohybem
Jako by se jim omlouvala, že musí shořet
Nevidíš?
Vedle ní stojí poutník
V košili se zvláštním ornamentem
Nevidíš, že ti dva k sobě patří? |
|
⇡nahoru⇡ |
