Blázni.cz - dobrý kanál

Světelné vlasy, kterés mi půjčila

na rohu Veletržní a Janovského

spolknula paměť, záludná příšera

Tvá žlutá tramvaj zatočila vlevo

a Tys věřila v Něho

a já jsem mířil vpravo

svištěli jsme Prahou

mléčnou jako

černá káva

správa povodí pohodí hřívou

a po nás přijdou

Ti, co si to zaslouží

s louží vyschlou na asfalt

zařadilas kvalt

někam k Baltu

zůstal jsem Ti viset na rtu

nechci trhat

jen si chci podrbat bradku

dát si něco k snědku

a beze svědků

jemně se dotknout

Tvého zadku.

Mám návrh programu
na dnešní odpoledne.
Budeme ležet v trávě
a budem šťastný.

Mám návrh programu
na dnešní večer.
Budeme sedět v trávě
a koukat do vohně.

Mám návrh programu
na dnešní noc.
Budeme spolu ležet v trávě
a pozorovat hvězdy.

Mám návrh programu na zítra.
Harmonogram projektu,
volnočasových aktivit,
ale především zaměstnání.

Půjdeme spolu k řece.

Přečetla bych si ještě jednu knihu, povídá dáma.
Ale nesměla by být o lidech. Jenom by v ní pršelo a pak by vyšlo slunce.
Vadneme, opáčím. Přišli jsme o koně i střelce.
Za okny se snáší podvečer.
Plynule odpočítávám tekutý čas.
Jednou se obalím do kartonových krabic a vylétnu nad pastviny.
Trpělivost trpěla a potřebuje spát.
Táhneme se jako karamel a najednou výstřel.
Vinyl je u konce.

malý cestopis

Prastaré platany a umění spreje
Záhřeb
ženy v kontejneru se ptám na vstup do AKC Medica
Všechny kluby zavřely.
Je noc.
Je pondělí.
Na nástupišti drnkám Over the Rainbow
přisednuvší žena zpívá
Sáva je zapomenutá za městem
pulsují jen dvě diskotéky
bouřka tluče do nádraží
a dávno zpožděné vlaky
přistávají na libovolný perón.
Stejně tak ten s Vladimírem.
Prochozená noc se projevuje v nohou
slepý vede chromého tržištěm.
Jsme jedno tělo.

Postapokalyptické bujení
Bělěhrad
Ten dredatý na autobusáku je náš bratr
Monkey barem vibruje Wild Cherry
Musíme jít, liják nepřestane.
Chorvatský chléb a sýr na hostelu.
Celý den zkoušíme štěstí
postupně na třech pumpách.
Vláďa tancuje s cedulí
hrajeme Jah Rastafarai
stmívá se a tam a zpátky
nás obchází Srbská policie.
Pumpař nám daruje chleba.
Pa mýtné bráně na nás pokřikují hipíci
Mají jedno místo. Nedělíme se.
Turek nerozumí slovu a nabízí drobáky
na koleni v dodávce vařím kafe pro tři
spíme v poli u motorestu

Koupeme se v Nišavě v centru Niše
Stará Planina? říká trafikant. Nejkrásnější místo na světě!
Zahrádka řecké restaurace obsahuje jednoho štamgasta a jednoho kuchaře
posléze halloumi, salát, pražené cukety, placky a slivovici
v sekáči v Pirotu pořizujeme šátek a tašku free people
ti už venku hrají na flétnu a zvou nás na pivo, on je Gruzinec a ona Češka, uvidíme se nahoře
taxikáři si nás směňují
do hor to chce silnější auto

Naskočí dva Francouzi
krosny máme na kolenou
první přivítání doma dostáváme ve vsi pod horou
drápeme se nahoru už potmě
halucinujeme o kouři a zpěvu pěšinou lemovanou šňůrkami
a pablesky světlušek
dvě z nich se drží blízko sebe:
oči hladového štěněte.
Louis mu dává jméno – Rainbow.
U Svatého ohně zurčí sitáry
dělíme se o pumpařův chléb.

Ráno se zbavujeme oblečení a dívky svršků
marně - začíná liják, zebe a pokračuje
jdu pro vodu, jdu pro dřevo, jdu pro pilu
dlouhá vřelá objetí, upřímná přijetí
pukám praskám trhám se láskou k bratrům, k sestrám, k horám
a rodina se schází v kruhu
dva dny rozfoukávání ohně a kouře v očích

už zase pálí slunce a potok příjemně zebe
učím se umění šakuhači
učím se umění šibari
učím se mantry
pozoruji východ slunce
na jedné vlně s blázny všeho světa.
Málokdo přijel z domova a mnoho jiný nemá, než zde.
V kuchyni je potřeba hudba!
Vařím čaj z bylin, vybírám popel, stavím spíž, stavím hranici
už svolávají, zakřičme na tři!
a rodina se schází v kruhu
a sangha se schází v kruhu
jdu pro dřevo, vybírám popel, strouhám řepu, jdu pro vodu
směju se a objímám
nic víc.

Po noci probdělé s Esmeraldou
probouzím Vladimíra – skládá stan.
Bratr nám na cestu dává houbovou čokoládu
taxikář ujel
hledáme telefon a najdeme muže s autem
lahváč hlásí návrat do babylonu
k jízdence potřebujeme vstupenku na perón.

Panika ve Vídni
jinak Vládimír skoro celou cestu spí
já píšu tohle na obal od Burku
brothers and sisters
see you in five!

On chtěl přítomnost
a ona chtěla věčnost
a Přítomnost byla Věčnost
a byla sklíčkem lupy
ve kterém viděl její oko
a ona jeho vprostřed celého světa
a Oko bylo Celý Svět
a Přítomnost Věčnost Oko Celý Svět
šeptala –
kdo se vzdá, vyhrál.

Poslední v tichu se rozprostírající mlha
nasáklá ránem a nasáklá tou nocí
kámen tu sedí
sedí tu u kamen
mačká si tmavomodré fousy
chtěl by se dotknout špičkou prstu
ucítit vibraci, zachvění světa
prosáknul sem z nebes a rozlívá se do ulic
jako lívanec
a vítr vane
a někdo pouští
Vítr vane pouští
a draky na špacír
jsem splachovací
a dneska zrovna prší
a tak se naruby převracím
odtékám s proudem někam doztracena
a to co sténá
je jen ten vítr ve větvích
ve dne Tvých
v noci mých
a odjakživa rodinných

jsem rodilý mluvčí
ale teprv se učím
proto tolik mlčím
a starý svět
loučí se loučí
a luční pouliční motýl
poulí oči na křídlech
končí se příběh

cítíš jak voní mech
jak mrazí ráno
cítíš jak v komínech
si zkřehlí lidé vaří
malí žháři
jak jim slzy čistí saze v tvářích
a to je září
a jak se Ti daří
a to je říjen
a jak se Ti páří
a ze střílen čihadel zase hlavně míří
a to je chmíří
babího léta
a to je slovo a to je věta

jsem rodilý mluvčí
už léta
ale kdepak
teprv se učím
létat
nad kamením světa
teprv se učím svlékat
a setřepat ten nános
a to je listopad
a jen chvíle do Vánoc.

Slovo vášeň

chutná jako višeň

a je v něm slyšet báseň

a je v něm slyšet blázen

a je v něm slyšet zvrácenost

hlavy k nebi

očí k peklu


Slovo vášeň

chutná jako višeň

plná vařící krve.

Všimla sis
že ty stromy
pod kterejma jsme skoro nespali
jsou teď nahý
a ta stáň svítí do města
úplně prozrazená?

Sedněme na vlak
a pojeďme někam

Mám s sebou mapy
celýho světa.

Dá se na útěk

je jí v patách

padne vyčerpáním

obejme ji

pláče

všechny tyhle možný světy

všechny tyhle představy

jsou tak prázdný proti tomu

že tu teď

proti mně sedíš

proti týhle sekundě věčnosti

prožitý do morku

Že máš debilní náladu
z toho se pozná, že nejseš osvícenej

už jsem dlouho neměl debilní náladu
ale z toho, že dlouho nemáš debilní náladu
se nepozná vůbec nic

teď mám debilní náladu
na vnitřní straně víček mi bliká error
zatimco se snažím znovu a znovu přečíst
větu z návodu k použití

všechna strast koření v prahnutí

Jsem blažen

sražen na zem

Bůh se na mě dívá

očima žen

Ty říkáš, že v soucitu je kus ponížení

něco jako "chudáčku"

říkáš, že potřebuješ cítit, že jsi respektovaná

já říkám, že v respektu je distance

něco jako "to já bych nemohla"

že nechci být respektován

protože to znamená být nepochopený

Ona zase říká, že to, co chceme, je přijetí

nechci ale ani, abys mě "přijala, jaký jsem",

chci se proměňovat a prosím Tě o pomoc na cestě

Vzájemně pro sebe

a společně pro druhé hledáme 

vžití a porozumění, 

které nevyvyšuje jako autorita

ani neponižuje jako politování

nezařazuje a nedefinuje

protože nesoudí

nachází v druhém sílu

a spojuje se s ní

pojďme spolu být

míň než jen kamarádi

pojďme uzavřít obchod

co máš ráda Ty

za to co mám rád já

což je to samý

je to win-win strategie

předmětem obchodu bude Láska

ale žádný fejky

dopřávám si jen

kvalitní matroš

což Ti taky

doporučuju

Dáváš mi kalhoty na svetry

a svetry na trička

ale jinak jsi moc hodná holčička

kulomet kulomet kukukukukulomet

kulomet kulomet kukukukukulomet

kulomet kulomet kukukukukulomet

kukukukukulometrrrrrrrrrrrrrrrr

Jdu Vám takhle po kraji útesu

a co nevidím:

pod útesem leží lvice se lvíčaty

mají hlad.

Jenže kolem je široširá poušť

najednou dozajista vím, že když rychle nedostanou jídlo, zahynou.

Chci se vrátit domů pro něco do lednice, ale co nevidím:

útes je lemován plotem, který není možné přelézt.

Mohu se však dozajista vrhnout z útesu,

taková výška mě zbaví života

a nakrmí ty ubohé tvory

vím dozajista, že by se sytí pak vypravili na cestu

a došli do krajin, kde by již bez potíží přežili.

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Prohledám kapsy - a co nevidím:

v kapse mám spícího Adolfa Hitlera. Píše se rok 1943.

Mohl bych nakrmit své drahé spolutvory tímto člověkem

a sebe ušetřit!

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Prohledám kapsy spícího Adolfa Hitlera

a co nevidím!

V jedné z nich je injekce Pervitinu.

najednou dozajista vím, že se jedná o zlatou dávku.

V druhé z nich je vypínač.

Dozajista vím, že jeho sepnutí rázem odstraní všechno zlo i dobro na planetě Zemi.

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Když tu náhle - co nevidím:

lvíčata dole v poušti leží na kolejích, kterými s k nim řítí vlak.

Jediné, co může vlak zastavit, je výhybka, která je přímo pod místem, kde stojím.

Dozajista vím, že kdybych na výhybku hodil sebe, či jiného tvora, jimiž disponuji

podaří se mi vlak nasměrovat na odbočující kolej

jenže co nevidím!

Na odbočující koleji leží postižené černošské dítě

je postižené natolik, že najednou dozajista vím, že jeho život bude jen neštěstí.

Co tedy podniknout?

Přemítám.

Ach živote, proč nás stavíš doprostřed takového dramatu!

Umějí snad stroje pečovat o lidi?

Nikoliv. Stroj nezná něhu.

Stroj umí

při dodání vstupů

dosahovat výsledků.

Tak proč

trávíme čas péčí o stroje?

Co tím komu dáváme

ze srdce?

Komu se tím věnujeme?

Věnujeme život jako vstup

a stroj jede od výsledku k výsledku.

Kam?

Stromy

louky

deky

kytary

Vlasy

oči

láska

díky za ty dary

Že máme stát o svobodu
to jsme se naučili
otevírat si všechny možnosti
to jsme se naučili
jenže je tu smrt
a jak se blíží
možnosti, které jsme otevřeli
se pomalu zavírají

Přivítat vše, co přišlo
to jsme se naučili
ale naučíme se
vzdát se svévole a násilí
či snad i vůle a činů?
Naučíme se přivítat smrt?

Nebo se přecijen vzepřem
vyjdem z klidu rezignace
rozvířit pár zrnek prachu
zarazit kopí do země
a hlasitě zakřičet
a s ozvěnou slyšet
jak se nám směje
nekonečné nebe?

Do hospody ke stolu

svá ega si nosí

jen pár z hostí

ostatní s nimi vedou bitvy jen v domácích ponorkách

Ale tito

říkejme jim provokatéři

budí v přátelích stud

Když jakoby konverzačně

ptají se

proč nezahodit své slabiny

proč se netaneme světci

co nás baví na našich chybách

kolem nichž se jinak točí

odpočatá řeč.

Ve víře, že vír je zvíře
zvířil jsem ho ve vaně
výral na mě velkým okem
věřil jsem, že naštvaně

kachna, loď a všechno vůkol
bylo od něj zvířeno
když zandám špunt, zavřeš oko!
zdivočelá zvířeno!

V odpovědích na Jak se máš je víc a více falše
to jak se život stává míň a méně sdělitelným
srozumitelným
ta věčná: to já bych nemohl
mít to tak, jak to máš Ty
- to je berlínská zeď komunikace.

Už jenom volná Láska
natož manželství
nebo ta věčná: a čím se teda živíš?

Názory už moc hotové.

Málokdo věří natož ví
že žít dobře je dobře žít
a tolik v duších nejbližších
je strachu z pekel
a potřeby tragiky.

A svět mezitím
mezi prací a dovolenou
studiem a rodinou
šamponem a ledničkou
funguje normálně.

Jen občas má depresi
ale o tom nemluví.

Uprostřed lidí podivně sám.

Mluvím pomálu.

Poslouchám

jak ten a ten snad už má práci

jak zas ty vlaky jezdí pozdě

jací jsou politici sráči

kdo si co pověsí doma po zdech

– z toho by jeden zdech.

Tak mluvím pomálu

občas jen vydám povzdech.

Uprostřed lidí

uprostřed hluku

podám Ti srdce

nastavíš ruku?

Hýbe se? Nevíš? Řekni, tepe?

Nechceš ho? Nevíš? Bylo pro Tebe...

podám Ti mysl – chceš si ji zkusit?

Můžeš s ní

– zcela záhy 

zrušit

vládu i dráhy.

Uprostřed lidí podivně sám

hraju si s myslí – přemítám

co jsou ta slova

kolik váží

co se tím hnojí

kam se to sváží

kam to ti lidé všechno háží

a jestli se takhle vážně dá žít.

Uprostřed hluku

uprostřed vřavy

Nastavíš ruku?

Podám Ti ticho

zprostřed své hlavy.

Ptáš se

kolik mám místa v srdci
a kolik ho tam zbyde
když se zaplní

kolik mám času myslet
a kolik z těchhle minut
Ti náleží

Kdyby ale Láska
nebyla plnější než plnost
nerozšiřovala srdce donekonečna
dala se sečíst v minutách
a postavit na váhu

stála bys o ni?

Ráno jsem si uvařil kafe a vydal se na vlak. Mám to s jedním přestupem. V automatu jsem vyklikal jízdenku a sedím, přichází průvodčí.
„Přistoupili?“
Kontroluje pána vedle a už míří pryč. Přešel mě, zandavám jízdenku a balíček slevových kartiček zpět do peněženky.
Přestoupím a po chvíli přichází další, sotva k rozeznání od prvního. Většinou Vás nepřejdou. Nechce se mi, ale znovu vyštrachám z peněženky svou sbírku. Jenže situace se opakuje.
V tu chvíli jsem dostal skvělý nápad, že jsem možná neviditelný. Jsem celkem nevychovaný hoch, tak jsem se tomu začal dost přiblble nahlas smát. Jenže si toho nikdo nevšiml. Hustý.
Takže jsem neviditelný a neslyšitelný... Postupně jsem to testoval různými grimasami, až jsem začal poskakovat v uličce vlaku a vydávat skřeky. Ale je to dost divný. Můžu hmatat na věci, uvařit si čaj a vyklikat si jízdenku. Takže někdo musí vidět následky, třeba jak se ošlapává podlaha, přemisťuje hrnek a tak. Ne. Velmi brzy jsem zjistil, že nikdo nic takového vidět nemusí. Nevím proč. Představuji si, že se v jejich světě věci vždy naaranžují tak, aby jejich vysvětlení vystačilo beze mě. Nejsem moc militantní, ale dostal jsem chuť někoho praštit po hlavě. Co to udělá.
Chvilku jsem si myslel, že je to zábava. Možná by byla, kdybych moh dělat lidem naschvály. Lez jsem na neslušný místa a udělal si ze světa takový 3D kino. Bylo to dost z nouze, vlastně mě to nebavilo ani ze začátku.
Pak jsem si zkoušel namlouvat, že je to trest. Něco jsem proved a za to jsem v tomhle pekle, kde zakoušim ignorování od všech lidí – aha! Asi jsem byl k druhým málo vnímavý, díky, dobrý Bože, žes na mě seslal tenhle zlý sen, abych si to uvědomil. Sliboval jsem jako malé děcko, že už budu hodný. Ale taky jsem tomu moc nevěřil.
Ale že to je peklo, tomu jsem věřil čím dál víc. Ani tělesný kontakt s lidmi nefungoval. Když jsem třeba zkoušel nějakou dívku pohladit (ano, máte pravdu, to mě napadlo ještě dřív, než mlácení po hlavě), odstrčila mě nebo poodešla, jako bych byl hmyz, stěna, nebo cokoliv zrovna bylo nablízku za vysvětlení. Někdy se stalo, že si doteku lidé ani nevšimli.
Byl jsem neviditelný, neslyšitelný, téměř nehmatatelný a hlavně nezajímavý. Další den jsem měl jít do zaměstnání, tak jsem dostal špatný, velmi špatný nápad, že bych mohl svou práci udělat. Bude jim to divné, práce je hotová, a já nikde! Po osmi hodinách mi odměnou bylo: „Máme ty výsledky? Máme. Výborně.“
Vzpomněl jsem si na svůj první pracovní den, kdy jsem v sobě překvapeně pozoroval radost při každém „prosím tě, mohl bys...?“ Potřebovali mě. Potřebovali MĚ. Potřebovali mě?
Bylo to opravdu peklo a sen a trest. Další den už se mě průvodčí zeptal na jízdenku. Někomu může být divné, že to skončilo, ale mně to divné nebylo. Ono to vlastně ani neskončilo a když už to takhle rozebíráme, ani to nezačalo. Průvodčí zkontroloval jízdenku a polknul nějaké to děkuji. Poděkoval jsem (Bohu) za dávku prozření, kterou jsem dostal ve světě, kde jsem nezajímal lidi. Já. Jak bych mohl někoho nezajímat? Jsem přeci velmi zajímavý, říkám si polohlasem, a směji se tomu, že mě to vůbec někdy napadlo.

Prachem jsi a v prach se obrátíš
a prachem je i to nejdražší, co kdy můžeš světu dát.
 –
Půjdu a budu dávat
neb to je skutečné štěstí.

Plavit se

umí pramice

a tu je otázka do pranice

a tu je otázka pro panice:

proč pronic zanic neporanit se?

a tu je otázka pro potkanice:

proč nevesnít se ve sníh

proč v mysli myslivce

myslit se?

Hleď bránit se

jako bránice!

či jako beranice

manželka skopce

neboli ovce

a chraň se

z kopce řítit se

a v hrobce svého otce

potkat vrabce

a zřídit se

a mít díru v kapse.

Ty to budeš mít v životě jednoduchý!

Zjistíme, pro co ses narodil,

v čem jseš génius

každej jsme přece na něco!

A to pak hezky vypiluješ

a budeš za to dostávat peníze.

Budeš mít práci, která Tě bude bavit

a díky tý spoustě peněz i spokojenou rodinu.

Nalejou

mi v literární kavárně

literární kafe?

Bezprizorní nejistota pošetilých vět

veskrze zkrvácená

na prstech

a stěna v prostoru

břeh

a pěna na mostech

hromádky jablek

na našich kompostech

a pod lampičkou odposlech.

Už jsem na doslech

Tvůj plamen sem došleh

a tvoji služebníci na oslech

kreslí po zdech

což, pravda, stojí za povzdech

což, pravda, stojí za posměch

v náš prospěch.