Blázni.cz - dobrý kanál

Prožil jsem krásné léto 2008 se Salem Paradisem, Deanem Moriartym, Davem a milovanými kamarády za Atlantikem na konci světa. V početné skupině kvalitních lidí jsme si pronajali na celé léto dům s několika ložnicemi, basementem, lednicí na pivo a jídlo, obejvákem, terasou s grilem, dešti odolnou venkovní pračkou a předním a zadním dvorkem. Ideální místo na jednu velkou letní party. Stali jsme se dočasně rodinou beze sporů, se vzájemným pochopením a láskou.

Náš hrad byl znám svými večírky po celém městě pod priezviskom „Slovak house“. S názvem jsem se neztotožnil a navrhl, aby se říkalo našemu hnízdu „Czechoslovak house“. Ale Dejv je Slovák a má právo veta, jelikož je náš šéf a v čase ztracený průvodce životem na Long Islandu. Na travnatém dvorku před domem vytyčil americký majitel dřevěného housu stožár, na kterém plápolala ve větru zavěšená vlajka bratrů slováků. Co naplat? Dave je kápo a všechny má v piči. Na zbytku travnaté plochy jsme vymezili provizorní hřiště na míčové hry, na kterém jsme si dvakrát během pobytu zahráli volejbal a jinak tam Dave parkoval auťáky: rodinný 9ti místný černý hummer a fajnový kabriolet Chrysler na letní rodinné vyjížďky za sluncem. Občas se někdo z domácích či hostů sám, lépe však v páru, romanticky složil do jednoho ze zaparkovaných pojízdných motelů. Amerika bez auta je promarněná jako nasazená šprcka bez ženy.

V basementu se stěnami otapetovanými leopardí kožešinou jsme měli základnu zábavy: kytary, kombo, fotbálek, ledničku s pivkem a trofejí antilopy. Majitel má zřejmě vkus a je to velký lovec. Bizardní prostředí fungovalo a dráždilo smysly. Zde jsme s Tonem založili kapelu „Montauk project“ o dvou členech a vyhrávali od soumraku do úsvitu psychedelické balady a ukolébavky pro party zombíky na terase za domem, kde si grilovali zvířecí mozečky s cuketou a rajčaty. Posledního přeživšího posluchače večera jsme si s Tonem vychutnali a ráno pravidelně vstávali nasycený do práce.

Rok předtím jsem se ocitl poprvé na tomto magickém místě jako levná pracovní síla na letním pracovním pobytu pro studenty z rozvojových zemí. Bydlel jsem na hnusném místě prolezlém šváby a nebylo mi každý den do smíchu. Nedostatek blahobytu a změna prostředí obecně funguje jako katalyzátor nemocných partnerských vztahů. A stalo se to i nám. Přišlo to z nebe, nebo jsem byl celou tu dobu zaslepen?

Poznal jsem Honzu ve stejné chvíli, kdy nás naše drahé polovičky opustili. Přátelství od první chvíle naplňovaly noční průzkumy barů a putik, které nabízelo město roztažené do kilometrových šířek. Sousedé mezi sebou nepotřebovali plot. Jeden z prvních průzkumů nás dovedl do baru našemu srdci nejbližšímu. Okamžitě jsme se pasovali a propili na štamgasty v baru pro místní a rybáře ze všech konců Ameriky zapíjející zde úspěšný rybolov a návrat z moře. Objevili jsme Liar’s a nejlepší barmanku Katy. Nepřivykli jsme Budwaiseru, přesto pili jsme ho s mořeplavci po pitcherech.

Parta nájezdných sezónních pracovních kočovníků se sjela vydělat prachy a užít si léto jako konzumní námezník balancující mezi prací, nákupy, party a nedostatkem spánku. Každý si ředil ingredience v poměru jemu vlastní k nalezení maximálního užitku. Lidi se scházeli po večerech na pláži a vždy rozdělali signální oheň. Patřili jsme s Honzou k nim do kmene strážců ohně. Tančili jsme kolem ohně a prosili pokorně déšť, ať vyždímá se v dáli Atlantiku. V přátelském kruhu byl vítán kdokoliv, ať pocházel odkudkoliv a měl sebeodlišnější cestu.

Jednou jsme nad hořícím ohněm vyčerpáním usnuli a ráno nás z pláže nemilosrdně posbíral liják, který přišel od Atlantiku. Vylilo se moře, rozvodnily se řeky a kanály nestíhaly. Montauk se odlepil od zbytku poloostrova a osiřel na pár dní v oceánu, na dosah země zaslíbené. S osamostatněním a svobodou začaly platit pirátské zákony a propukla svobodná anarchie.

I léto následujícího roku jsme neuhlídali oheň na pláži a přišel hurikán. Bertička. A ti, kteří se vrátili (včetně mne), si užili na pláži příval deště a větrný fén odhlučňující bouřící se oceán. Sirénám jsme podlehli a skočili do nelítostných vln. Proud mě nemilosrdně táhl od břehu. Musel jsem nadlidsky zabrat v kraulu a s boží nápomocí a chutí žít, jsem se namáhavě probojoval skrz vlny a protiproud k pláži střídavě s hlavou nad vodou a následně spláchnut bez kyslíku pod hladinou. Konečně mne záchranná chycená vlna vyplivla vyfluslého na kamenitou pláž. „Mám radost. Žiju.“ Tradááá pryč z pláže na kole vyřádit se v průtrži mračen, projíždět zalité silnice a topit se v kalužích s Duffym a jeho tlupou. Směr Liar’s.

Mezi zajímavosti Montauku patří opuštěná vojenská základna „Camp hero“ s velkým radarem, kterým odchytávala Yankee’s army nacistické ponorky. Po válce nebylo do koho střílet, a tak se v základně na konci civilizace začal provádět utajený výzkum. Armáda zde prováděla pokusy, jak ovládnout lidský mozek. Lidský život „dobrovolníků“ bez rodiny se zde nebral v potaz. Stejně jako celý výzkum, bylo utajené i náhlé opuštění základny armádou. Následovalo vyhlášení národního parku v okolní krajině a zákaz vstupu do základny a její blízkosti.

„Existuje pro mladého studenta, dychtícího znát pravdu, lepší příležitost než se vydat v rámci studia podívat do opuštěné, armádní laboratoře?“ Na odpovědi jsme se jednotně shodli se skupinkou strážící oheň na pláži, kde nám Dave odhalil toto veřejné tajemství. Dave umí vyprávět s magickou přitažlivostí. Nasedli jsme do auta a s vypůjčenými kleštěmi jeli na Camp Hero. Ve chvíli našeho příjezdu k základně svítily hvězdy a měsíc dostatečně jasně na to, abychom rozpoznali v zahalené krajině přikryté černou oblohou betonovou kostku s majestátním radarem na střeše. Zaparkovali jsme před oploceným areálem s přísným zákazem vstupu a přelezli nehlídaný plot. Baterkami jsme v areálu nesvítili, abychom nevzbudili pozornost náhodně projíždějících či spících policajtů. Po tmě jsme našli vchod do základny. Museli jsme se podívat dovnitř, venku jsme žádné důkazy nenašli.

Kleštěmi jsme rozštípli řetěz se zámkem ve dví, náročným tahem otevřeli těžké ocelové dveře a se světlem život v nás vstoupil do opuštěného mauzolea po desetiletích. Stopy jsme zanechali ve vrstvě prachu usedlé na rychle opuštěném místě. Na zemi se válely ztracené nástroje, zkumavky, válející se potrhané zažloutlé technické výkresy a schématické plánky, potrhané s opálenými okraji. Na vše neživé dohlížely rozbité přístroje a skříňky s rozbitými měřáky fyzikálních veličin. O neživé království s nimi vedly válku prázdné kovové skelety skříněk bez šuplíků, jimž vládl cizinec: STROJ ČASU, v němž se ukryli vědci a velitelé před veřejným lynčem. Chtěl jsem se vrátit do minulosti a vlezl jsem do stroje. Nefungoval, bez elektriky. Zůstali jsme uvězněni v přítomnosti.

V tomto opuštěném vesmíru jsme navázali kontakt s životem. Holuby. Našli si díry ve zdech oku neviditelné, nebo prolétli ventilací dovnitř? Stoupali jsme obvodovým schodištěm vzhůru. S každým patrem stoupala bizardnost přístrojů, které rozbité stály zaprášené ve věčném rozkladu. Dostáváme se na střechu. Stojíme malý pod radarem a poměřujeme se pohledem. S jeho svolením lezeme po žebříku na ramena kovové konstrukce, šoupeme se na špičku přijímače a rozhlížíme se do dáli, za okraj ostrova, přes moře na noční oblohu. Blíží se bouře, povozíme se po blescích.

S východem slunce vyschla obloha a napásli jsme se jitřní rosou. Přivítali jsme Nový den a oddáni slunečným paprskům ve společném objetí blaženě usli.

Následující rok jsem se do Montauku vrátil, abych se mohl spřátelit se Salem a Deanem.

Dostal jsem dar za výpomoc s vystěhováním ateliéru od mladé, zvláštně milé umělkyně. Cítil jsem z ní, že z tohoto místa musí utéct pryč. Nechat ho za sebou!

Zbavovala se všeho: nábytku, sebe, a toho obrazu… Na laminátovou desku stolu ztvárnila tvora, kterého potkala během putování galaxií s minimalistickým prožitkem plynutí času, jež umožní během pár hodin trvání zeleného čaje, najít ve vesmíru odpověď.

Nalezla ho. Pohlédla axolotlovi do tajuplně magických očí a uhranuta pocítila psychický útok, kterému podlehla. Ovládl její mysl.

Axolotl s ďábelským úšklebkem se na zádech pohupuje na vodní hladině. Vystrkuje blahobytně bříško a švihá nevinně ocasem. Usrkává kávu z šálku a ladně drží v pravé ruce podšálek správně pod oblým hrnkem. „Toho obrazu se chceš taky zbavit?“ Skvěle zamaskovala svoji touhu vysvobodit se ze zajetí ještěrčího démona: „Jestli se ti líbí, vem si ho. Jinak skončí na smeťáku.“ Zaradoval jsem se: „Jestli má takové vyhlídky, rád si ho vemu a ozdobím s ním naší novou zkušebnu. Před měsícem jsme se nastěhovali.“ Čapnul jsem ho do podpaží a radostně šel trofej ukázat klukům do zkušebny.

Zkušebna byla tmavá, stísňující místnost bez oken se zdmi pokrytými odhlučňovací grafitově šedou molitanovou pouští sériově unifikovaných pyramidek. Rozprostírala se všude kolem nás a nad námi slabě nechala světlo z žárovky proniknout do místnosti, aby nám ukázalo, jak skládat hudbu. Ještěra jsme vystavili na piedestal vzpřímený ze třech na sobě vystavených tranzistorových, kytarových beden. Šklebil se na nás, své poddané z vršku.

V jeho tajuplném úšklebku jsem nalezl inspiraci a s lehkostí motýla jsem pocity vyjádřil někdy hrou na housle a jindy jsem v předklonu na zemi v pozici „Aláh“ s nastaveným zadkem, předloktím zapřený o zem, zapisoval do notesu radosti a obavy. Petr v jazz rockovém stylu s bluesovou melancholií vypouštěl duši. Co nestihl zachytit prsty na kytaře, vyléval ze sebe potem tekoucím po celém těle. Mark se zádumčivě pohupoval rytmicky a nevtíravě a hutnil prostor basovou linkou. Vždy hrál jistě a správně do lišících se rytmů Mildy, Peti a Phila. Bobovo kytarový hell si podmanil vše živé. Rozřezával jsem hudební plochy dřevěným prutem se silou žně stáda mongolských koní. Hráli jsme do půlnoci nebožtíkům na hřbitově rozkládající nepochopitelno a s nadšením odešli v náruč blaženého spánku. Tak jako vždy. Nevědomky, že je to naposled.

Druhý den pracoval pošťák odpoledne přesčas, aby nám postupně rozkryl hrůzy, které napáchal požár v naší nové zkušeně. Fénix poplival jiskrami zeměplochu pyramidového města visící nad zkušebnou na obrácené straně stísněného prostoru, kde mikroegypťané odpoledne spí. Nestihli se vzbudit a uhasit město v plamenech. Popel celé populace se vysypal jak sníh padající z lávového nebe a pokryl nástroje a aparaturu. Rozžhavené město se rozteklo a déšť krup zalil náš svět a rozleptal hudbu.

Axolotl se střetu civilizací šklebil, nepřestal usrkávat kávu a pozoroval apokalyptický výjev do konce. Našli jsme ho, šklebícího se na nás od té doby jinak. Už jen basa a housle mohly podat svědectví o konci světa.