2.2.2008
--------
Pach zvratků a moči mě donutí otevřít oči. Z těžka je otevřu a vidím,
vlastně nevidím nic, jen tmu. Napínám uši ve snaze zachytit nějaký zvuk,
marně. Tma padla na prostor jako těžká černá peřina.
Chci se zvednout a jít rozsvítit, ale zjišťuji, že se nemůžu pohnout,
ani o milimetr. Začínám panikařit a škubat s sebou. Po chvíli konečně
síla povolí a já jsem schopná vstát. "Co to sakra bylo?" Neslyším ani
zvuk svého hlasu. Natáhnu ruce před sebe s myšlenkou, že někde musí být
nějaká stěna, dveře, či okno, hlavně abych se odtud už dostala. Začnou
mi drkotat zuby, při každém dalším kroku se celkový třes těla zvyšuje.
Připadá mi to už celou věčnost, co jdu a pořád nic.
Chci se vrátit k posteli, ale zjišťuji, že vlastně netuším, kterým
směrem by mohla být. Začnu zmateně pobíhat po místnosti /je tohle vůbec
místnost?/ snažím se křičet, volat, ale nic, nevyjde ze mě ani hlásku.
Sednu si na zem a začnou mi téct slzy. Nemají žádnou chuť. Zběsile začnu
mlátit pěstmi do země, ale při každém dalším úderu, jakoby se mi do
nich zarylo tisíce jehel.
Lehnu si na zem, snažím se uklidnit, ale nejde to. Cítím rychlý klus
mého srdce a strach, který mnou prostupuje čímdáltím víc. Zavřu oči a
snažím se to ovládat. Marně. Těžko se dýchá. Cítím, jak v prostoru
pomalu ubývá kyslíku. Chci se nadechnout, ale jakoby mi hrdlo stáhla
neviditelná ruka.
3.2.2008
-----------------
V 6:00 rodiče dívky našli svou dceru mrtvou ležet na podlaze. Můžeme
vyloučit, že se jedná o sebevraždu, nebo násilné přepadení.
Pravděpodobně se dívka udusila. Příčinna smrti není zatím známa.
-----------------
Každý jsme sám ve své hlavě
Ve tmě a tichu..
