Blázni.cz - dobrý kanál

Už dlouho jsem něměl do čeho píchnout, příležitostné brigádky moc nevynášejí a moje vnitřní motivace upadla k nule. Na životopisy neodpovídají. Měl bych se víc snažit, říká moderní doktrína. Na většinu prací nemám dostatečné vzdělání, a k mytí letadel jsem prý přestudovaný. Ještě jsem nedostal ten správný nápad, říkám si, abych mohl dělat sám na sebe. Protože buzerace od buzerovaných a buzerace od těch, co si myslí, že si na všecko podlstivě vydělali už mě neba. To co mě ovšem napadá vyžaduje vysoké vstupní investice a know how. Obojí mi zjevně chybí.

Jeden starý a zkušený cikán mi poradil, že se dá na pracáku získat do začátku podnikání nějaký skromný základ. Zjistil jsem, že by to dělalo asi 50 000 korun. Pokud přesvědčím komisi o ušlechtilosti svých záměrů. Dumal jsem, dumal, až jsem vydumal, že jediná práce, kterou si můžu dovolit dělat je poradenství – jenže co radit, babo raď. A bába na prcáku sama neví. Komisi jsem nepřesvědčil. K poradcovství to chce tu správnou drzost. A tu já asi nemám. Ovšem nouze naučila Dalibora housti. Tak jsem nad tím vyzrál se ctí. Nechte si svoje peníze, přišel jsem na práci , která vyžaduje nulové náklady. A o drzost se postarám. Založím si taneční studio!

To nevadí, že neumím tančit. Kdo napodobí moje kreace, důmyslné kreace?

Každý snad, i v dnešní době, ví, jak vypadá takový kouzelný dědeček; dost možná má dlouhé fousy a vlasy, které používá jako antény, vypadá na první pohled omšele a sedává na místech, kde by ho nikdo nehledal, ačkoliv se zjevuje vždycky jako na zavolanou. Ale všecko může být i docela jinak, protože kouzelný dědeček dozajista umí měnit formy, a když chce, nenechává se poznat. Proto se může objevovat také ve formě předmětů a nebo rostlin, hub či stromů, nebo dokonce splývá s davem. Málokdo ovšem už ví, co takový kouzelný dědeček dělával za mlada, a tak já, protože jsem pár takových kouzelných dědečků již potkal, vám to povím.

Tak předně, rozeznáváme dva typy kouzelných dědečků. Ten první se zjevuje na svět rovnou jako kouzelný dědeček. Ten druhý typ se rodí jako obyčejný kluk nějaké obyčejné mamince a tatínkovi, a povětšinou své kouzelné vlastnosti projevuje jen pokud chce a komu chce. Někdy jeho rodičové netuší celý život, že se jim vlastně narodil kouzelný dědeček. Celé to rození má docela složité zákonitosti, které není nic platné lidem znát, poněvač je to pro nás asi jako když by se někdo snažil naučit kozu počítat – taky jí je to hovno platný, leda že by se stala kapitalistou a začala mamonit, k čemuž má samozřejmě každý zvířátko přirozený odpor.

Nicméně kouzelní dědečkové se přece jenom něčím od obyčejných lidských dětí liší. Vědí za všech okolností, co se stane a také rovnou vědí jaký kdo je. Většinou však jejich rodičové tyto vlastnosti nepoznávají a svoje dítě sekýrují a napomínají a myslí si, že je jejich potomek "nějaký chytrý" a drzý, až se ten nakonec rozhodne jim nenapovídat a nic už jim neříkat. Kouzelný dědeček si totiž vždycky, za všech okolností, myslí svý, protože ví, že kdo chce kam, pomozme mu tam. No a tak se stává, že kouzelný dědeček je nepoznán již ve svém útlém věku. Takový kouzelný dědeček – dítě, se díky tomu již těší, až bude svým pánem, až splní všechna přání svých rodičů a bude si moct jít po svých. Než se tak stane, tak chodí většinou normálně do škol a vyslechne si všecky ty hrozby co tak dospělí lidé říkají, počkej až půjdeš do školky, počkej až půjdeš do školy, počkej až půjdeš na střední, počkej až půjdeš na vysokou…a nakonec počkej, až budeš chodit do práce, tak uvidíš…Jenomže to je samosebou zcela zbytečné kouzelnému dědečkovi říkat, jelikož už dávno všecko ví a ví, že se vůbec nic nestane, a že se vůbec nic neuvidí, a tudíž si zase jenom myslí svý. A jelikož se nakonec nemá s rodiči vo čom bavit, tak hned jak to de mizí tu do pokojíčku, tu do přírody, tu do dílničky,  a nakonec stejně skončí v hospodě, protože tam si může trénovat svoje schopnosti nejlíp.

No a to sme u toho, kouzelný dědeček může za mlada dělat úplně cokoliv a může to být kdokoliv. Ale jen mu dejte šanci, aby vám vyjevil, co si myslí a hned uvidíte, že je kouzelný. Takže, pozor na kouzelné dědečky za mlada, neb jejich moudrost nezná mezí, a za všech okolností si myslí svý. A pozor taky na kouzelné dědečky v produktivním věku, protože ty už si dělají lautr co chtějí, tu pomáhají, tu usměrňují, ale za všech okolností s dobrým srdcem a z lásky, a vždycky si myslí svý, protože prostě ví. Takže pozor na kolemjdoucí  milé děti! 

Tak dneska mi v práci řekl šéf zcela vážně, jak jsme tak jeli ve třech malym výtahem, že si mám příště vzít čistý tričko, čili že smrdim... a pak se mě ještě jednou významně ptal co že to mám v batohu...myslel jsem si svý...je pravda že včera jsem byl na paliárce a taky je pravda že dým není smrad...a taky je pravda, že si u toho pána vydělám rádoby dva tisíce za měsíc...tak co bych se kvůli němu každej den koupal, když jenom tahám bedny z místa na místo a nafukuju balónky a pozoruju vymejvání mozků...

tak co bych nechával zlostí cloumat svým majestátem?...když vím...svý...

a tak jsem si jenom řikal jak dlouho tomu pánovi bude trvat, než to taky pochopí...

a pak jsme jeli drahým vozem, kterému nejdou otevírat vzadu okýnka a ani dveře, protože stejně jako policejní auta chrání a pomáhají dětem aby nevypadly za jízdy, neboť jak známo děti jsou blbé po svých rodičích, i když těžko se padá dětem přikšírovaným v autosedačkách dětských... a tak já významně mlčel a v duchu jsem se smál...

a pak ten onen pustil rádio a tam hrála pohádka a bavili se tam dva bratři o tom zda slovo nebo čin je důležitější...vycházelo to na čin...ale pak jeden přišel na to: co když ale na tom něco je? co když ti řeknu, říkal bratrovi, co když ti řeknu...no co když ti například řeknu že jsi hnuj...no co když bych ti řekl že jseš hnuj...

ale já nejsem hnuj, povídá druhej

no ale já bych ti řekl, že jsi hnuj, tak ty bys mi řekl co?

nakonec z něj milej bratr dostal pekných pár nadávek

a pak se bavili o tom že to je nespravedlivý, že on mu řekl že je hnuj a za to obdržel daleko víc slov...

Přátelé já jsem se tomu dědkovi zezadu ze sedačky smál až jsem se za břicho popadal...

to se ví, že to radši stlumil dělaje, že něco důležitého vypráví

...

a to jsem jenom nenechal zlosti cloumat svým majestátem a myslel jsem si svý...

( no, milé děti, mam já brát vážně člověka kterej mi jindy zase doporučoval, že si jako mám udělat za pětset korun papír na to, že můžu řídit firemní auto, když věděl že ho budu řídit snad jednou?  leda že by mi to zaplatil ...a i to bych to ještě zvážil, protože jak známo papír z člověka lepšího řidiče neudělá, inu je to syn lampasáka, pan šéf, a já sice bez papíru dostanu o stovku míň za měsíc, ale v klidu si smrdim vzadu na sedačce a čtu si, protože řízení mám i tak dost...takže, mílá dítka , dávejte si na ně pozor, jsou rafinovaný, protože až je poznáte ...tak oni vás donutí až k pláči! :)

Nastražil jsem na sebe past, a to past velmi důmyslnou, stražil jsem ji přece já. Nejprve jsem se uvázal ke kolíku hlouposti, výchovy, povinností, pověry a rutiny, zvyků a zlozvyků, ke kolíku lpění a tužeb a tak dlouho jsem kolem něj obcházel, až se můj provaz zkrátil natolik, že jsem se málem oběsil.

Už jsem ležel s hlavou u země, s jazykem vyplazeným, když jsem to pochopil a rozčarován začal jsem provaz rozplétat. Rozplétal jsem ten podivný uzel a oči jsem u toho kulil jako dusící se kozel a točil jsem se jako zoufalá kuna chycená za tlapku, a to jen díky tomu, že jsem se honil za svým ocasem, jako starý nečistý vypelichaný pes plný blech, než jsem pochopil, že ve zmatku nic nepovolí.

Když jsem se dostatečně uklidnil a provaz alespoň trošku povolil, spatřil jsem další kolík, osu světa, ježto mě vodil dokola a na nějž se provaz namotával, takže jsem chodil ve stále menších a menších kruzích. Ztrať se! Zvolal jsem na něj, ale kolík tam stále čněl, vedl odněkud z pekel až k nedohlednu na nebi, hrabal jsem a narážel do něj, než jsem konečně pochopil, že ten provaz je příčinou mého soužení a jeho příčinou jsou mé vlastní úmluvy.

A tak, vítr náhody a záměru mi napomáhal, jednu žilku, jeden pramínek, jedno vlákno po druhém jsem rozplétal a zpřetrhával. Na jednu stranu dával jsem přetržené, na druhou ty, které jsem nechtěl a nebo nemohl zrušit. Uviděl jsem v tom jakýsi řád, který spojoval mě se světem. K přetržení některých provazů bylo potřeba nejprve zbavit se jiných a další jsem vyměnil za pružnější…

Nedokázal jsem najít odvahu zrušit všechna ta pouta, neboť síla a závrať řvoucí do temnot nekonečna je tak velká… jenom jsem ze svého lana vytvořil síť, a ta síť se zachvívá, a ten chvěv, to je volání.  Ta síť straží další pasti, dává moc a sílu a taky strach mě lanaří a za ním smrt temným zrakem se do mě dívá. Je to past v pasti, důvod proč se pásti obezřetně. Tam venku je tělo oka, co sídlí uvnitř člověka.

 Chtěl bych upoutat tu vaší přebuzenou pozornost. Každý se snaží něco urvat, každý se snaží replikovat, tak i já, tak osamocený ve vesmíru, trpící nepochopenými žádostivostmi, trpící vlastní slabostí, chtěl bych vám utrhnout křidélka a pozorovat vaší zmatenou a spěšnou muší chůzi na stole života. Chci se dívat na vaší velice pravděpodobnou smrt, na pravděpodobný zármutek, nebo snad potěšení, chci se dívat na slabší a bezmocnější bytost, než jsem sám. Chci vidět patos, protože ten patos, to je síto a tím sítem hledám to pevné, tím sítem hledám to trvalé.

 Nemusí dojít toho rádoby definitivního konce, že konečně rozdrtím tělíčko toho černého tvora obsedajícího a živícího se výkaly; je možné, je tu jistá pravděpodobnost, že sám opustím tělo, trefí mě šlak; a jednoho dne se to skutečně stane, čas ze mě udělá bezmocného staříka a přijdou jiní, kdo se mi budou podivovati. Jiní, kteří do mě budou pošťuchovati prstem. Do mojí vysušené a skrčené mrtvoly se skutečnou podobou toho života, s jeho opisem, do odživlé masky. Snad mě ti horlivější budou pitvat a pitvořit a drtit a mělnit a nenacházet a tvrdit a polemizovat… Ale nyní si vážně užívám tu vaši zvědavost, to vaše rádoby hledání, to slaboduché a malomocné pozorování, to vaše poohlédání a otáčení se po druhých. Tu vaši nejistotu. Tu vaší nepozornost. Až do mě vstoupíte, neboť já jsem past. Já jsem minulost. Já jsem to, čím je nafuturována hmota. Já jsem budoucnost. Já uvádím. Já prezentuji. Jsem totiž přítomnost.

 Někdy se stane, že vidím něco pevně a důstojně odolávajícího, nějakého skutečného nepřítele, nějakou entitu, která stojí za delší zkoumání, a málokdy, tak dvakrát, třikrát za život, potkám snad skutečného, který stojí za přátelství… nějakou skutečnou skálu, odolávající mému přívalu vln. Tomu se budu vracet k nohám, dokud se ve mně nerozpustí.

 Budu vám tlumočit, co říká. Neříká nic tak bouřlivě. Je to blázen a přece je pevně zakotveno v nicotě. Je uvnitř povrchu. Je to celé. Tak jasně se skrývá, jeho mimikry jsou tak důvtipné – tam bys ho skutečně nehledal, ty kdo se plahočíš.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu, píšu to z pýchy, a možná to nepíšu z pýchy, možná to strážím, píšu to, jako jsem chcal ze stromu při pojídání třešní, píšu to jako ten, kdo dělá jakoby nic, jako ten, kdo pozoroval rozprskávající se moč o větve pod sebou, píšu to jako falešný svatebčan nenuceně se krmící, jako ten falešný svatebčan, který bývá nejlepší zábavník, po kterém se všichni ptají – kdo je ten, čí je to tento? – a který se nechá nakonec vyhodit, který se  schválně prozradí, protože se, přežrán a přepit, už nudí těmi kýčovitými výjevy lásky a přetvářky, jako ten, který toho už viděl dost, těch – lásek, aby věděl, že je to jenom počátek, jenom první dějství, jenom první bitva té války na Kuruovském poli.

 Jsem tu na návštěvě. Jsem tu na obchůzce, říká. Vydávám se smrtelnosti, povídá samo sobě. Jsem zabavené v oddělenosti, jsem zabalené v obsahu, jsem mačkající šťávy. Jsem tady a teď. Že mám špatnou paměť? Musí to tak být, jinak bych se unudilo k smrti. Schovávám si věci napotom. Schovávám si je samo před sebou. Divím se pak svým nálezům. Divím se, jak krásně jsem se nalezlo, dívajíc se na své dlaně, sklouzávaje jimi až do srdce, až do morku kostí, až za zrcadlo, až za hranici slyšitelného, až se svým pohledem celé přetočím, celé vyzvrátím, až jsem naruby, že to, co je vnějškem, je uvnitř a to vnitřní mě obklopuje.

 Řeknu vám, proč to tu všecko píšu. Je to proto, abych se nalezlo. Je to proto, že já je král. Je to proto, abych rozehrál partii. Je to proto, aby se držitelé masek chopili svých rolí. A před každým představením je třeba ticha a tmy. A ke každému představení je třeba diváků, ani né tak divadla. Je to proto, že ke sledování je třeba očí a oči jsou nádoby klamu. A ty, kdo chceš mír, zjisti, jestli ho chceš doopravdy, jestli klid je to co hledáš. Nebo jestli tvé povykování není jen ticho a tma. Jak nejlépe hrát na T I´m ství? Reknu ti, proč ti to všecko říkám. Říkám to proto, abych ti ukradl peněženku. Sleduj moje ruce. Vidíš, tak ta pravá, tak ta je falešná. A ta levá, ta je pravá. No… a já už musím jít, hrozně spěchááám…

Až někdy půjdete po Karlově mostě, nikdy se nezastavujte, nikdy nedělejte nic ne-normálního, natožpak volnomyšlenkářského. Nikdy si nesedejte na kamenné zábradlí a nepozorujte většinou přiblblé obličeje těch kulturistů, kteří hladí sochy na těch vyhlazených místech. Nedejbože, abyste se bavili s žebráky o životě. Dívejte se nepatrně okolo, radši sklopte zrak a pomalu se rychlostí davu pohybujte ke druhému břehu. Když budete fotit sochy a panoramata, bude to ideální.

Jestli to neuděláte, přijde potom taková pani v černém s nápisem security, nebo to bylo gestapo – už nevim, která vypadá jako muž a která vás začne osočovat, bude někam telefonovat a bude vám říkat, ať odejdete. Bude vám dokonce vyhrožovat, že jestli nepujdete dobrovolně, tak na vás zavolá příslušníky. Začne vás nazývat nežádoucí osobou. Začne vám potom říkat, že jste obtěžoval cizince, i když jste je svým chováním stokrát rozesmál.

Jestli se vám to už někdy přihodí, tak se s ní aspoň nepokoušejte komunikovat po dobrym a nevysvěštlujte jí nic o životě, neptejte se jí na její názor. Běžte radši rovnou doprdele. Jukněte se doma na nějakej pěknej dokument o tom, jaký to bylo, za komunistů, za fašistů...

A buďte v pohodě, jak řikaj v televizi, protože ekonomika je na tom líp, než jsme očekávali. 

Já se zkusim aspoň modlit, aby se „Karlův most“ nerozšiřoval po světě, aby jednoho dne nedošel až k vám do obýváku.

VII.

Kapitola pátá: Ona je ta, do které se zamiluje On. Ona je ta, která spojí staré s novým.

Lana se otočila jestli jí někdo nepozoruje prosklenými dveřmi, potom  otevřela zásuvku stolu a vytáhla kájo, které tam do té doby leželo. Její otec je vysoký manažer pěstírny, koordinuje a řídí, a má přístup ke káju. Kájo se dá šňupat. Kájo je zakázané, ale všude tolerované. Její srdce bušilo, když odsypávala prášek do krabičky od zápalek, ohlédajíc se vzrušeně za sebe. Konečně měla dost, zbytek vrátila na původní místo a zavřela zásuvku.

„Lo!“,ozvalo se z kuchyně. Lana se leknutím zachvěla.

„Dej prosimtě to nádobí do myčky.“

Vydechla a šla do kuchyně.

Jaký by to asi bylo mýt nádobí v ruce, jako to dělala ještě její babička, říkala si v duchu, když skládala do přihrádek talíře a sklenice. Jaký by to bylo, kdyby jim doma tekla voda z kohoutku. Mají jenom interaktivní sprchu s počítačem, obrazovkou a kamerou, myčku a vodu k pití si kupují balenou. Jaký by to bylo koupat se ve vaně, běželo jí hlavou, zatímco si její samolibá matka ozařovala obličej paprsky L. El jako lovely.

„Musim si koupit nový šájner, tenhleten ňák divně hučí…“

Měla hotovo, podívala se z okna a ujistila se, že krabička je v kapse. Vykročila.

„Jdu ven za Evou.“ přiškrtila větu mezi dveřmi.

„…v Edenu mají myslim zrovna v akci šájner od Popa…“

To už Lo neslyšela, šla zrychleným krokem podél chromových a skleněných stěn domu. Pípla, brána komplexu se otevřela. Vyšla ven, na ulici byl stín, nebylo tam okrasné osvětlení, nasedla do taxíku, který stál před domem.

„Stará čtvrť, Most setkání“ řekla do mluvítka, když zastrčila kartu do terminálu.  

Centrum bylo plné lidí. Létající reklamy byly všude. Hologram v taxíku také cosi oznamoval. Sáhla si do kabelky, vyndala si dispenzr a vhodila do pusy pilulku antikoncepce. Pak si šáhla do kapsy pro krabičku s kájem a uložila to do kabelky.

Bylo jedenáct hodin dopoledne, dnes vstala poměrně brzo.

Projížděla asiatskou čtvrtí a napadlo jí jaký to asi bylo, když ještě ženským rostly prsa. Muselo to být namáhavý, nosit na hrudi těžké kusy tuku, a usmála se, když si vzpomněla na obrázek nahatý ženský s velkejma prsama, kterej jí poslala Dora. Bylo to směšný, ale zároveň zajímavý a tajuplný. Jaký to asi bylo, a že jim to nepřišlo divný.

„Most setkání,“vyrušilo jí mluvítko a blikající terminál.

Vystoupila. Ovanul jí příjemný větřík. Tady bylo světlo. Podívala se dolů na řeku a na stromy na břehu. Pak se vydala dolů…

…dolů pod most, mezi odpadky, potom po žebříku, na schůdky, než se dostala na plošinu. Byly tam, dveře byly otevřené a slyšela hlasy. Usmála se, když uviděla, že je tam i on, Čáp, pitomec, co si čte pořád něco o indiánech, jedinej kluk ze školy, kterýmu rostou fousy…Zajímal jí. Kvůli němu ukradla kájo i když ani nevěděla k čemu se používá, a aby si nemyslel, že je připosraná…

Uviděl jí, hned jak vešla, zajímala ho, její najivní nepředpojatost a bezelstnost, byla jediná, která se nepřetvařovala, byla jediná, která byla tak zvědavá, že by mohla překonat hranice…

Představoval si jí s prsy, představoval si jí, jak by vypadala, kdyby si nechala narůst dlouhý vlasy, představoval si jí nahou…

Beze slova šáhla do kabelky a s vítězným úsměvem mu podala krabičku.

Podíval se jí do očí. Byly hluboké a temné, nebyly prázdné. Byly přirozeně sebejisté a zvědavé.

Usmál se: „Od tatínka?“

„Od maminky!“upustila krabičku na improvizovaný stůl ze staré televize. Trocha prášku poprášila sklo obrazovky.

V tu chvíli se mezi ně přiřítil Filip.

„Jé kájo!“ Seškrábl obratně ukazovákem, ujistil se pohledem, jestli může, a libě šňupnul.

„Ááách, fmf! “

Jejich pohled se přesunul na Filipa.

Konečně se dozví jak to působí…

Chvíli se nic nedělo, potom se na tváři vousáče objevil úsměv: „Kukolo, mandu kaho čhave!“ Podíval se na Čápa.

Tváře mu zrudly a vousy se naježily.

„Duko nango phačo inuvágoš,“odpověděl Čáp a okamžitě oba vyprskli smíchy.

Ona nechápala nic, zhola nic.

V.

Vsuvka první: Návod k Egobijci

Balení obsahuje jeden kus Egobijce JPY10 (verze pro použití na Zemi) a pránovou  nabíječku od firmy PAN corp.

 Sadu retenčních pránových akumulátorů.

 Dále pak kožený pytlík, jako pouzdro k ochraně při práci v terénu.

Používání možné pouze po důkladném prostudování návodu!

Jde o vyspělý nástroj velmi jemné skladby.

Použití, za 1., jako symbol a vzdělávací, sjednocující a napojující  prostředek: Namiřte Egobijec na klienta a promněte kuličky na konci, dojde k propojení a vyladění klienta s vesmírem.

Pokud k tomu nedojde do tří vteřin, pokus opakujte a tak čekejte na připojení k univerzu.

Propojení může trvat od několika minut do několika hodin v závislosti na stavu baterie a náročnosti klienta, po dobití možno libovolně opakovat.

Použití 2., jako imaginátor. Může vytvořit iluzi jakékoliv neživé věci ať už automobilu, vzducholodi, mrakodrapu, tužky, rakety, makety stromů, zvířat i lidí atp.

DŮLEŽITÁ UPOZORNĚNÍ

Nesmí se vkládat do mikrovlnky (přístroj na Zemi používaný k vaření, sušení, vraždění atp.) - možnost výbuchu mikrovlnky, nebo zdroje záření.

Nesmí se používat k tomu, na co vypadá, že by se používat měl (jinak se zalepí a zasere a přestává fungovat fce 1) – nesmí se tedy dostat do rukou, respektive do k…d a prd… nymfomanek a homosexuálů. Taktéž nepatří do rukou dětem (strkají si to pak do pusy, a nebo ho zneužívají k imaginaci hraček, čímž se přístroj zbytečně vybíjí – děti k tomuto účelu mají ještě vlastní nezakrnělé orgány).

Nepřípustný je styk s domácími mazlíčky (na Zemi v současnosti velmi častý zvyk).

Nesmí se používat v uzavřených prostorách (je možné ho použít pouze tam, kde je imaginovaný předmět menší, než prostor, ve kterém se imaginuje. Jinak hrozí úraz, zničení imaginovaného předmětu, nebo objektu, uvnitř nějž imaginace probíhá – v závislosti na tuhosti). Důkladně zvažujte svá přání ve vztahu k možnostem!

U imaginace pohyblivých předmětů hrozí vybití a zpětná proměna, je nutno mít dostatek energie v akumulátorech! (např.: v případě auta dojezd evropského modelu – několik desítek hodin, u modelů amerických asi o čtyřicet procent méně)

Doporučujeme přeměny provádět co možná nenápadně, aby nedošlo k úleku kolemjdoucích. Ideálně v noci. Dále za soumraku nebo brzy ráno (v těchto chvílích je pránový tok nejsilnější). 

„Už jenom tři místa!“ Ozvalo se z vnitřku autobusu.

Jak si oddechl, když seznal, že před ním na schůdkách stojí pouze dva další. Frontu stál celý den. A pak další den, když včera neuspěl. A teď je konečně u cíle, konečně bude moci dělat práci svých snů, práci.

Postupně se dostával dál do nitra autobusu, krok za krokem. Až dozadu k hučícímu motoru. Tam je jeho místo, vedle beďarovitého výrostka, zpoceného a navoněného.

„Máš tu volno?“

Ten jenom vstal a pustil ho k zamlženému oknu, u kterého táhlo. Odložil si tedy tašku do uličky a zasednul.

Autobus zasyčel a pomalu se rozjel. Nejprve neplynule projížděl industriálním okrajem města, plným záhybů a výmolů, než se dostal na hlavní silnici, kde byla jízda klidnější.

Přes sklo pak bylo poznat zapadající slunce. Uvnitř většina lidí již spala a nebylo divu, neboť stání na otevřeném slunci není nic příjemného. Rozhodl se taky usnout, ale podivná předtucha rozrušovala jeho již tak neklidné vědomí. Vzpomínal na Evu, na domov, na svoje rodiče, na sestru a na to, jak se vracel ze světa. Jak šel pěšky přes půl Evropy, když nalítl obchodníkům s prací. Když jel sklízet brambory, nebo jahody. Přemýšlel jaké to bude; než si to zakázal. Pak usnul.

Probudilo ho drncání po kočičích hlavách. To již vjížděli do tábora.

Ještě měl otlačenou tvář a ztuhlý krk a už stál venku v chladu a nějaký chlápek je instruoval o dalším postupu. Ale všecko bylo moc rychlé na to, aby stihl přemýšlet.

„Než se půjdete ubytovat, je třeba, abyste se rozdělili do skupin po dvaceti, jo. Pak pudete tam, kam vás budeme postupně posílat. Než dostanete cimru, budete se muset umejt a dostanete čistý hadry. Jasný? Je tam převlíkárna, tam se všichni slíknete, necháte tam i vaše věci a pujdete do sprch. Potom teprve dostanete nový hadry, ty starý se vám vyperou. Takže nástup! Co tam děláš! Zařaď se! A vy pojďtě první…“

III.

Kapitola druhá: Několikadenní večírek na dně Bajkalu

4Mir je zakrtčen.

Lajka si oddechl: „Krásná práce!“

„Kromě jednoho na mol opilého rybáře to vypadá, že nás nikdo neviděl,“ praví unisono Mizaru a Kikazaru.

„Bude to v pořádku?“ strachuje se Lajka.

„V těchto končinách je právě dvacetdva dvacetdva, a ten rybář je zcela pověrčivý. Nikdo mu nebude věřit,“ usmívají se opice.

 „Nyní, kapitáne, je konečně čas pořádného odpočinku, zavolám Múzy, jistě již cítíte jejich inspirující přítomnost, připijme cHamré, nechme odplavit stres spolu s pěnou dní!“ozval se první poddůstojník.

 A skutečně jako mávnutím kouzelného proutku přicházejí sponzoři. Mezi nimi i krásné prsaté múzy.

V tutéž chvíl přistává Lajce v koutku spojka, a druhý Sqrrl, K 706, mu vráží do tlapky lahev s cHamré: „Jen si dejte do nosu, Kapitáne. Cesta stála za hovno a byla dlouhá. Je čas na božské pěnice,“ a obejme jednu z múz.

Lajka potáhl, poslal spojku K704 a žíznivě se napil z láhve.

„Tak je to správně!“ tleskl Džandon a lišácky potáhl kůžičkou.

Nyní již Lajka cítí opojení. Popové rotátory zaplavily jeho vědomí a příjemně teplé múzy se mu ovinují kolem stehen. Cítí, první známky křečí a začíná pěnit. Je mu božsky.

Opojení padají na zem a svíjejí se v růžové zábavné pěně. Párty začala. Podobné večírky bývají pouze na el Bordu.

„Škoda, že se nemohl zúčastnit Duran Duran.“ Křičí Džandon Lajce do ucha.

Ta se jenom tupě usmívá a pění.

Působení spojky je trvalejšího charakteru, ovlivňuje vnímání a je mírně halucinogenní. Ve spojení s cHamré – které působí krátce, ovlivňuje koordinaci a po jeho požití se v ústech začíná vytvářet zábavná pěna a tělo pociťuje slabé elektrošoky – způsobuje dlouhotrvající stavy euforie.

Nyní si Lajka uvědomuje silnou přítomnost múz. Cítí silnou touhu a přítažnost. Telepaticky ví, že je to oboustranné. Miluje je všechny, každou jinak, každou zvlášť a všechny dohromady. Potom tančí a pění, válí se po zemi, tančí , objímají se, pění, svíjejí se. Zábavu začíná řídit první poddůstojník. Je v tom skutečně dobrý.

Několikrát odešli do svých komnat. Několikrát se vrátili. Večírek trval pěkných pár dní a nocí. A za tu dobu vzniklo mezi lajkou a múzami hluboké přátelství, spojené s láskou a čichovým a chuťovým poutem. Sqrrl si také našli své protějšky. Všem se bude stýskat. Ale povinnost zachránit Program je nadřazená nízkým choutkám a dokonce i takřečené lásce.

Ale konečně byl konec. Je třeba, aby byl naplánován výstup na povrch a provedení celé akce. Stevardky a roboti otírají omyvatelný velín, vysávají pěnu, odnášejí dopité lahve. Pouštějí oxygenátory a UV lampy. Velín je vydezinfikován a očištěn.

Párty skončila. Hrdinové se scházejí na velíně před poradou. Sqrrl balí vyprošťovací spojku. Opuchlé obličeje se odrážejí na stěnách, podlaze i v monitorech velínu. Hrdinové jsou saturovaní zábavou. Je čas pracovat!

Tak já Vám tedy povím, kde je problém.

 Nikde.

Jsou lidé, kteří mají problém, ale tento problém si zvolili asi jako člověk, který si koupil za zlatku procházku strašidelným hradem.

Jakmile vkročil, již musí projít atrakci celou.

Možná na chvíli uvěří strachu a zapomene, že je to jen hra.

Jsou taky jiní lidé, lidé kteří procházejí zámkem, jako šlechticové.

A moje představivost nezná mezí.

Já například dokonce jezdívám na koni.

Na rameni sedívá mi Fénix.

A jeho popel je moje odhořelá cigareta.

Padá pod kopyta a mění se v oves.

Ještě krok a již zlátne.

A z úst vyndám si nové vejce.

Pták obkrouží nebeskou klenbu

a je-li unaven, sedá mi na rameno.

Je-li pravda, že smrť neexistuje, pak není se čeho obávat, je jen třeba se připravit a vzpomenout si.

Ale já už teď ani nevím, co jsem Vám to chtěl říct.

Že je čas snést nové vejce?

Procházel jsem přes křižovatku a tuše něco zajímavého, rozhlédl jsem se kol. Něco bylo divného. Žádná tramvaj nestála u refýže a déšť byl spíš padající mlha. Všechny tramvaje jako by teprve právě vjížděly do zastávek. Bylo zvláštní ticho a já koutkem oka spatřil blikající majáky, modré. Pak jsem si naplno uvědomil, že jindy tak neklidný dav, neuspořádaný a na první pohled chaotický, byl jiný.

V dáli, tam u majáků, ležela postava na černém podnose. Kolem ní klečel malý dav lekařů, uniformovaných záchranářů, policistů a snad i pojišťováků, agentů, likvidátorů, zaopatřovatelů, naháněčů. Něco štelovali.

Byl to mžik, zdálo se, že toho člověka dostihl infarkt, neboť nikde nestála vyplašená auta. Možná umíral, možná se probouzel. Třeba to bylo všechno jinak. Ale já jsem smrt cítil, cítil jsem ji, jak tam poletuje, ostatně ona vždycky poletuje kolem, ale tady byla nízko, velmi nízko.

Co však skutečně zaujalo moji pozornost, byl dav, jindy tak veselých, komunikativních, perspektivních, asertivních a rozhodných, sebejistých, některých i přísných a uvědomělých lidí, lidí s jasnými názory a postoji, lidí mocných, nebo alespoň úspěšných, lidí se zásluhami o vlastní štěstí, lidí, kteří si, jak říkají, vybojovali své postavení.

Všichni tito lidé se dívali jedním směrem, a nevyhlíželi netrpělivě tramvaj, neboť tramvaje teprve přijížděly. A měli kamenné tváře bez výrazu, bledé v tomto nečase. Viděl jsem je všechny, neb šel jsem od neštěstí proti nim, a zatímco já jsem se čím dál víc usmíval tou náhlou změnou v jejich světech, oni mlčeli, oči opřené do blikajících světel.

Pomodlil jsem se za toho člověka, a nade mnou byl anděl, ten nakreslený a za ramenem ten skutečný. Měl jsem najednou veselou náladu, smířlivou, stále se rozjasňovala má tvář. Ale když mě sežral eskalátor, již jsem se smál na celé kolo, a já viděl ty, kteří teprve přijížděli, divili se mému smíchu. Hledali v mých očích důvod, aby věděli, jak se mají zachovat, jestli neporušují nějaký úzus. Dívali se jeden na druhého, zkoumavě s otázkou v očích. A já se stále smál a ujížděl jsem dolů, zatímco oni stoupali nahoru, aby tam venku potkali sami sebe.

A to byl jen jeden jediný člověk sražený na Andělu.

Právě jsem se probudil uprostřed pralesa. Pod posvátným stromem Niguda. Jeho zlatavé plody dozrávají jednou za sto let a strom dál žije tak dlouho, dokud jeho dřevo nezetleje a nevyraší z něj nový jedinec pod ochranou dřeva starého. Na jeho místě vyrůstá nejčastěji pouze jeden jediný strom, ve vyjímečných případech až tři (takový ale vždy srůstají v jeden a ten je obzvláště uctíván, a nikdy není objektem pro získání plodů). Na jednom místě rostou stále noví a přitom stejní jedinci tisíce let. Jediný, kdo může strom rozšířit na jiné místo je člověk. A také mystická zvířata s kouzelnou mocí jako je jelen Agutape, podobný jednorožci, který se k nim dostává pomocí svého rohu (kopýtkem plod rozdrtí a následně se v něm vyválí, aby jeho silně nasládlou vůní přilákal samičku, která se může nacházet až ve vzdálenosti tisíce mil) a opice Dju-mage, které jsou, podle legend pralesanů, snad na zemi nepůvodní.

Pokud chce člověk semena získat, musí vystihnout ten správný okamžik, kdy je vidět na jindy tak hladké borce stromu náznak praskání a mírná změna barvy, někdy také otvory maravenců Agutape. Tehdy náčelník kmene, šaman a jeho učedník a nejzkušenější válečníci pomocí seker do stromu vysekají otvor. Tomuto úkonu předcházejí mnohadenní rituální očisty, odloučení od kmene, půst a dlouhotrvající tanec. Uvnitř kmene, u samotné dřeně, nalézají vouko niguda. Mají zlatavou barvu a jsou vejčitého tvaru - vypadají asi jako jádra avokád. Tato vejce se po zdlouhavé práci – strom Niguda je v období zralosti až 180 centimetrů široký, což za použití primitivních nástrojů vyžaduje skutečnou vytrvalost – ze stromu vyjmou, nikdy ne všechna, pouze několik zdravých a zralých kusů. Za naprostého ticha a klidu jsou v listech stromu naplněných pilinami, které vznikly při dobývání semen, odneseny do speciálně zbudované vesnice, kde je jedno vejce vybráno a spolu s pilinami a listy je toto zasazeno do ochranné chýše, kde bude několik let klíčit za neustálého střežení válečníky kmene, kteří si tímto zároveň splňují svoje osobní mystické a očišťovací úkoly.

Ostatní vejce a prášek z nich slouží jako přísada do kouzelných opojných nápojů pralesanů, při předpovídání minulosti (čili její budoucnosti - tak jak ji chápeme my – oni totiž věří, že čas běží opačným směrem) a při hledání otázek důležitých pro život ve vesnici.

Strom Niguda a jeho rozmnožování je fyzická alegorie vzniku těch jednotlivých kmenů pralesanů, kteří ji uctívají a v ni věří. Jako taková je harmonicky integrována do jejich světa pomocí mýtů a legend, pověr, pohádek – pomocí reality.

Toto, pro nás, tajemství, známé jen z vyprávění (jak vypadá strom Niguda a jeho semena, zda je skutečný), se dosud nepodařilo odhalit žádnému antropologovi zkoumajícím pralesany; ani tomu, který se snaží zachovat odstup od zkoumaného objektu, ani tomu, který se snaží s objektem splynout. Podařilo se to jenom těm, kteří se objektem stali a tím již nemohli nic prozradit, neb tajemství je neprokazatelné a nepřenositelné. Je nepochopitelné pro jinou mysl, mysl v "jiném stavu vnímání", a proto nemůže dojít ani k fyzickému ověření této skutečnosti.

Usínám, neb jsem unaven. A první co cítím, jsou moje zdřevěnělé nohy. A pak si uvědomuji, že stojím ve frontě k pokladně. Cítím, že jsem jiný než ostatní souputníci čekající na placení, a rád bych jim to řekl, nebo jinak dokázal, ale nemohu si vzpomenout na detaily a nemohu z matných vzpomínek ani vyvozovat žádné závěry. Jsem jak opilý muž, který není ve střehu. Jen ta avokáda, která mám v koši, mi dávají pocit kontinuity a klidu. A květák a kapradí ve výloze květinářství.

Venku pak vidím tramvaj a v ještě polopřítomném vědomí ji vidím jako buňku, která veze mitochondrie lidí, takový malý soubor entit s očky a brvičkami. Je to jako kmen bytostí s určitou mírou společného vědomí, jako dva kmeny spojené ojí v takový tandem. Jede-li tato buňka po kolejích času, komunikuje cyklicky se svým okolím, zastavuje a rozjíždí se. Pak rozeznávám žluté obličeje, bledé dlouhým nedostatkem slunce, s očima neklidně těkajícíma v rytmu kyvadla jejich svalů ve snaze zachytit stojící realitu.

V noci policie změní značení zón pro parkování ve všech větších městech. Zítra soudy odešlou složenky k úhradě pokut a poplatků za správní řízení.

V noci, přesně ve dvacet dva dvacet, každý všední den, cítím cvaknutí ve své páteři v oblasti krku. Nahmatal jsem v těch místech podivný výrůstek. Na internetu psali, že je to Sullivanův výběžek.

Kamarád si omylem do nohy zabodl nůž, a protože z něj teklo krve jako z vola, dostal strach, že si poranil šlachy. Zavolal proto ambulanci. Ty s ním sepsali několik papírů, aby bylo všem jasný, že ho prohlédli a řekli, že ho odvezou, ale nevěděli, jak ho dostat ven do přízemí přes všecko to harampádí na pavlači. A tak si vymontoval násadu z koštěte a dobelhal se do sanitky. V nemocnici ho doktor seřval, co že tam leze s takovou malicherností. K doktoru už asi nikdy nepůjde. A sanitka i s personálem je tak také příště celkem zbytečná, protože papír si může napsat sám.

Na českou republiku se řítí obrovská vlna tsunami. Sdělovací prostředky vysílají s několikadenním předstihem. Proto je tato informace bez informační hodnoty.

Přední výrobce kalkulaček, výpočetní techniky a inženýrského softvéru odeslal vadnou várku výrobků do strategických konkurenčních zemí. Počítačky s určitou pravděpodobností podhodnocují nebo naopak nadhodnocují výsledky. Program je vymyšlen tak, aby se snížila pravděpodobnost odhalení na nulu. Nepatrné chyby ve výsledcích způsobují hospodářské škody v řádech miliard.

Bezdomovci nepracují a nezaslouží proto soucitu. To, že jejich ruce jsou hrubé, rozpraskané a špinavé nemá výpovědní hodnotu. To, že jejich kolena jsou poškozena od klečení a játra od pokusu zvládnout sociální vyčlenění, také nic neznamená. Že mrznou na ulici a strádají samotou nic neznamená. Nepřispívají nijak občanům tohoto státu a neplní státní kasu. Ba co víc, nevykazují ani žádnou spotřebu.

2013: Je třeba omezit sprostá slova v běžné hovorové mluvě. Nemají kladný vliv na výchovu naší mládeže a kvalitu života svobodných – pracujících občanů! Zvětšují rozkol mezi již tak dost znesvářenými skupinami obyvatel naší země. Je třeba zvýšit bezpečnost lidí a zbavit je příživníků ze slamů. Nesmí docházet ke kontaktu svobodných občanů s lůzou. Zvyšuje se tak jejich nepokoj a jak kvalita práce, tak spotřeba nám klesá.

2014: Ministerstvo vnitra zřídilo nezávislé odborné komise pro kontrolu řeči, samozřejmě je dále nutné, aby do budoucna na tento orgán bylo přímo navázáno ministerstvo školství a směrnice byly plynule a pozvolna implementovány do výukového systému.

2018: Jelikož se v jistých podnicích stále ilegálně, a to v hojné míře, dokonce programově, hovoří sprostě, navrhujeme zpřísnění trestů.

Dnes byla dopadena organizovaná skupina příživníků, která se dlouhodobě nepodílí na demokratických principech svobodného fungování státu. Vedou protistátní řeči a vnáší tak nejistotu do müslí lidí. Premiér toto jednání ostře odmítl, svolal bezpečnostní radu státu, která navrhuje nejvyšší tresty.

Wikileaks: Agent Emoney („Eman“): „Dnes v dopoleních hodinách byl sledovaný J.V. zaznamenán. V řeči mimo jiné uvedl ‚… a odmítám se zadlužit! Bůh krmí každou bytost zdarma. Zaseješ jedno zrno, dostaneš deset. A my? Dáš sto a dostaneš osmdesát. ...‘. Skuteková podstata byla naplněna zejména ve věci příživnictví a domnívám se, že jde i o šíření poplašné zprávy, protože, jak je zřejmé, bůh prostě není. Připuštění jeho existence přináší nové varianty názorů. Materiály odesíláme kompetentním složkám. Jde o těžký případ a doporučujeme proces ponejvíce zkrátit. Doporučujeme, pokud to bude jen trochu možné, přímé zmizení“

Blesk 1.únor: Známý pornoherec Jaroslav Varlata dnes zmizel neznámo kam.

Aha 3.únor: Jaroslav Varlata byl nalezen mrtvý na půdě domu svého přítele. V dopise na rozloučenou uvádí, že se v žádném případě nepodílel na podporování svobody pro všechny a nikdy nebyl pro individualitu jednotlivce, neboť je jasné, že takové anarchistické myšlenky přiživují pouze nevoli lůzy a způsobují neklid svobodných občanů zvětšením jejich názorového portfolia. Šlo mu prý jen o svobodný sex za peníze, v lásku nevěří. Popsal, že odešel ze světa dobrovolně (nešťastné manželství). Jeho ťělo bylo zpopelněno na úkor státu.

Byl vyvinut nový druh hada.

Dnes mi můj malý syn ukázal úžasnou věc. Přišli s kamarádem náhodou na to, že komár, kterého zabili je feromagnetický. Komára zabili u nás v pokoji a přinesli mi to ukázat. Sám jsem to několikrát zkusil dnes u řeky na rybách, ale tam se mi to nepodařilo, komáři na magnet nereagovali. Je to zvláštní. Zkusím upozornit entomologický ústav.

Z ústavu mi poslali odpověď, že se jedná o známy jev, kdy magnet reaguje na zvýšený obsah železa v lidské krvi. To mě dost uklidnilo, jinak už jsem začínal věřit těm hloupostem o nanobotech a odposleších.

Zdá se mi, že toho psa moc krmíš, dnes ráno mu vyhřezla střeva, když neopatrně seskakoval ze schodů. Začal sebou cukat a pak přestal. Zavolal jsem na něj psí pohřební zaopatrovnictví. Bylo mi ho líto a nemohl jsem se na to koukat. To byla snad smrt nebo co.

Líbí se ti moje nové kalhoty s kapucou? Čekal jsem celý rok, abych měl stejnou barvu jako ti co pracují v Koitu již víc jak rok. Nováčků bylo málo. Jsem rád, že mám těď alespoň nějakou jistotu. Co mi to dalo práce a stresu. Dobrovolně jsem pracoval šestnáctky i v neděli. Konečně dostanu přidáno, takže zbude i něco ušetřit. Dokonce jsem dostal výhodnou nabídku na firemní hypotéku na družstevní byt nedaleko průmyslové zóny. Konečně nebudu muset dojíždět do práce. Ovšem budu to teď mít daleko na nákupy. Nákupní zóna je pět kilometrů po dálnici.