Blázni.cz - dobrý kanál

z tance ve zlatém oceánu

z rozpitých hvězd vesmíru,

co mě vtáhnul.

Uklidněn prožitkem konečného splynutí.

Radostná úleva po opuštění těla

paralyzovaného křečí,

než se roztrhlo sevření

a opustil jsem pouta.

bez vody, stravy

zbaven závislostí.

v lehkosti bytí.

Atlantis 2008

(Portréty, Galerie úsměvů, zaháněč smutků)

Kachní styl, labutí hadění a odpočinek na hřbitově (06/21/08).

Přešel jsem přes silnici a přistál na oroseném trávníku. Zabloudil jsem do parku a došel k jezírku. Sednu si na trávu a čekám. Asi na někoho, koho znám. Po roce jsem se vrátil do Atlantis. Přijde mi, jako kdybych toto místo nikdy neopustil, jako kdybych byl pryč jen na pár dní.

Parky, domy, obchody, to všechno je stejné, ale něco se změnilo. LIDÉ! Lidé, které mám rád. Koukám na kachny v jezírku a obdivuji jejich styl života, styl lovu, obstarávání si potravy. Zdají se být tak bezstarostné, když si plují po hladině. Nic je nemůže trápit, říkám si. Pak jedna ponoří krk a hlavu pod vodu, vystrčí na mě svoje bílé peří a chytne do zobáku potravu. Vzápětí se do vody ponoří druhá, třetí a nakonec všechny. Koukám teď na bílé bójky na hladině jezírka. Žádné se nemůžu podívat do očí, žádná si nechce povídat. Kachny jsou zaneprázdněny hledáním zlatých drobků na dně jezírka. Není si s kým povídat, a tak jsem chtěl radši jít dál. Najít někoho, s kým bych si porozumněl.

Jdu podél jezírka. Na břehu hnízdí labutí rodinka. Chci projít kolem nich. Zastavit se na kus řeči, ale jak se přiblížím labuť-rodič se postaví do bojové pozice proti mně. Napřímí hruď, natáhne krk, otevře zobák a jazykem zasyčí bojovou fanfáru. Leknu se rodičovských pudů. Zastavím se. Přemýšlím, kdo je v tuto chvíli více vystrašený. Labuť vypadá odhodlaně bránit svoji rodinu. Radši ustupuji a obcházím rodinku obloukem. Dojdu ke starému hřbitovu. Jsou zde pohřbeni lidé snad stovky let zpátky. Nikdo už tento hřbitov nenavštěvuje. Snad proto, že lidé nedokáží upomenout ty, kteří žili tak dávno. Čas letí rychle. Minulost je za námi.

Mezi náhrobky leží mrtvá veverka. Chci si s ní povídat, ale usnula. Nechci zde čekat, než umřu a odpočívat vedle ní. Najdu kus listu a přikryji chuděrku. Teď můžeš v klidu odpočívat a já pokračovat v mé cestě. Posadil jsem se v otevřené zahradě. Vzal jsem do ruky kytaru a začal hrát. Pro moje potěšení, abych vytrhl kolemjdoucí z jejich myšlenek. Nejprve se báli, poté se smáli, dokonce se zastavili a chvíli poslouchali. Stromy se začali kroutit do rytmu a květy na nich zazpívali píseň času. O květině času, kterou má každý z nás v srdci. Harmonie zahradního orchestru prostoupila okolí. Na chvíli se zastavil čas v každém z nás.

(06/29/08)

Sedím ve vlaku. Je skoro půlnoc a já se vracím do Atlantis. Mám za sebou příjemný detox. Víkend strávený u mojí kamarádky Laurie. 3 dny bez hulení. Dneska to snad taky vydržím.

Víkendu předcházeli huličské seance, poflakování se po pláži, party! První party na pláži. Jenom pár lidiček si naskočilo do našeho rodinného auťáku a dojeli jsme na pláž, rozplývali se nad zapadajícím sluncem, vzali jeden jeho paprsek a prodloužili si den. Pláž nám děkovala za vyhnání tmy. Hráli jsme písně slunce a měsíce, tak aby prodloužený den vyvažoval nedostatek noci. Poté, co se poslední paprsek přestal dotýkat země a tráva začala chladnout, ustal komorní orchestr hrát. Pro dnešek bylo symfonie dost a dovolíme noci prostoupit mezi nás.

Vracíme se do města, kde jsem se zúčastnil soutěže krasavic a lovu pro blbce v místním klubu Nick’s. Jedna laňka měla mě na mušce. Otřela se o mě svojí prdelkou. Nevím, jestli měla hezčí nohy, nebo oči. Zapálila ve mně pochodeň. Kouř mi vychází z úst. V očích mi svítí plameny. Její rozzářený úsměv tancuje kolem ohně. Oči malého tygříka hledají v plamenech kousek šťavnaté svíčkové. Vytažené drápky se do mě zaryly. Chci být sněden zaživa nebo si tygříka ochočit? Lávovými prsty pokrytými žhavými uhlíky chci zahřát laňku, pomalovat její tělo vášnivými dotyky, uchovat nevyřčené pravdy a dogmata pro další generace a polibkem jí vdechnout nekonečný život. Mít pokračovatele a uchovatele naší krásy, která vznikla, když se naše oči setkali.

Cikánská věštkyně a golf na pláži. Někteří nejsou předurčeni rodinnému životu.

(07-11-08)

Po roce jsem se setkal opět s Lolou, asi 63-letou pirátskou kapitánkou. V přítomnosti přírodou opálené, na blond obarvené, obtloustlé průvodkyně se člověk cítí nebýt člověkem! Korzárka mě pozvala na svůj koráb a vypluli jsme společně na plavbu vesmírem. Když člověk pluje vesmírem, čas plyne trochu jinak, než jsme zvyklí. Stírají se rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností. Neexistuje jeden vesmír pro všechny, ale každého z nás obklopuje vesmír jemu vlastní. V každém osobním vesmíru svítí odlišně mnoho hvězd. Každá jedna je jeden okamžik našeho života. Pokud se dva lidi setkají a prožijí společný moment, pak hvězda tohoto okamžiku spojuje jejich vesmíry v jeden. Dokážeme si pak snadno představit jeden vesmír pro všechny lidi? Jednu hvězdu zářící tak jasně, že neexistují tvary a stíny a neexistuje nic jiného, nic hmotného, pouze tento hřejivý prostor, ve kterém se pohybujeme bez jakékoliv fyzické zátěže, bez jakékoliv tíže?

Lola patří do tajného spolku Vesmírných jachtařů. Spolek shlukuje vesmírné námořníky, korzáry a průvodce. Rituální konzumace drog nalodí kapitána, vykladače snů a jejich hosta na palubu vesmírného korábu. Kapitánův úkol je zcela jasný. Odprostit loď od zemských řetězů a zpomalit tok času, čímž se naředí vzduch. Všechny částice molekuly mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každý atom mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každá molekula vzduchu je teď asi tak velká jako bublina v sodě. Bubliny vzduchu stoupají éterem vysoko do nebe, proráží mraky a přibližují se ke hvězdám. Ale nedokáží vydržet žár roztahující se hvězdy a praskají dříve, než se navzájem dotknou. Kapitán vpluje s lodí do jedné bubliny. Pečlivě ji však vybírá. Zkoumá poctivě šířku její blány. V hlavě provede výpočty a zjistí, kam až bublina může doplout dříve, než praskne.

Pečlivě vybraná bublina vynese loď s posádkou k vytoužené hvězdě. Pár chvil nad zemí praskne a posádka jemně dosedne na daný okamžik. Pro případy, kdy kapitán neodhadne směr letu a bublina se s nimi vydá nežádoucím směrem, má kapitán v kapse schovaný spínací špendlík. V nežádoucí situaci stačí špendlík otevřít a propíchnout stěnu vzduchové koule. Posádka si předem nasadí dýchací masky a počká ve vesmírném prostoru na žádoucí bublinu, která loď dopraví na toužebný okamžik.

Loď zakotví na hladině nekonečného zlatého oceánu, obtékajícího celou hvězdu. Vykladač snů zhypnotizuje hosta a odešle ho do hlubokého spánku. Spojí se svými čely v jednu bytost. Svým srdcem čte vykladač ve snech a mysli zhypnotizovaného. Svýma ušima naslouchá. Poslouchá tanec zlatých vln. Každá vlna v sobě nese různý moment. Nalezení jedinečné vlny trvá někdy chvilku, jindy celý život, někdo ji nenajde. Záleží na zkušenosti vykladače, jeho sluchu a síle hypnózy, kterou umí přivodit. Melodie správné vlny ozáří sen uspaného neskutečným poznáním. Tělo a mysl prostoupí harmonie. Zastaví se čas a ozářený může slyšet ozvěny minulosti a budoucnosti.

Každý pátek se scházíme s partu v baru Liars. Aktivně chlastáme pitchery a Long Islandy, balíme ženský a fandíme odvážným amatérům předhánějících se v karaoke. Někteří stojí za obdiv, jiným se vysmějeme. Uprostřed večera jsem si přisedl k nenápadně chovající se krásce. Drobňoučká, nakrátko střižená brunetka s nevinně světlou pletí odrážela útoky místních borců stoickou ignorancí. Nemluvící kráska mi odpovídala kýváním hlavy na mé otázky. Blankytně modré oči, po kterých jsem zatoužil, koukali skrz mě a dávaly mi najevo, že dívka patří do jiného světa. Jednostranná konverzace mě po chvilce začala unavovat a já se probral ze snu o krásných očích.

Následující den za mnou přišla na pláž. Prohodili jsme spolu pár slov. Dívka začala vystupovat ze svého snu a naše světy se začaly propojovat. Ve volnu jsme se šli projít na pláž Culedon Point. Oceán se zbavuje mrtvých věcí. Pohřbené odpadky na pláži čekají na toho, kdo v nich spatří nějaký význam či užitek vdechne jim nový život. Samy si vybírají svého stvořitele. V písečné skrýši nasávají slaný vzduch a teplo z prosluněného písku.  Dokáží věrně čekat celou věčnost na životadárný příchod svého slunce.

BLOCK THE SUN

Objevil jsem solí vymletou a sluncem vysušenou větev.  Přirostla mi k ruce a dále po pláži jsme pokračovali ve třech. Po pár krocích se nám přikutálel do cesty vypelíchaný tenisák Penn. Vydlabali jsme do písku jamku. Označili jí vztyčenou vlajkou z rovného klacku a vypitého kelímku. Golfový turnaj o jedné jamce mohl začít. O dva údery méně, než jakým má soupeřka dosáhla jamky, mne titulovalo na vítěze turnaje. Neoceněn polibkem ani jinou výhrou za prvenství jsme smutně a zároveň napjatě šli dál.

Došli jsme k přístřešku na pláži. Geniální architekt vztyčil tý-pí z posbíraných klád do výšky tří metrů. Kus vyplaveného mola tvořil jediný přístup k veřejnému domorodému hotelu na pláži. Přešli jsme přes most na písečnou zahradu. Projel mnou dlouho nepocítěný pocit… Teplo domova! Vešli jsme do tý-pí, postaveného indiány za dob jejich prosperity. K čemu tato plážová modla sloužila? Před domkem někdo vyskládal z kamenů gril první generace. Na žhavých kamenech mohli původní majitelé vařit hlavy poražených nepřátel a rituálně je pojídat. A nebo zde někdo vařil ryby chycené v oceánu? Já bych si opekl cuketu.

Vlezli jsme do tý-pí. Nenašla se ve mně dostatečná odvaha políbit moji vílu, a tak jsme alespoň s potěchou uvítali bezvětří a teplo, které přístřešek nabízí vandrákům. Jednoho večera zde přespím. Budu zde obcovat s vyvolenou dívkou a darujeme kus naší lásky světu. Jednou se sem spolu vrátíme.

Po týdnu přišlo ráno a dívka ze snu zmizela. Je to už měsíc, co jsem se probudil a stále nemohu zapomenout na její modré oči a hřejivý pocit porozumění, který ve mne vyvolala. Ještě nikdy jsem nezažil nic tak něžného a hřejivého. Věříte na lásku na první pohled? Naše společná chvíle se stala mojí inspirací. Přiblížil jsem se k poznání své podstaty.

Realita či snílek

(07-17-08)

Dnes jsem si udělal svůj den. Potřeboval jsem si odpočinout, mít čas pro sebe, protože každý večer byla nějaká akce, interakce s lidmi. Už jsem začínal být vybitý. Po práci jsem si šel odpočinout do lázní odpočinout. V sauně jsem upadnul do zvláštního stavu. Ocitnul jsem se v chatce uprostřed hlubokého lesa. Ležel jsem na podlaze a poslouchal, jak kapky deště bubnují na plechovou střechu. Vidím z ptačí perspektivy chatku a bubnující déšť.  Padám, střecha se přibližuje. Jsem součástí deště. Jsem jedna kapka a déšť. Mraky mě porodily. Než osvěžím zem a dám vzniknout život, pohlazení slunečních paprsků hledám. Naše láska porodí na nebi duhu.

Prožil jsem krásné léto 2008 se Salem Paradisem, Deanem Moriartym, Davem a milovanými kamarády za Atlantikem na konci světa. V početné skupině kvalitních lidí jsme si pronajali na celé léto dům s několika ložnicemi, basementem, lednicí na pivo a jídlo, obejvákem, terasou s grilem, dešti odolnou venkovní pračkou a předním a zadním dvorkem. Ideální místo na jednu velkou letní party. Stali jsme se dočasně rodinou beze sporů, se vzájemným pochopením a láskou.

Náš hrad byl znám svými večírky po celém městě pod priezviskom „Slovak house“. S názvem jsem se neztotožnil a navrhl, aby se říkalo našemu hnízdu „Czechoslovak house“. Ale Dejv je Slovák a má právo veta, jelikož je náš šéf a v čase ztracený průvodce životem na Long Islandu. Na travnatém dvorku před domem vytyčil americký majitel dřevěného housu stožár, na kterém plápolala ve větru zavěšená vlajka bratrů slováků. Co naplat? Dave je kápo a všechny má v piči. Na zbytku travnaté plochy jsme vymezili provizorní hřiště na míčové hry, na kterém jsme si dvakrát během pobytu zahráli volejbal a jinak tam Dave parkoval auťáky: rodinný 9ti místný černý hummer a fajnový kabriolet Chrysler na letní rodinné vyjížďky za sluncem. Občas se někdo z domácích či hostů sám, lépe však v páru, romanticky složil do jednoho ze zaparkovaných pojízdných motelů. Amerika bez auta je promarněná jako nasazená šprcka bez ženy.

V basementu se stěnami otapetovanými leopardí kožešinou jsme měli základnu zábavy: kytary, kombo, fotbálek, ledničku s pivkem a trofejí antilopy. Majitel má zřejmě vkus a je to velký lovec. Bizardní prostředí fungovalo a dráždilo smysly. Zde jsme s Tonem založili kapelu „Montauk project“ o dvou členech a vyhrávali od soumraku do úsvitu psychedelické balady a ukolébavky pro party zombíky na terase za domem, kde si grilovali zvířecí mozečky s cuketou a rajčaty. Posledního přeživšího posluchače večera jsme si s Tonem vychutnali a ráno pravidelně vstávali nasycený do práce.

Rok předtím jsem se ocitl poprvé na tomto magickém místě jako levná pracovní síla na letním pracovním pobytu pro studenty z rozvojových zemí. Bydlel jsem na hnusném místě prolezlém šváby a nebylo mi každý den do smíchu. Nedostatek blahobytu a změna prostředí obecně funguje jako katalyzátor nemocných partnerských vztahů. A stalo se to i nám. Přišlo to z nebe, nebo jsem byl celou tu dobu zaslepen?

Poznal jsem Honzu ve stejné chvíli, kdy nás naše drahé polovičky opustili. Přátelství od první chvíle naplňovaly noční průzkumy barů a putik, které nabízelo město roztažené do kilometrových šířek. Sousedé mezi sebou nepotřebovali plot. Jeden z prvních průzkumů nás dovedl do baru našemu srdci nejbližšímu. Okamžitě jsme se pasovali a propili na štamgasty v baru pro místní a rybáře ze všech konců Ameriky zapíjející zde úspěšný rybolov a návrat z moře. Objevili jsme Liar’s a nejlepší barmanku Katy. Nepřivykli jsme Budwaiseru, přesto pili jsme ho s mořeplavci po pitcherech.

Parta nájezdných sezónních pracovních kočovníků se sjela vydělat prachy a užít si léto jako konzumní námezník balancující mezi prací, nákupy, party a nedostatkem spánku. Každý si ředil ingredience v poměru jemu vlastní k nalezení maximálního užitku. Lidi se scházeli po večerech na pláži a vždy rozdělali signální oheň. Patřili jsme s Honzou k nim do kmene strážců ohně. Tančili jsme kolem ohně a prosili pokorně déšť, ať vyždímá se v dáli Atlantiku. V přátelském kruhu byl vítán kdokoliv, ať pocházel odkudkoliv a měl sebeodlišnější cestu.

Jednou jsme nad hořícím ohněm vyčerpáním usnuli a ráno nás z pláže nemilosrdně posbíral liják, který přišel od Atlantiku. Vylilo se moře, rozvodnily se řeky a kanály nestíhaly. Montauk se odlepil od zbytku poloostrova a osiřel na pár dní v oceánu, na dosah země zaslíbené. S osamostatněním a svobodou začaly platit pirátské zákony a propukla svobodná anarchie.

I léto následujícího roku jsme neuhlídali oheň na pláži a přišel hurikán. Bertička. A ti, kteří se vrátili (včetně mne), si užili na pláži příval deště a větrný fén odhlučňující bouřící se oceán. Sirénám jsme podlehli a skočili do nelítostných vln. Proud mě nemilosrdně táhl od břehu. Musel jsem nadlidsky zabrat v kraulu a s boží nápomocí a chutí žít, jsem se namáhavě probojoval skrz vlny a protiproud k pláži střídavě s hlavou nad vodou a následně spláchnut bez kyslíku pod hladinou. Konečně mne záchranná chycená vlna vyplivla vyfluslého na kamenitou pláž. „Mám radost. Žiju.“ Tradááá pryč z pláže na kole vyřádit se v průtrži mračen, projíždět zalité silnice a topit se v kalužích s Duffym a jeho tlupou. Směr Liar’s.

Mezi zajímavosti Montauku patří opuštěná vojenská základna „Camp hero“ s velkým radarem, kterým odchytávala Yankee’s army nacistické ponorky. Po válce nebylo do koho střílet, a tak se v základně na konci civilizace začal provádět utajený výzkum. Armáda zde prováděla pokusy, jak ovládnout lidský mozek. Lidský život „dobrovolníků“ bez rodiny se zde nebral v potaz. Stejně jako celý výzkum, bylo utajené i náhlé opuštění základny armádou. Následovalo vyhlášení národního parku v okolní krajině a zákaz vstupu do základny a její blízkosti.

„Existuje pro mladého studenta, dychtícího znát pravdu, lepší příležitost než se vydat v rámci studia podívat do opuštěné, armádní laboratoře?“ Na odpovědi jsme se jednotně shodli se skupinkou strážící oheň na pláži, kde nám Dave odhalil toto veřejné tajemství. Dave umí vyprávět s magickou přitažlivostí. Nasedli jsme do auta a s vypůjčenými kleštěmi jeli na Camp Hero. Ve chvíli našeho příjezdu k základně svítily hvězdy a měsíc dostatečně jasně na to, abychom rozpoznali v zahalené krajině přikryté černou oblohou betonovou kostku s majestátním radarem na střeše. Zaparkovali jsme před oploceným areálem s přísným zákazem vstupu a přelezli nehlídaný plot. Baterkami jsme v areálu nesvítili, abychom nevzbudili pozornost náhodně projíždějících či spících policajtů. Po tmě jsme našli vchod do základny. Museli jsme se podívat dovnitř, venku jsme žádné důkazy nenašli.

Kleštěmi jsme rozštípli řetěz se zámkem ve dví, náročným tahem otevřeli těžké ocelové dveře a se světlem život v nás vstoupil do opuštěného mauzolea po desetiletích. Stopy jsme zanechali ve vrstvě prachu usedlé na rychle opuštěném místě. Na zemi se válely ztracené nástroje, zkumavky, válející se potrhané zažloutlé technické výkresy a schématické plánky, potrhané s opálenými okraji. Na vše neživé dohlížely rozbité přístroje a skříňky s rozbitými měřáky fyzikálních veličin. O neživé království s nimi vedly válku prázdné kovové skelety skříněk bez šuplíků, jimž vládl cizinec: STROJ ČASU, v němž se ukryli vědci a velitelé před veřejným lynčem. Chtěl jsem se vrátit do minulosti a vlezl jsem do stroje. Nefungoval, bez elektriky. Zůstali jsme uvězněni v přítomnosti.

V tomto opuštěném vesmíru jsme navázali kontakt s životem. Holuby. Našli si díry ve zdech oku neviditelné, nebo prolétli ventilací dovnitř? Stoupali jsme obvodovým schodištěm vzhůru. S každým patrem stoupala bizardnost přístrojů, které rozbité stály zaprášené ve věčném rozkladu. Dostáváme se na střechu. Stojíme malý pod radarem a poměřujeme se pohledem. S jeho svolením lezeme po žebříku na ramena kovové konstrukce, šoupeme se na špičku přijímače a rozhlížíme se do dáli, za okraj ostrova, přes moře na noční oblohu. Blíží se bouře, povozíme se po blescích.

S východem slunce vyschla obloha a napásli jsme se jitřní rosou. Přivítali jsme Nový den a oddáni slunečným paprskům ve společném objetí blaženě usli.

Následující rok jsem se do Montauku vrátil, abych se mohl spřátelit se Salem a Deanem.

Citlivější na bolest

a chlad,

Se ztrátou vzpomínek

na dny,

Kdy byl člověk mlád:

„Byl jsem se dnes vyčůrat?“

Měl bych mít hlad,

Ale přes zaschlou krev v ústech

mne nebaví dávit se suchým rohlíkem.

Na ovesnou kaši nemám peníze,

Své úspory jsem rozdal,

a prohýřil.

Kdybych nežil a více pracoval,

méně bych ponocoval a více si vydělal.

Své úkoly a kolegy bych si v hlavě uchoval.

A zřejmě bych ve svých bezmála pětatřiceti

Dostal,

jak se říká

ROZUM.

„KURVA, kam bych směřoval po zbytek života?

Věci si kupoval, opotřeboval,

Hlavu si televizní show,

 z bolavého krku vyšrouboval?

Svobodnou volbou o tom mohu usuzovat

Cifru věku posouvat

A představovat si

Kde jsem.

V krabici jsou skryty brýle,

Vzpomínky na krásné chvíle,

Plyšový kotě bez oka,

A nahá dívka bez chlapa.

V borůvčím poli uložil jsem rakev do hlíny.

A vyhrabal ze sebe své špíny.

Sklíčkem z brýlí podpal v krabici smutnou chvíli.

Z popela povstane panna,

Ladně rozdrápe si hruď.

Z příčného řezu, jež rozlomil kostěnou truhlu

Vykvetou krvavé růže s modrými trny.

Chlapec na ní hledí z opačného konce rybníka

A sleduje, jak s usychající růží nevinná duše ven z dívky odtéká.

Včera jsi řekl,

Že nepomůžeš!

Řekni dvakrát: „Krahujec, krahujec“,

A vyhrabu tě z hrobu.

Včera jsi to znovu řekl,

Že jí nepomůžeš.

Paprsku, připomínáš mi stín,

co utíká před sluncem.

Za zelenou oblačností z hvězdného prachu,

se ukrýváš božský Cumule.

Vypařuješ se v jiné skupenství

a obaluješ se při tom zlatem,

abys nezmizela.

V základu jsi temný,

ale ve slunci zezelenáš.

Jako vodní kapka k němu dopluješ,

v zrcadle soumraku se rozbiješ.

Vidím tě v atlase mraků.

Přes papírovou blánu na tebe sáhnu si.

Jsem uvězněn v cele.

Přemýšlím, kam až mne může má nová posedlost zavést a přitom ze sebe vykuřuji s každým výdechem zkapalněnou část sebe, která společně s výdechem modrého kouře naplňuje okolní prostor blahobytem.

Těžký camelky na hrbu nesou chuť orientu. Do oázy se za nimi sjíždí dobrodruzi z celé planety, aby se pokusili rukama rozlomit vejpůl Damoklův meč, který nad oázou visí ve vzduchoprázdnu a podařilo se jim tímto jedinečným činem prolomit hranice nepoznaných světů. V novém prostoru může udatný rek, který zvítězí nad čarovnou ocelí, oživit svoje představy a uskutečnit svoje nejhlubší přání…

V případě úspěchu si přeji, aby mi narostli křídla a mohl jsem odletět na planetu, kde žijí pouštní červi, kteří se krmí zabitými gladiátory. Ti zápasí v aréně o šanci strávit jeden večer s jedinou žijící ženou v jejich galaxii. Krásku vězní červi v okovech a střeží ji v nedobytné písečné baště. Sexu chtivý pomatenci dobrovolně v zástupech čekají na možnost utkat se v aréně pro jednu noc vášně se svůdnou smrtkou, aby při rozbřesku nového dne uspokojeni a s blaženým výrazem odevzdali svůj život katovi. Smrtka si přeje ukončit každodenní koloběh úmrtí bojovníků a jejich následného servírování, který nepřímo způsobuje. Kat však nepodléhá prosbám smrtky ukončit i její život. Červi dostanou svoji snídani. Po snídani červi oddají se siestě, než přijde odpolední gladiátorský zápas. Nepozorován bych proklouzl ke krásce a vykonal bych, oč kráska každého výherce žádá, avšak z důvodu jejich slabosti se jí to nedostává. Položil bych ji na záda a ona by toužebně roztáhla nohy a nechala mě do ní vniknout. Milovala by se se mnou, tak jak nikdy předtím, protože ze mně cítí, že jsem dostatečně silný a připravený ukončit během společného orgazmu její trápení. Poslední, co spatřila, je touha v mých očích udělat vše jinak, vrátit vše na začátek a zabránit červům, aby ji unesli z mé ochranné náruče. Poslední, co jsem spatřil v jejích očích, bylo smíření se s tím, že každý musíme svobodně pokračovat vlastní cestou.

Kam mohu plout dál? Nabízí se životodárná hvězda. V jádru slunce Apolón šmíruje Afroditu, když plave nahá v mramorovém bazénu, obklopeném eunuchy, kteří se chichotají její kráse.

Blaženě si chrochtají zmutované žáby na bahnité hroudě letící a rotující vesmírem takovou rychlostí, aby dostačovala udržet tekutou oběžnici nahňácanou v difúzní těleso.

Bílá manta s rozpětím přesahujícím průřez měsíce žije v symbióze s inkoustově modrým planktonem, který se rozrůstá do tvaru květu rosettské růže. Plankton se živý plakem, který sdružuje organické splodiny, jež vypouští astronaut plující v nekonečno. Na květy z plantonu se usazuje hvězdný prach, který je energií pro nekonečné plutí vesmírem.

Chtěl bych přistát na kometě ve chvíli, kdy se vydala na cestu určenou a dělat jí společnost během její vesmírné odysey.

Na vzdáleném konci sousední galaxie vyzařovala malá éterická planetka neodolatelnou přitažlivost. A kometa byla svedena tam, kam měla doplout. Při neodvratitelné srážce s planetkou se kometa rozmetala na hory, skály a kopce. V místě nárazu vznikl kráter, na jehož dně se usadilo srdce komety. Srdce je obaleno jádrem, které obsahuje vyživující látky a životodárná semínka nových rostlin. Srdce dalo přednost vzniku života na této planetce a přestalo si brát živiny z jádra. Srdce se postupně rozpustilo v živinách, které probudily semínka k aktivitě. A z jádra začala pod kamenným povrchem klíčit vegetace. První magnólie si prodrala cestu na povrch skrz kamení. A začala dýchat a růst ke slunci. Další magnólie ji následovaly. Po celém kráteru se rozrostl magnóliový háj. Z ptačí perspektivy se kráter zbarvil do barev vanilkového nebe. Rozpraskaný povrch propustil na venek z nitra podzemní vodu, která malými pramínky zavlažovala celé údolí a háj mohl kvést. Chtěl bych být součástí počátku.

Moudrost, která v sobě střeží absolutní poznání se šíří prostorem ve tvaru neviditelné mlhoviny a čeká na dobrodruha, který ji obětím pohltí do svého nitra a rozšíří absolutno do celého vesmíru jediným šeptnutím.

Je třeba vyvarovat se při vesmírném putování za absolutnem černé magické kuličce, která tvoří střed vesmíru a udržuje v chodu koloběh dějin a jistotu ubíhajícího času blížícího se k zániku všeho, co stvořil Bůh. Magnetická koule musí nehybně setrvat ve své středové poloze, jinak otevřou se brány pekelné dříve, než je dáno.

Jaké by bylo tvoje přání, kdyby podařilo se ti zvítězit nad hmotou?

Toulavý kojote,

pelášíš v dál.

Do kopce zběsile

a z kopce směle.

Všemocný kohoute,

nadutý trdlo.

Svou básní

ti roztrhnu hrdlo.

Jsem zvyklý,

připíjet na zdraví a ťukat s půllitry.

Avšak dnes není s kým,

doléhá z toho na mne splín.

Do modra

zbarvil se prázdný tuplák

tvojí krví malý princi.

Položím si hlavu otce do klína

V níž vznikla jeho rodina

Otáčím ji dokola a prstem po jejím obvodu kroužím, hledám...

Astrolog hledá v nebeském glóbu odpovědi na otázky o vzniku vesmíru,

Student krátce našel a následně ztratil svou zemi na glóbu Země,

Cestovatel vysněně osahává nenavštívený kontinent.

… Nedaří se mi najít pravdu o své rodině na povrchu

mezi stonky vlasů, v neupraveném strništi, ani na kluzkém povrchu očí.

Rozšroubuji chřtán a rozevřu hlavu dokořán.

Pravda musí být přece skryta uvnitř!

Protáhnu ruce hrtanem,

Prohrábnu mozkovnu a vytáhnu mozek ven.

Na světle však vidím mrtvou šedou hmotu

A uvnitř mrtvé nic.

Hlava je mrtvá

A s ní odešla má rodina.

Mami, jak ti mám od teď říkat?


(leden 2015)

Po ránu běžím parkem

téměř bez cigarety.

Strace sedící na lavičce

dívám se do očí.

Pohybem hlavy mi naznačí směr,

kde zaklenut v sobě se válí pár opilců za křovím.

Rád bych se přidal do trojky,

ale mám zapařený kulky.

Jsem nechutný sportovec.