...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 1. 2025 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Zlá malá holka (próza, Rogo) • O veselém metaři (próza, Rogo) • Nocí svou (próza, Rogo) • Jeden den pompézních idiotů (próza, Rogo) • Pohádkový příběh (próza, Rogo) • Předčasný odchod Alberta Juliána (próza, Rogo) • Cesta blízko cíle (próza, Rogo) • Domov (próza, Rogo) • Budiž světlo (próza, Rogo) | |
Slunce se ztratilo za horami a já jako každý večer usedl ve své jeskyni, v níž jsem si dopřával měsíční azyl. Nejprve jsem se nosem několikrát nadechl a vydechl, zavřel oči a snažil se koncentrovat na „Já“, snad jsem měl v sobě i položenou otázku „kdo jsem já?“. V tomto rozpoložení jsem se udržel sotva pár minut. Vše se náhle na okamžik přetrhalo, cítil jsem slabost a uvědomoval si své chyby, závislosti a nedostatky. Bál jsem se, že to nezvládnu, že selžu, že nebudu mít dostatek síly, že sestoupím z cesty a snad i toho, že jsem úplně sám. Ruce se bez pokynu mé mysli pomalu sepjaly v prosbě před hrudí. Začal jsem pomalu šeptat slova „prosím dej mi sílu, abych vydržel, abych byl lepší…“. Těch slov bylo více a plynula v kajícném tónu. Pocítil jsem naprostou oddanost a dojetí. Mé oči se smáčely drobnými slzami. Miloval jsem a byl jsem milován, věděl jsem, že nejsem sám. Snad k žádné ženě jsem necítil tak silnou Lásku jako k Tomu, co bylo všude kolem mě i ve mně. Jeskyně se stala chrámem, celý svět byl chrámem a mé srdce bylo ohněm v onom chrámu. Nebylo nic než To, žádná jiná myšlenka, žádná jiná touha, než být s Tím. Život je tak nádherné místo, co bych mohl chtít víc? Nebyl žádný jiný čas než „Teď“ a „Teď“ bylo plné blaha. Věděl jsem, že s „Tím“ se mi nemůže nic stát, že jsem konečně opět malé oddané dítě v milující náruči matky. Otevřel jsem oči, které byly stále ještě vlhké a věděl, že je. Nepřemýšlel jsem o jméně či tvaru. Nepotřeboval jsem žádné jiné důkazy. Vědomí je jedno jediné, vše je tím Vědomím a Láska je jejím nádherným projevem. Život se nestal jiným, stal se jen více vědomým. Vím, že to je jen počátek, jen znamení, které jsem dostal, abych setrval, abych již nikdy neměl potřebu vrátit se do tmy. Budiž světlo.
29.09.2020 Tiché údolí
|
|
Na kopci uprostřed bezlidnaté krajiny seděl malý chlapec, rozhlížel se po okolí a chvílemi hrál na dřevěnou flétnu, kterou si sám vyřezal. Jakmile mě spatřil, mě po světě kráčejícího tuláka, ustal ve své hře a hlasem větrným ke mně promluvil. - Vezmi mě s sebou, jsem tu již dlouhé věky a budu tu muset být i nadále, pokud mě někdo, snad světa znalý, odtud neodvede.- Přistoupil jsem tedy k němu a podal mu svou ruku. Chlapec ji pevně stiskl, vstal a vydal se krajem společně se mnou. V tu chvíli ovšem nabralo okolí chmurného charakteru a přihnala se mocná bouře. Déšť zaplavoval vše zničujícími proudy vody, blesky zapalovaly stromy a vichr je vyvracel z kořenů. Chlapec se mě silně držel a my dál pokračovali vstříc veškerému nečasu ve směru nejbližší vesnice. Vesnici jsme ovšem nalezli v troskách a docela vylidněnou. - Čeká snad lepší svět za dalším vrchem?- proběhla mi hlavou otázka a v tu samou chvíli na mě chlapec pohlédl. - Neboj se tuláku, když vydržíš a půjdeme dál, potkáme velkou horu a před ní mou matku, která nám vrátí slunce.- Chlapcova slova mi opět dodala odvahu i sílu a vydali jsme se tedy společně dál skrze nehostinnou krajinu. A skutečně jsme, již na kost promoklí, dorazili k veliké skále, před níž stála žena, jež zářila obdivuhodným klidem. - Věděla jsem, že přijdete, děkuji ti poutníče za záchranu mého syna, čekám na něho již právě sto let.- Chlapec se mě pustil a běžel do obětí své matky. V tu chvíli naposledy zahřmělo, déšť rázem ustal, mraky se rozeběhly v neznámé směry a slunce opět rozzářilo nádherný den. Žena mi pokynula, abych přistoupil blíž a políbila mě na čelo. - Když půjdeš dál směrem, kterým jsi i před tím šel, mineš hluboký les a otevře se ti zelené údolí pokryté kopretinami. Na konci toho údolí je tůňka a u té tůňky potkáš mou dceru, jak pere prádlo. Přistup k ní, ničeho se neboj a polib ji zpříma na rty. Pospěš, již na tebe čeká celé věky.- Poslechl jsem tu ženu a vydal se za jasným cílem. Opravdu jsem po pár hodinách minul les, nalezl louku i tůňku a u ní nádhernou mladou dívku, jak pere prádlo. Beze slov jsem k ní přistoupil a pln odhodlání jí políbil na rty. A rty se rozechvěly a celý svět se rozechvěl. Já náhle pocítil, že nemusím jít dál, že kdekoliv, kde bude ona dívka, najdu domov a lásku, kvůli které jsem se vlastně celé roky toulal. 17.9.2016 Tobiášův vrch |
|
Sešli se na lavičce na Šibeničním vrchu přesně tak, jak to dělali každého večera již půl roku. Ona byla drobná hnědovláska v barevných šatech a on též hnědovlasý a jak se patří dlouhovlasý, jen oblečení postrádal. Přesněji on ho ani v nejmenším nepostrádal, jen společnost měla již po staletí tu nesmyslnou touhu každého oblékat. Pokud se někdo lišil a chtěl zůstat ve své nahotě, byl označen minimálně za blázna. Adam, jak se mladík jmenoval, se odhodlal k tomuto životu blázna zhruba před rokem, jen v zimě se kvůli pohodlí balí do vlněné deky. Ukrývá se zatím relativně úspěšně v Šumavských lesích. Relativně proto, že ho tu a tam někdo spatřil a dal tím vzniknout některým za vlasy přitaženým legendám o šílenci z lesů. Eva ho potkala jednoho jarního odpoledne, když procházela lesem a snažila se navázat intimnější vztah s přírodou. Zprvu byla vyděšena z pohledu na nahého mladého muže opírajícího se o strom. Ovšem energie obou těchto mladých lidí byla natolik silná, že láska zaplála nevídaným žárem v několika málo vteřinách. Domluvili si místo nedaleko města Kašperské Hory, aby to měl Adam z lesa a hlavně do lesa blízko. Seděli dnes vedle sebe a ve vzduchu bylo něco silného a nezastavitelného. Ticho prolomila Eva. ,,Lidi jsou slepí, vůbec netuší, jak velkou pravdu máš. Už to nemohu odkládat, musím to udělat, tentokrát si jsem jistá." Adam na ni se zájmem pohlédl a pro utvrzení toho všeho se jí zeptal. ,,Opravdu?" ,,Opravdu!" Odpověděla Eva rozhodně a na důkaz svých slov se svlékla do naha a nechala své šaty i se všemi doklady a jinými osobními věcmi ležet na lavičce. Oba teď stáli naproti sobě nazí a hleděli si upřeně do očí. ,,Tak tedy jsi se mnou připravená jít cestou nelehkou, ovšem cestou, která je návratem k počátku, návratem do ráje?" Zeptal se Adam naposledy. ,,Ano, jsem naprosto." Odpověděla Eva a uchopila Adama za ruku. ,,Tak tedy jdeme." Rozhodl Adam nakonec. Otočili se směrem k lesu a zmizeli v hustém porostu. Legenda se změnila na dva blázny v lesích a spořádaní občané trvali na zničení života těchto dvou mladých milenců. Nejvíce povyku natropili rodiče Evy, nikdo v rodině prý nikdy neměl problémy s návykovými látkami a šílenec se v rodě též nevyskytoval. Po několika dnech odchytli Adama i Evu ležící pod planou jabloní. Převezli je do psychiatrické léčebny a nasadili klepky. Ve stejný den a vlastně i ve stejnou hodinu zároveň nalezli oba ve svých celách mrtvé, oběsili se na prostěradle. Cesta zpět nebyla již nikdy tak blízko cíle.
22.1.2015 Tiché údolí
|
|
Když se toho rána nebohý Albert Julián probudil a vstal, pocítil ostrou bolest na hrudníku. Bylo to, jako by místo plic ukrýval sadu kuchyňských nožů. Bylo mu hned jasné, že nejpozději zítra zemře. Muži jeho rodu odcházeli se strojovou pravidelností v třiceti pěti letech a příznaky byly vždy stejné. Ostrá bolest v oblasti hrudníku hned po ránu a nejpozději kolem poledne následujícího dne smrt. Albert Julián byl na tuto děsivou skutečnost připravován již od útlého dětství, a tak neviděl žádný důvod k tomu, aby přišel o svůj klid. Rozvážným krokem přešel do své pracovny a pod oknem uvolnil nejtmavší parketu, zpod které vylovil obálku ukrývající nemalý finanční obnos. Obálku strčil do kapsy, vrátil parketu na své místo a s lhostejnou tváří se přesunul do kuchyně, kde jeho žena seděla za stolem a kojila jejich půlroční dceru. ,,Dobré ráno, moje milované holky." Řekl Albert Julián s nehranou vlídností. ,,Dobré ráno, tatínku." Řekla jeho krásná žena s lehce strhanými rysy šťastné matky. Albert Julián přistoupil blíž, políbil svou ženu na rty a svou malou dcerku na jemné vlásky. ,,Strašně moc vás obě miluju a nikdy to nebude jiné." Řekl přeci jen s drobným pohnutím v hlase. ,,Však mi tebe taky, ty náš blázínku." Odpověděla mu na to žena a opět si ho přitáhla k polibku. Albert Julián si začal obouvat u dveří boty a oblékat teplou bundu. ,,Musím jít, miluju vás." Nečekal na odpověď a vyrazil ven. Sehnat narkotika nebyl až takový problém. Utratil veškeré peníze a krom drog si koupil ten nejdražší doutník, jenž byl k dostání. Přejel autobusem celé město a vypravil se na nedaleký kopec s nádherným výhledem na krajinu. Posadil se a čekal na západ slunce. Proseděl takto několik hodin a takřka se nehýbal. Těch pár kolem procházejících lidí slušně pozdravil a popřál jim krásný a šťastný život. To bylo vlastně jediné, co ho alespoň na chvíli dokázalo vytrhnout z hlubokých úvah. Mezitím začalo slunce pomalu zapadat za obzor. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s několika dávkami drogy, dostatek na to, aby se až do poledne následujícího dne udržel mimo realitu. Poté vytáhl z peněženky fotku své ženy a dcerky. Po tváři mu stekla takřka nepatrná slza. Vzdychl a opět se ozvala příšerná bolest v hrudníku. Položil peněženku i fotku na zem, stáhl si ruku připraveným páskem, přidržel ho zuby a volnou rukou uchopil první dávku v injekční stříkačce. Jehla pomalu pronikala do žíly a kapalina začala proudit do těla. ,,A teď můžeš přijít, ty svině!" Řekl Albert Julián a připálil si tlustý doutník. Poslední dvojitou dávku si dal v jedenáct hodin dopoledne, ve dvanáct hodin a šest minut vydechl naposledy. Žádný z lidí, kdo neznal rodové prokletí, si to nedokázal vysvětlit. ,,Takový slušný člověk." |
|
Mohl bych začít jako všichni ti parchanti přede mnou. Pojmout život jako zběsilou jízdu a pomalu se deformovat, projít obdobím geniality až do samého zničení. Kdo pozná dno na samém počátku, je vyvolený. Mohu hrát hru již předem odsouzenou všemi těmi prodejnými pisálky a kritiky z laciných nalíváren. Pokud nemám co jíst, nemám práci, nejsem zajištěný a vlastně jen tak bloumám životem, je to jasná známka břídilství. Umělec? Vyloučeno. Jen žvanil, který našel líbivou výmluvu. Kdo by mě četl, snad jen totální kretén tvářící se jako znalec umění. Ano, budu psát, zdechnu hlady a studenti literárního gymnázia po mně budou plivat. Ale i kdyby tohle všechno mělo být pravdou, už se to nedá zastavit, jsem loutkou svého vlastního pošetilého výmyslu. Podobné úvahy mě často vyhánějí ven a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Potřeboval jsem za každou cenu něco prožít, i kdyby to mělo znamenat zahození mého nadějného života. Ale jakápak naděje může vzniknout bez rizika. Každý den jsme jako na bitevním poli a já se do toho boje zcela vědomě pouštím. Toho večera pršelo a mně se to vlastně líbilo, moknul jsem jak slepice na extázi. Původně jsem ani neměl cíl, ale nakonec se opět projevila má vášeň pro pití. Koupil jsem si láhev bílého vína a šel na autobusové nádraží vyhlížet opuštěné slečny. Cestou jsem potkal kálejícího bezdomovce opřeného zády o zeď, vyluzoval opravdu nechutné zvuky, což ve mně vyvolávalo návaly žaludečních šťáv. Došel jsem na nádraží, které bylo ovšem zavřené, déšť bičoval mé tělo a celé šaty jsem měl promočené, pokračoval jsem tedy dál v naději nějakého šťastnějšího vyústění toho všeho. Putoval jsem deštěm a uvědomil si, jak je ten svět krásný, především v noci. Veškerá tato krása byla ovšem ve velice krátkém okamžiku přerušena křikem, který se rozléhal celou ulicí. Viděl jsem dva mladíky, jak kopou do špinavého starce. ,,Chcípni, ty zasraná hnído." Zařval na svou oběť jeden z frajerských hrdinů noci. Stařec se svíjel a jenom sípal, pomalu se snažil vymanit z kopanců, ale neměl sebemenší šanci. Než jsem stačil jakkoliv zasáhnout, mladíci mě spatřili a raději utekli někam do hlubin. Pomohl jsem starci na nohy a nabídnul mu nedopitou láhev vína. ,,Vemte si to, pane, ať se vám alespoň trochu uleví." Spatřil jsem jeho vděčné, uslzené pronikavě modré oči. ,,Děkuju ti, zachránil si mě, za to ti splním jakékoliv přání." Zaváhal jsem nad nečekanou nabídkou a na chvíli upadl do hlubokých úvah. Opět vyhrály mé nízké samčí pudy. ,,Chtěl bych dnes potkat nádhernou dívku a strávit s ní noc.,, Není nic snazšího, jen tu chvilku počkej." Odpověděl mi stařík a odešel směrem k nedalekému náměstí. Připadal jsem si jako v pochybné verzi pohádkového příběhu a netušil, že jako taková pohádka to bude pokračovat i nadále. Stál jsem na místě a hleděl ve směru, kde onen kouzelný stařeček zmizel. Zanedlouho se vrátil a vedl s sebou velice mladou dívku. ,,Jestli chceš, je na celou noc tvoje a zcela grátis." Dívka byla celá roztřesená a její tvář prozrazovala známky zděšení. Nabídl jsem dívce rámě a vydal se společně s ní dále nocí. Déšť pomalu ustával a já se cítil zamilovaný. Prožili jsme spolu velice důvěrnou a vášnivou noc. Nikdy víc jsem ji už nespatřil, ani onoho starce. Jedno jsem si ovšem z té noci do života odnesl. Má určitě cenu se považovat za umělce a dělat pošetilé věci, či dokonce dobré skutky. Teď o tom všem píšu a v mém srdci ještě stále převažuje láska k drobné dívence, které jsem zachránil dědečka nebo to snad nebyl dědeček? Myslím, že nemá smysl o tom bádat, stalo se jen to, co se stát mělo, alespoň na jednu noc jsem mohl býti šťastný. 28.2.2014 |
|
|
|
Ve zběsilém tempu jsem vyběhl ven na ulici. Byla již tma a na mé tváři ještě stále spočíval polibek. Vrátila se, věděl jsem to jistě. Vrátila se a svůj návrat oznámila podivným pocitem v mé hlavě. Byl jsem si víc než jistý, že to není jen další šílenství v dlouhé samotě truchlícího jedince. V mém pokoji se s velkou pravděpodobností odehrával docela jiný příběh. Příběh to byl velice půvabný, opilý a tulivý. Příběh měl jméno Kamila, měla o básnících zbytečně romantické představy. Byl jsem jen dalším hajzlem v jejím mladém životě. V tuto chvíli ovšem spokojeně spala přikryta mou peřinou a neměla sebemenší potuchu o tom, že já tam již dávno nejsem. Měl jsem právě jiné touhy než zabývat se krásnou Kamilou a jejím polibkem. Byl jsem poblázněn tím hlasem z duše, který mi jasně naznačoval, že víla večerů je zpět. Místo setkání bylo stejné jako tehdy, o tom jsem neměl sebemenších pochyb. Bezmyšlenkovitě jsem tedy nasedl do právě přijíždějící linky tramvaje a usedl za spící ženu v pokročilém věku. U zadního okna postával mladý pár, pro nějž v tuto chvíli existoval jen jeden svět, a tím byl ten jejich. Ulice rychle míjely a zastávky jsem prakticky nevnímal. Měl jsem trochu obavu z toho, že mě někdo osloví a bude chtít slyšet má slova. Ta jsem v tuto chvíli nemohl poskytnout nikomu. Jen jí a ona byla ještě stále dosti daleko. Mladý páreček mezitím vystoupil a já zůstal ve voze jen s onou spící ženou, nikdo další nenastoupil. Můj cíl se nezadržitelně blížil a s ním i moje napětí, jež bylo lehce rozeznatelné třasem rukou a těkavým pohledem. Konečně konečná! Vyplul jsem ze dveří se zjevnou samozřejmostí. Spící žena v tramvaji pokračovala ve své činnosti a řidič tramvaje, výjimečný muž, jí nevěnoval pražádnou pozornost. Železniční most byl od zastávky nedaleko a přesto se mi ta cesta nejednou zdála až nekonečná. Město prožívalo poměrně klidný večer a já se za světla lamp stále více přibližoval ke svému vysněnému cíli. Kamila se mezitím probudila a začala plakat. Uvědomila si, že zas narazila na dalšího magora se zjevným psychickým problémem. Nicméně se z pohodlnosti a zoufalství otočila na bok a snažila opět proniknout do již započatého spánku. Snad i doufala, že se ten blázen vrátí a všechno jí vysvětlí. „Roman Koš je idiot,“ znělo jí v hlavě a pláč střídal občasný smích nad absurditou situace. Znovu a znovu nalítává užvaněným psychotikům. Velice zvláštní koníček jejího srdce. Já jsem se mezitím již dostal pod samotný železniční most, má radost nabírala neuvěřitelných rozměrů. Věděl jsem moc dobře, že ona už tam čeká a tedy se bude moci brzy začít. Stačilo jen vystoupat nahoru. Po trochu prudším srázu dál za snem. V každém mém kroku bylo náboženství. Každý můj nádech byl samostatnou motlitbou. Měsíc připomínal tureckou šavli a jeho ostří půlilo mraky v nelítostném pokušení. Již jen pár metrů, pár sesuvů drobných kamenů po srázu dolů a opravdu již budeme moci začít. Kamile se podařilo usnout a do rána neměla potřebu plakat ani se pokoušet opustit byt. V tuto chvíli byla v relativně psychicky bezpečném prostředí. Sny se jí zdály růžové a probudilo to v ní skoro zapomenutou holčičku. Byl jsem nahoře a ihned jsem ji spatřil. Stála tam v mírném větru a vypadala přesně jako kdysi. Přistoupila ke mně a podala mi velkou litrovou láhev rumu. „Můžeme pomalu začít.“ Víc nebylo třeba slyšet, rychle jsem odšrouboval víčko a hodil ho dolů na cestu. Dnes nás již nic nezastaví, můžeme zůstat spolu, opilí a bezstarostní. Můžeme se milovat, počítat hvězdy a vzájemně si držet vlasy během zvracení. To vše spolu můžeme opět prožít. Tentokrát ale naposledy, naše životy se změnily a ani jeden s tím již nedokáže nic dělat. Je čas dopít poslední kapku a s úsměvem na rtech zkrátka zapomenout. A ráno? Ráno třeba ještě dostaneme šanci vrátit se ke svým dalším životům. Každý sám.
|
|
Již od samého rána tušil, že tento den bude jiný, než na jaké byl zvyklý v těch několika posledních, které trávil v opojení koštěte a lopaty. I tento den dával tušit, že v oblasti náplně práce se žádná významná změna konat nebude. Což se ovšem nedalo říci o jeho vnitřním rozpoložení. Probudil se ihned po prvním zazvonění budíku a na tváři mu zářil úsměv. Vstal a stihl si dokonce uvařit čaj a připravit drobnou snídani. Do toho všeho si zpíval veselou jarní píseň, kterou zaslechl na sobotním koncertě kapely Kočkolit. ,,Ty jóó, už je jaróó, ty jóó!“ Vyběhl ven na ulici a chtělo se mu tančit. Do jara zbývalo ještě několik dní a nebe bylo ještě stále zahalené do přikrývek noci. On skoro běžel směrem k metru. Ve chvíli, kdy míjel klub Cross, se ze zajetí domu vypotácela dosti použitá dívka. Usmál se na ni, dal jí pusu na tvář a řekl: ,,Věřím, že se nevidíme naposled.“ Dívka znejistěla a nuceně se usmála. Dnešního rána nebude moci dlouho usnout, ten veselý mládenec se jí očividně zavrtal do hlavy jako kvalitní nášleh. Hrdina čisté Prahy se mezitím vnořil do prostorů metra a rozzářil se přes celé nástupiště. Netrvalo dlouho a přijela ona souprava, jež ho ještě více přiblíží v místa, kde své pro dnešek milované nářadí obdrží. Bylo to poprvé, kdy do firmy Čisté město dorazil jako první. V místnosti shromažďovací tedy důkladně zametl a nábytek porovnal. Po dokončení této činnosti se usadil na jednu z židlí, vytáhl si knihu „Miluji život“ a pustil se do čtení. Po dobré půlhodině čtení se teprve začali objevovat další vyslanci čistého města. ,,Ty vole co tady děláš, to jdeš rovnou z bááru, že jsi tu tak brzo,“ zazněl jeden z komentářů na adresu jeho podezřele časného příchodu do práce. ,,Ale né, já jsem dnes jen šťastný a pro samé štěstí nemohu ani spát.“ Odvětil on hlasem spokojeného pracanta. ,,Ty vole, tomu hrabe.“ Byla jedna z dalších přiblblých reakcí. Dorazil mistr a divil se, že tu je pan Roman Koš tak brzy. Uklizené místnosti si nikdo nevšiml. Po sčítání všech vážených pracovníků a milovaných brigádníků byli všichni rozvezeni na místa svých pracovišť. K Romanově velkému potěšení na něj zbyl čarokrásný Karlín a co více, okolí metra Florenc. V jeho skupině se nacházeli čtyři lidé, ale jen on cítil tu nezměrnou radost ze života tak silně. Ano, i ostatní se občas pousmáli, přihodili k dobru veselou historku, co však nedokázali, bylo skutečně prožít štěstí. Romanovi se to dnes dařilo tak jako nikdy v životě. Zatímco ostatní pomalými pohyby zametali, co na zemi spatřili, on poletoval, tančil a nepořádek nosil po kilech. Během toho stačil několika cizincům popsat cestu k autobusovému nádraží a převést slepce přes cestu. Velitel metařské čety se v jednu chvíli otočil a posměšně se ho zeptal: ,,Ty sis něco dal, že je to tak, nějaký jointy.“ Roman se doširoka usmál a řekl jen: ,,Ne, já konečně pochopil smysl života.“ Byl po zásluze obdarován nechápavými pohledy, lidstvo přeci není připraveno na takovou hlubokou pravdu. Roman přeci nemohl čekat nic jiného, než že bude opět považován za blázna chyceného do pasti svých představ. Jeden z metařů začal vyprávět o invazi židů, což zastavil až na kole projíždějící Milan Knížák a slovy ,,no to je úroveň“ tento monolog utnul. Do konce pracovní směny se právě Milan Knížák stal tématem hovorů. Roman mezitím nacvičoval labutí jezero uprostřed černé skládky, která se tradičně utvářela za místním supermarketem. Během tance stačil posbírat a roztřídit veškeré použitelné potraviny, zabalit a poslat je na charitu. Blížil se čas konce pracovní doby. V tvářích metařů byla snadno rozpoznatelná natěšenost. Kromě Romana všichni do jednoho počali práci flákat. Nejmladší ze skupiny nalezl v úctyhodné hromádce vajglů konopný nedopalek, ta hromada obsahovala jen konopné nedopalky. Mladík náhle dostal geniální nápad. Jak smyslu zbavený začal pobíhat v nepravidelném kruhu a vykřikovat: ,,Jedy za dvě stě, jedy za dvě stě!“ Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, již tu byli posluhovači zákona a mladíka deportovali kamsi na Pankrác. Události dramatické ovšem neměly pražádný vliv na Romanovo dnešní rozpoložení. Pracovní doba vyprchala jak bombička naládovaná rajským plynem a Roman vypadal na příčinu jejího vyprázdnění. ,,Sundejte si vesty a můžete domů,“ zavelel mezitím dorazivší mistr, který při pohledu na nejveselejšího metaře na chvíli zapomněl rodný jazyk. Roman všem podal ruku a na mistra se usmál co možná nejsrdečněji. „Kdybyste věděli to, co já, také byste se smáli.“ Načež se ladně otočil, vyskočil a vzlétnul do oblak za svou milou vyvolenou, která mezitím zemřela, a on cítil, že by měl konečně naplno projevit své city k ní.
|
|
Únava z dlouhé cesty mě již dosti zmáhala, rozhodl jsem se tedy někde rozbít tábor. Byl jsem sám v hlubokém lese. Snažil jsem se najít nějaký pěkný palouček,kde bych mohl rozdělat oheň a před spaním něco málo pojíst.Nejedl jsem již několik hodin. Navíc na paloučcích většinou nebývá jako podestýlka povedená bandička škodolibých větví. Po několika minutách jsem skutečně vysněný palouček nalezl. A byl to pohled neskutečný, daleko překonávající mou skromnou touhu. Nejenže se mi pod nohama rozprostíral koberec z toho nejjemnějšího materiálu, ale byly tu i vjemy, které příjemným způsobem naplňovaly mé zvídavé oči. Všude kolem tohoto prostoru se tyčily košaté stromy a pod nimi neméně působivé keře a keříky. Palouček nemohl být víc než padesát metrů dlouhý každým směrem, tvořil až překvapivě pravidelný kruh. Uvnitř tohoto prostoru se sem tam potuloval zatoulaný keř či malý stromek. Květin tu bylo jen pár, ovšem i v tomto počtu se jim bez velkých problémů podařilo zasáhnout mé srdce. Bylo tu též značné množství kamenů, z nichž některé utvářely velké hromady. Při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že ty kameny netvoří jen tak obyčejné hromady, ale ve skutečnosti to všechno jsou zbytky stěn, dnes již takřka úplně pohlcených časem. Dál jsem již nezkoumal strukturu kamenů a raději se vrátil do lesa pro trochu dřeva a následně zhruba vprostřed paloučku jsem rozdělal oheň. Plameny dobyvačně požíraly svou potravu a já nad nimi v kotlíku vařil rýži s houbami, které jsem nalezl v lese. Netrvalo dlouho a můj žaludek dostal, po čem tolik prahnul. Po posledním močení toho dne jsem ulehl do svého připraveného spacáku, zavřel oči a čekal na příchod spánku.
Malá holčička s děsivě pokřiveným výrazem ke mně přistoupila a natáhla bledou kostnatou ručku. Neměl jsem jí co nabídnout, tak jsem jen výmluvně pokrčil rameny. V tu chvíli se z jejího hrdla vydral neskutečně hlasitý křik mající v sobě ty nejvybranější prvky hrůzy. Stál jsem na místě jako přikovaný a čekal, co se bude dít dál. Holčička přestala křičet, šibalsky se usmála a řekla:,,Chtěl jsi to.“ Načež naprosto nečekaně zmizela. V tu samou chvíli se ale stalo něco jiného. Kolem mě se objevily kamenné domy zachvácené plameny, celé to bylo podkresleno šíleným voláním o pomoc. Nevěděl jsem, co se děje ani co mám dělat. Má ztuhlost ovšem zmizela. Začal jsem zmateně pobíhat a hledat nějaký zdroj vody. Křik z domů byl nesnesitelný. Snažil jsem se i otevřít některé dveře, ale žádné nechtěly povolit, okna nešla rozbít. Otočil jsem se právě v okamžiku, kdy ke mně opět přistoupila. ,,Bavíš se dobře?“řekla, jako by jí to přišlo jako nejzábavnější na světě. Než jsem stačil zareagovat, byla opět pryč. Nakonec jsem ji zahlédl, jak na samotném konci paloučku cosi zahrabává. Domy stále hořely a já byl bezmocný.
Tento sen mě nejenom probudil, ale díky hrůze, kterou jsem pociťoval, se spánek již nenavrátil, byť jsem narychlo opustil louku a zkusil štěstí pod statným dubem. Palouček jsem již nikdy nenavštívil, ovšem ten děsivý obličej malé holčičky je do mě vrytý navždy. Jednou jsem někde zaslechl, že se k tomu místu váže jistá pověst. Nevěnoval jsem tomu raději příliš pozornosti, vím jen, že tam bylo něco o zlé holčičce, obírání chudých a jakémsi pokladu, který nikdo nenašel.
|
|
⇡nahoru⇡ |