Blázni.cz - dobrý kanál

Psáno podle snu, v dubnu 2020.

Už dlouho jsme se s přáteli ze skupiny Blázni.cz domlouvali, že podnikneme společný výlet. Většinou se scházíme na naší základně, v malém klubu na Smíchově, kde trávíme večery nad pivem, domlouváme vystoupení, bavíme se o našich literárních, výtvarných a hudebních aktivitách a v neposlední řadě taky vymýšlíme kopec volovin, nesmyslů a klukovin. Hrajeme si a hodně se nasmějeme. Jenže vyjet společně někam do přírody, trochu se pohnout, pořídit si nové společné zážitky, to je zase něco jiného.

Shodli jsme se, že nejlepší volbou bude nějaký nenáročný, začátečnický urbex a vyjeli jsme proto na Kladno, do objektů bývalé Poldovky. Ve skutečném světě jsem tam už několikrát byla a proto mě ve snu zaujalo, že tam je poměrně dost důstojnických domků, které ve skutečném světě patří do Milovic. Jeden z nich se nám zalíbil a tak jsme - vyraženými dveřmi - vstoupili. Jako obvykle tam byly vysazené všechny dveře, vymlácená okna i záchody, sem tam se propadal strop a jediné, co drželo opravdu s jistotou, byla schodiště. V nekonečných temných chodbách nám pod nohama křupaly střepy, překračovali jsme kusy dřeva, matrace, papíry a hory odpadků. Stěny byly posprejované a ze stropů - jako netopýři - visely velké kusy omítky. Celou budovou prostupoval zatuchlý pach dějin a štiplavý pach přítomnosti, kterou reprezentovala močovina a spáleniště. Většina místností byla vcelku nezáživná, občas zajímavé graffiti, občas nábytek, ale v zásadě vybydleno a, řekněme si upřímně, hnus.

Zalíbila se nám ale zasedací místnost, něčím nám totiž trochu připomínala skautskou klubovnu. Vévodil jí veliký oválný stůl, který jsme okamžitě obsadili. Židlí bylo málo a tak jsme si vypomohli jiným nábytkem, štosy dokumentů a podobně, Adam šel do přilehlých sanitárních prostor hledat urvaný záchod. Celou jednu stěnu zabírala obrovská, propracovaná, prostorová mapa části světa. Místy se trochu odlupovala, ale jinak byla až překvapivě zachovalá. Moře, řeky a jezera vypadaly životadárně a svěže zelené lesnaté kopce přímo vybízely k túrám; chvílemi se dokonce zdálo, jako by voněly jehličím. Zírali jsme na to dílo jako u vytržení a Fanky řekl, že svět je krásnej. Adam ze sanitární místnosti konečně dosmýkal těžkou mísu a než se pohodlně usadil, vytáhl z ní jednorázovou plenku. Nevěděl, co s ní a tak jí z legrace mrštil směrem k mapě. Plena trefila jakési jezero na území Ruska a celé ho absorbovala. "Tak tohle nevypadá úplně normálně, ne?" říkám trochu nervózně. "No, ale proč by vlastně věci měly být normální?" Odpovídá mi Turda a chce se pustit do filosofických debat. Ani mi nepřipadá divné, že se tam najednou objevil, vím totiž už dávno, že jsou s Fankym jedna a tatáž postava a tyto dvě osobnosti se dle potřeb alternují. "Hele, všimli jste si tady toho... no... tohodle..." dloube zvědavě do mapy Heda, až se kousek oddrolí - a my že ne, nevšimli jsme si a musíme přijít blíž, abychom pochopili. "To je přece Mount Everest," poučuje Dominik a všichni se plácáme do čela, protože jasný, co jinýho by to taky bylo...

Necháváme mapu mapou a zasedáme kolem stolu. Vlastně se nám naskytla perfektní příležitost udělat si slet bláznů, výjezdní zasedání. Kluci vyndavají kytary, zpíváme, klábosíme a je veselo. Dominik nám představuje svou knihu, kterou se chystá vydat. Nechápeme, kde ji celou dobu měl, protože je obrovská; zakrývá téměř celý ten rozlehlý stůl. Fascinovaně si prohlížíme grafy a obrazce balancující na hraně geniality a šílenství. Obrazce mění své uspořádání, prolínají se, prostupují stránkami, mění barvy podle aktuálních hodnot a chvílemi se nemůžeme ubránit pocitu, že vydávají i tichounké technické pípání. Zřejmě to ale byli ptáci za oknem a ty barevné změny asi způsobil náhlý průnik slunečního paprsku... Z myšlenek nás vytrhne opravdové technické zapípání, když mi přijde na mobil agenturní aktualizace zpráv: série přírodních katastrof v Asii. V Himalájích došlo k neočekávanému sesuvu hornin a byla částečně zasypána vesnička v údolí. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ale zemětřesení okamžitě vystřídala vlna veder. Ve východní části Ruska se potýkají s nebývalým suchem, vyschlo několik řek a dokonce i jezero Lajkal, které bylo klíčovým zdrojem obživy pro tisíce lidí. Ti se teď ze dne na den ocitli bez vody, potravy i příjmů a zřejmě budou muset bez prodlení přesídlit na jiné území. Začínáme teoretizovat. O Rusku máme všichni dost mizerné znalosti, ale to nám v rozvíjení teorií nijak nebrání. Turda poznamená, že to budou mít těžký, najít v Rusku místo k žití a že nakonec bude možná paradoxně nejlepší Sibiř, protože "k životu blízko a do Moskvy daleko". Souhlasíme a řešíme, jak se tam od nás nejrychleji dostat, abychom jim s náročnými začátky v nové domovině trochu pomohli. Šimon velice sebevědomě hlásá, že na Sibiř je to nejblíž přes Japonsko*, čemuž nikdo z nás nevěří a Lukáš s Turdou se rozhodnou svou pravdu dokázat pomocí meditace. Posadí se doprostřed stolu do lotosové pozice a meditují. Turda se při tom opakovaně spontánně přeměňuje ve Fankyho a zase zpátky, což velice překvapí všechny přítomné (s výjimkou mě a Lukáše; já už to vím a Lukáš má při meditaci zavřené oči, takže ví houby, co se děje kolem). Meditace je všemi uznána za pádný argument, ale Šimon trvá na svém a tak pro názornost vyvolá 3D holografickou mapu světa. Pomocí speciálních gest nám simuluje čas dopravy "horní" či "spodní" cestou a aby zachoval správnost svého tvrzení, rychlým tahem pravé ruky přestěhuje Japonsko do Karského moře. Zdá se nám to zábavné, ale rozhodneme se nadále pracovat s reliéfní mapou a tak se hologram rozplývá a mizí. (*Tady je zajímavé, že v reálném světě to - vzdušnou čarou - přes to Japonsko není až tak velká blbost, jako mi připadala ve snu i po probuzení.)

Dívám se Hedě do očí a vidím v nich obavy. Významné obavy, které, ač je dosud nevyslovila nahlas, naprosto sdílím. "Terko... můžeš na chvíli?" V jejím hlase je slyšet značná nervozita a i mně i se třesou ruce; jdeme společně blíž k mapě. "Vidíš to? Tamhle na tom kopci... jako by se tam něco pohnulo..." A opravdu: stromové porosty vypadají, jako by se vlnily ve větru. Jako bychom viděly maličká zvířata v lesích, jako by vlny v mořích skutečně šuměly a hučely, jako by... "Kluci, pojďte se na něco podívat. Bude to asi znít šíleně, ale... no, pojďte se prostě podívat a řekněte sami, co vidíte." "Já vidim... asi sopečnou erupci, hele, tady na Tenerife!" Volá Dominik a Adam se podívá tak zblízka, až mu to ožehne vous. "Tenerife?" přispěchá Lukáš, který se (i v reálném světě) nedávno vrátil z Kanárských ostrovů a přikládá tvář přímo k flíčku Gran Canarie: "Nojo, vážně je tam! Jak je, kámo?" "Čau chlape," odpovídá maličkatý Rogo, zjevně potěšený setkáním s obrovským okem přítele. "Ale tak jde to, je tady klid... zrovna jsem domeditoval a rozdělávám si oheň. Je tady krásně, akorát mám zrovna málo jídla. Ale tak nevadí, já si tu vždycky nějak poradím, půjdu si nasbírat bylinky a mandle, vodu mám ze studánky tady kousek v kopcích, to mi stačí. No a co vy, jak tam válčíte?" "Rogo, nechceš bagetu?" zasahuje altruisticky Heda dřív, než může kdokoli odpovědět. "A tak možná... vlastně nepohrdnu...". Heda odštipuje maličký drobek z bagety a pinzetou ji s chirurgickou přesností umísťuje před kamarádovu jeskyni. "Tyjo paráda, díky, tohle mi vystačí aspoň na tejden... a půlku toho nasuším a namelu a budu si z toho pak moct vařit kaši celý měsíce."

Ještě chvíli se necháváme opájet radostí z nečekaného setkání, ale všem nám definitivně začíná docházet nejen, o co tady jde, ale dopadá na nás i tíha té skutečnosti. "Já se to úplně bojim říct, ale... ta mapa, to... je asi doopravdy, žejo? To.... to... není JENOM MAPA, co?" soukám ze sebe a celá se třesu. Blázni.cz mají v rukou celý svět. Mají větší moc než Bilderberg, Ilumináti a možná i božstva dohromady. Možná jsme božstvo. Máme k dispozici neuvěřitelnou moc, zdroj zábavy i ukájení ega, příležitost vše napravit, příležitost vše totálně podělat. Je možný, že jsme první, kdo tuhle mapu našel? Je možný, že jsme jediní, kdo skrz ni může zasahovat do světa, nebo jsme to tady jen náhodou zasedli skutečnému správci? A kdo to je? Vrátí se? Máme mu v ovládání světa bránit, nebo je hodnej? Když tu zůstaneme, setkáme se s Bohem? Když odejdeme, opustíme svět, necháme ho jen tak bezprizorně plynout? Je to pro něj lepší, nebo horší? Má standardně nějaké vedení? Otázky zaplňují místnost téměř k nedýchatelnosti. "Já si myslím, že by bylo hezký, kdyby světu vládli Blázni, ne?" rozráží Turda ticho brutálně, jak je jeho zvykem a vzápětí se mění ve Fankyho. "Já asi nechci řídit svět," říká, "mám za to, že to přísluší jiným silám. A taky bych pak nejspíš byl vševědoucí a to je nuda, já si chci nechat otázky."

S těmito slovy spěšně opouštíme objekt a chvátáme na vlak. Z budovy důstojnického domku stoupají stříbřité opalizující otazníky a sen se rozplývá.

Evu jsem neviděla od našeho třídního srazu, ale od doby, kdy jsme si mohly pořádně popovídat, uplynula ještě delší doba. Vdala se (podle vlastních slov „konečně!“) a odstěhovala mimo město, přišly děti a času na kamarádky nezbývalo. Teď jsme na sebe zničehonic narazily v obchodním domě, když zrovna vycházela z obchodu s oblečením, jako každá pracující matka obtížená batohem, přes bok kabelku a v ruce si radostně nesla papírovou tašku sladce růžové barvy.

Po překvapení a objímačce souhlasila, že si sedneme do přilehlé kavárny, abychom konečně nerušeně prohodily několik slov. Usadily jsme se v křesílkách u prosklené stěny, s výhledem na tropické rostliny v proskleném vnitrobloku.

Ještě, než si udělala pohodlí, sáhla do tašky , vytáhla černobíle vzorovanou halenku a položila ji na stůl. Z kabelky vylovila manikúru a nůžtičkami odstřihla cenovku i všité cedulky. Odstřižky shrnula do tašky a všechno to nacpala do koše za našimi zády.

„Promiň, ale musela jsem to udělat hned, jinak bych na to zapomněla.“

„Já taky nemám ráda, když mě škrábou cedulky, ale nepočkalo to na doma?“

„Ne, to by si Luboš všimnul, že je to z obchodu a rozčiloval by se, že utrácím. Luboš nesnáší konzumní styl života a nechce podporovat velké řetězce, takže nakupujeme v sekáčích. Jenže já měla dneska v práci náročný den, tak jsem si to chtěla vynahradit a koupit si něco hezkého a nového.“

„Moc ti to sluší, ani jsem nepoznala, že nakupuješ v sekáči. Ale úplně jsi změnila styl, skoro jsem tě nepoznala. Vždycky jsi nosívala vlasy nakrátko a džíny. Všude džíny. Ke všem příležitostem.“

Eva si prohrábla dlouhé vlasy a zasmála se.

„Tak to mi ani nepřipomínej! To bylo to první, co mi Luboš vyčetl, když jsme spolu šli na první rande. Že vypadám nežensky. Dlouho jsem mu odolávala, ale ...“

„To je mi jasný, každá se chce svými chlapovi líbit.“

„To samozřejmě. S krátkými vlasy bylo míň práce, jak jsi vstala z postele, tak jsi šla. Když se umyly, hned byly suché. A džíny, jéje, ty byly pohodlné. Hlavně v zimě, teď musím pod sukní nosit punčocháče, pořád je shrnovat, vyhrnovat, upravovat, lepí se k sukni. To mě mrzelo, když se musela vzdát všech džín, kalhotových kostýmků, legín, šortek! Jenže co naděláš. Luboš četl tu slavnou knihu „Evropa si podřezává žíly“, kde psali, že zánik západní civilizace nastal rozpadem tradičních pohlavních rolí. Vždycky to bylo tak, že ženy nosily sukně a muži kalhoty.“

„Úplně vždycky ne, vezmi si třeba staré Římany, ti chodili zamotaní v prostěradlech stovky let.“

Eva mě neposlouchala a pokračovala: „Byla to muslimská kultura – já se tedy v souvislosti s nimi zdráhám použít slovo „kultura“ - kde ženy nosily kalhoty. A rozhodli se nám to sem importovat.“

V tu chvíli přišla servírka a Evinu svéráznou interpretaci historie uťaly dva nápojové lístky, které před nás rozložila. Eva si lístek podezřívavě prohlížela a mračila se.

„Strawberry Cheesecake – proč sakra nemůžou napsat „jahodový tvarožník“? Nebo tohle: Gingerbread Pumpkin Latte – co je tak špatného na dýňovém mléku s perníkem? Proč se ani neobtěžujou to napsat česky? Samá angličtina všude, aby naše děti zapomněly na mateřskou slovanskou řeč! Elity chtějí, abychom všichni byli jeden velký globální národ bez historie a bez jazyka. To je jeden z důvodů, proč tyhle franšízy nemám ráda!“

Schválně jsem si vybrala nejvíc přeplácaný koktejl s jahodovým sirupem a duhovými marsmallows. Eva si dala espresso bez mléka a kousek bábovky. Jakmile se do ní zakousla, zašklebila se: „Sračky z palmovýho oleje vyhnaný práškama.“

„To víš, musejí to udělat tak, aby to vydrželo dlouho. To víš, že na doma upečenou bábovku to nemá, ale kdo má čas pořád péct?“

„Já si čas vždycky udělám. Domácí kuchyně je základ. Luboš by mi ani nic kupovaného nejedl! Děti tedy obědvají ve školce, ale než jsme je tam zapsali, Luboš tam několikrát byl a vynutil si, aby mu ukázali kuchyni a řekli mu, z čeho vaří. Až potom schválil, že tam naše děti smějí jíst.“

„Takže vaše děti už chodí do školky, kolik jim vlastně je?“

„Marušce je šest, Božence pět a Jardovi čtyři.“

„Tři děti? Myslela jsem, že máš dvě. To je teda slušná smečka!“

„Ale prosím tě, Luboš by jich měl klidně i víc. Říká, že se musíme hodně množit, jinak toho elity využijí a nastěhují nám sem uprchlíky! Ale mně tři děti stačí, je to náročné. Teď naštěstí chodí do té školky, ale předtím to bylo složité. Když jsem onemocněla, musela přijet máma a postarat se o ně, a vzhledem k věku jí to už taky dost vyčerpávalo.“

„A Luboš se o ně nepostaral?“

„Luboš je chlap, to přece není jeho práce. On k tomu ani není biologicky uzpůsobený. To je všeobecně známý fakt. V dnešní době se bohužel objevuje jev, kterému odborníci říkají devirilizace. Muži jsou vychováváni tak, že se u nich potlačují takové ty vrozené vlastnosti, jako agresivita a průbojnost. Nutí se do domácích prací a k péči o děti a tím přicházejí o svou mužnost. Ubývají jim spermie a nemůžou se množit!“

„Jasně“, přikývla jsem, „a dělají to elity, aby nám sem mohly nastěhovat uprchlíky.“

„No vidíš“, zaradovala se Eva, „už taky chápeš ty souvislosti! Doporučuju ti, jestli se chceš dozvědět víc, aby sis přečetla knížku „Muži – ohrožený druh“. Ale musíš si jí objednat přes internet, v knihkupectvích ji nechtějí prodávat! Bojí se, aby jim to tam pokrokáři nepodpálili!“

„Jak to, vždyť táhle vedle v Luxoru jí normálně prodávají v sekci „Humor“.“

Eva nereagovala a popíjela svou vychladlou kávu.

„Hele, a kde vy vlastně bydlíte?“

„Ve Spálených Kolovratech u Dobříše. Tam je ti nádherně. Taková malá vesnice s barokní kapličkou, rybníkem na návsi a topolovou alejí – jako z Ladova obrázku! Bydlíme v baráku po mámě, máme velkou zahradu a koukáme k ložnice přímo do lesa.“

„Tvoje máma už umřela? To jsem nevěděla!“

„Ale ne, máma žije v domově důchodců. Zpočátku jsme zkoušeli žít společně, ale nešlo to. Nerespektovala mého manžela. Neustále se do něj navážela. Že neumí vydělat peníze, že se nepostará o děti. Dokonce ho obvinila, že mi vymývá mozek – no věřila bys tomu? Takže jsem využila toho, že barák už dřív nechala přepsat na mně a vystěhovala jsem jí do Domova Pomněnka. Je to tam hezké, mají tam králíky a jednou týdně jim chodí zahrát harmonikář.“

Vtom Evě zapípal mobil. Eva z kabelky vytáhla krabičku s nápisem „multivitamin“, vytáhla jednu pilulku a spolkla jí.

„No vida, ještě že mám nastavené to upozornění, jinak bych zapomněla!“

„To jsem nevěděla, že se vitamíny berou takhle na čas“, podivila jsem se.

„Ale prosím tě, to nejsou vitamíny, to je antikoncepce. Luboš s tím nesouhlasí. Ale co mám dělat, mně ti naši prckové stačí. Už tak nevím, kam dřív skočit. To máš: ráno vstát, udělat snídani, odvést děti do školky, vzít auto, odjet na nádraží, nasednout na vlak, jít do práce, po práci na vlak, vyzvednout auto, udělat nákup, děti ze školky vyzvedává Luboš – to jsem si vydupala; dojet domů, připravit večeři, vykoupat a uložit děti, uvařit jídlo pro Luboše na druhý den, uklidit a umýt nádobí. Když mám štěstí, tak si ještě stihnu vypít skleničku na terase a pozorovat hvězdy – to je moje relaxace. Ale většinou padnu na hubu a usnu ještě oblečená, s brýlemi na nose. Občas mě tak Luboš najde, když chodí nad ránem spát.“

„Luboš pracuje takhle dlouho do noci? A co vlastně dělá?“

„No já bych úplně neřekla, že pracuje, ona to není ani tak práce, jako spíš poslání. Luboš publikuje na několika webech, občas překládá a pomáhá spoluorganizovat různé akce jako Pochod za práva bílých heterosexuálních mužů, Za záchranu tradiční rodiny nebo Proti diktátu korektnosti.“

„A vydělá si dost?“

„Tak ještě že tě neslyší, to by se urazil. Tohle se přece nedělá pro peníze! Navíc peníze ani být nemůžou, když nejsou sponzoři. Oni se bojí na takové věci přispívat, aby si na ně elity nedošláply.“

„Takže celou rodinu živíš ty?“

Kéž by. Ještě bereme příspěvky, pronajímáme dílnu a garáž po tátovi a když opravdu nemůžeme vyjít s penězi, tak řeknu mámě. Ale to dělám nerada, ona má kolem toho vždycky spoustu blbých keců. Jako že si má Luboš najít práci, kde si něco vydělá. Je tak povrchní. Přitom Luboš práci opravdu poctivě hledá, třeba se hlásil na místo ředitele knihovny, vedoucího odboru školství a na místo náměstka pro kulturu na radnici v Dobříši. A nic. Určitě je to z politických důvodů, protože Luboš se prostě nestydí říct svůj názor. Určitě mu nemůžou zapomenout, jak během slavnostního otevření židovského muzea předčítal v prasečí masce do megafonu z Protokolů sionských mudrců. Luboš jim vysvětlil, že touhle akcí projevoval nesouhlas s nelegálními demolicemi palestinských domů v Izraeli, ale myslíš, že ho poslouchali? Obvinili ho, že je antisemita – no věřila bys tomu?“

„No, možná kdyby slevil ze svých požadavků, tak by práci našel. V Amazonu třeba nabírají pořád.“

„Prosím tě, přece nepůjde dělat do Amazonu se svým vzděláním a svou inteligencí! Navíc on konzumní společností pohrdá, to by se zpronevěřil svým ideálům. Ne, ať je raději doma a šťastný, já bych z těch peněz ani neměla radost. Luboš nepotřebuje někde hákovat od devíti do pěti, aby měl smysl života. Když se ho někdo zeptá, co dělá, Luboš odpoví: Jsem nezávislý publicista, novodobý disident a profesionální otec.“

„Profesionální otec? Co si pod tím mám představit?“

„Luboš říká, že hlavní úloha otce je jít příkladem. Takové ty věci, jako je dítě nakrmit, umýt nebo převléct, to je na matce. Otce, ten se prostě vyskytuje poblíž a koná to, co má správný muž konat. Děti ho pozorují a vnímají a podvědomě se jim tak propisují hodnoty a vzorce chování. Takové to peskování, plácání přes ruku; takové to: tohle nedělej, nehraj si s jídlem, udělej si úkoly! - to je výchova matky. Otec je v podstatě takový ideální předobraz, takové Slunce, které si lhostejně putuje po obloze a ke kterému děti vzhlíží.“

„Takže v podstatě ženská oddře veškerou práci a chlap se jen motá kolem a myslí si u toho, jak je skvělej.“

„Ono to tak na první pohled mlže vypadat, ale není to vůbec tak jednoduché být správným mužem a otcem, navíc v dnešní době! Proto Luboš s kamarády založil Ligu opravdových mužů, kde se tyhle věci řeší. Pořádají různé přednášky a semináře, často celovíkendové a většinou u nás doma. Je strašně zajímavé, co se tam člověk všechno dozví. Minule jsem se třeba dozvěděla, že Ježíš byl ve skutečnosti Slovan. Nebo tam byla skvělá přednáška o ekonomii, ale byla pojatá tak polopatě, že tomu každý rozuměl. Říkali tam, že letos tutově zkrachuje eurozóna a padne dolar! Oni to tedy tvrdili o loni a předloni taky, ale to víš, dělat ekonomické prognózy je hrozně složité! Každopádně jsem si od nich nechala poradit a nakoupila nějaké rubly.

Někdy bych spíš ocenila, kdyby byl doma alespoň o víkendu klid a já se mohla třeba podívat na film v televizi, nebo jít na procházku, nebo se opalovat. Nebo prostě měla soukromí – oni k nám totiž vždycky jezdí i s manželkami a dětmi a zůstávají i přes noc.

Zase je ale skvělé, že se s Lubošem člověk nenudí. Tvoje mysl vedle něj nezakrní, ale naopak rozkvete. Normální chlap by se doma prostě svalil na gauč a koukal na fotbal, nebo maximálně uspořádal grilovačku na zahradě.“

„Normální chlap je totiž unavenej z práce“, poznamenala jsem, ale Eva nadšeně vyprávěla dál.

„Na Lubošovi je nejlepší, že on není činorodý jen po té intelektuální stránce, on se nebojí ani dělat rukama. Na naší zahradě se třeba snaží pěstovat zeleninu, abychom byli soběstační a nezávislí na potravinářské lobby. Od kamaráda dostává speciální semínka, která jsou čistá a bez GMO. Zatím se mu ale moc nedaří. To víš, jeho mysl pořád šrotuje, zaobírá se spoustou důležitých věcí a nedokáže udržet takové ty přízemní věci, jako že záhonky se musí vyplévat a zalévat. Ale zase je pravidelně hnojená, to ano. Luboš nekupuje žádné umělé chemické hnojivo od agrokorporací, ale hnojí sám, z vlastních zdrojů.“

„Jak z vlastních zdrojů?“

„No, jednoduše. Luboš si vždycky po probuzení dřepne do záhonu a hnojí. Jako to dělávali naši předkové po staletí. Ale představ si, že sousedům to vadí a dokonce si stěžovali na obecním úřadě! Copak si ani na vlastní zahradě člověk nemůže svobodně dělat, co chce?

No, je u nás veselo. Ale lepší, než tenkrát ten debakl se slepicemi. Luboš jim vyrobil kurník z vlnitého plechu, všechno fungovalo, měla jsem domácí vajíčka, akorát jednou v létě, když byly čtyřicítky, tak je z toho kurníku zapomněl pustit ráno ven a ty chudinky se tam doslova uvařily! Nejhorší ale bylo, že mi pak trvalo týden Luboše donutit, aby je zlikvidoval. Mezitím do toho kurníku nonstop pralo slunce a nedovedeš si představit ten smrad! Nějakým způsobem se nám dostal i do baráku a ještě dneska ho cítím z nábytku, závěsů i koberců. A to jsem všechno čistila!

Ale lepší tohle, než když se vrtá v elektřině. Kolikrát už dostal dvě stě dvacet a blikal jak vánoční stromeček. Jednou mi hrdě oznámil, že opravil vypínač, ale když jsem do něj strčila koncovku od žehličky, lítaly z toho jiskry jak z táboráku. Luboš se dmul jak krocan a čekal na pochvalu, protože vždycky vyžaduje chválit, chválit, chválit, ať udělá cokoliv. Tentokrát jsem ale byla naštvaná a nepochválila jsem ho – tak se naštval a šel trucovat na půdu.

Musela jsem počkat, až Luboš odjede do města něco zařídit a zavolala jsem elektrikáře ze vsi. Přistěhoval se nedávno, nosí dredy a takový ty batikovaný trička, jeho manželka chodí bosá a na střeše mají solární panely. Furt se usmívají, tutově jsou to jedni z těch zatracených sluníčkářů. Přijel na zavolání a měl to za pět minut opravený. Neměl žádný blbý kecy jako ostatní řemeslníci, ani nechtěl pivo, řekl si o dvě stovky a že mám pozdravovat manžela!

Samozřejmě, že jsem Lubošovi nemohla říct, že někdo opravoval jeho práci! To nesmíš chlapovi nikdy říct, tím zraníš jeho duši. To jsem četla v knize „Jak si hýčkat muže“ od doktorky Tesařové. Ale udivuje mě, že to Lubošovi není divné. Vždycky něco rozvrtá, pak se vypaří a když se vrátí domů, tak to nějakým zázrakem funguje.

Naštěstí se nestává moc často, že by měl Luboš potřebu něco opravovat. On si většinou ani nevšimne, že doma něco nefunguje. To víš, intelektuál! Já už jsem se doma spoustu věcí naučila dělat sama. Třeba s vrtačkou už to umím docela slušně. Když měl Luboš loni ten úraz, tak jsem si řekla, že už mu ten přístroj nesvěřím.

Nejhorší nebyl, když si provrtal to zápěstí, chvíli tekla krev, ale nic velkého. Jenže pak nechtěl jít k doktorovi! Řekl mi, že doktoři jsou nástrojem elit a děvky farmaceutického průmyslu a že nikam nepůjde. Tři dny se léčil sám slivovicí a inhalováním bylin z tajgy, mezitím mu ruka skoro zčernala a začal blouznit, tak jsem zavolala sanitku. Byl chudák tak mimo, že se ani nebránil. Měl akutní otravu krve, zachránila jsem mu život. Ale to víš, že jsem stejně dostala vynadáno! Kdybych prý neplašila a počkala, tak by se určitě uzdravil sám od sebe! Když přišel domů tak prohlásil, že je plný antibiotik a musí si dát detox. Tak do sebe pral zelený ječmen, dostal strašný průjem a to ho tak vysílilo, že zbytek týdne už jen ležel v posteli. A byl klid.“

„Když tě tak poslouchám, tak si říkám, že Luboš musí být asi zatraceně skvělý milenec.“

Eva se zakuckala smíchy: „Kdepak, Luboše na nějakou romantiku neužije, ani když jsme spolu chodili, tak ho nezajímaly věci jako večeře při svíčkách, luxusní prádlo, nebo nějaké výstřední hrátky. On na tyhle věci moc není, říká, že hlavní účel toho je založit rodinu a jinak je to ztráta energie.“

„Tak to mě jinak nenapadá, k čemu ho vlastně máš. Ty živíš rodinu, vychováváš děti, staráš se o domácnost, oháníš se vrtačkou – a on dělá co?“

„Tady je vidět, že ty nerozumíš mužům, schválně si přečti tu knížku od doktorky Tesařové. Muž je v podstatě takové dítě, které ale nikdy nevyroste. Ale proto je tak milujeme, ne? Vždyť by nám bez nich bylo smutno.“