Blázni.cz - dobrý kanál

Atlantis 2008

(Portréty, Galerie úsměvů, zaháněč smutků)

Kachní styl, labutí hadění a odpočinek na hřbitově (06/21/08).

Přešel jsem přes silnici a přistál na oroseném trávníku. Zabloudil jsem do parku a došel k jezírku. Sednu si na trávu a čekám. Asi na někoho, koho znám. Po roce jsem se vrátil do Atlantis. Přijde mi, jako kdybych toto místo nikdy neopustil, jako kdybych byl pryč jen na pár dní.

Parky, domy, obchody, to všechno je stejné, ale něco se změnilo. LIDÉ! Lidé, které mám rád. Koukám na kachny v jezírku a obdivuji jejich styl života, styl lovu, obstarávání si potravy. Zdají se být tak bezstarostné, když si plují po hladině. Nic je nemůže trápit, říkám si. Pak jedna ponoří krk a hlavu pod vodu, vystrčí na mě svoje bílé peří a chytne do zobáku potravu. Vzápětí se do vody ponoří druhá, třetí a nakonec všechny. Koukám teď na bílé bójky na hladině jezírka. Žádné se nemůžu podívat do očí, žádná si nechce povídat. Kachny jsou zaneprázdněny hledáním zlatých drobků na dně jezírka. Není si s kým povídat, a tak jsem chtěl radši jít dál. Najít někoho, s kým bych si porozumněl.

Jdu podél jezírka. Na břehu hnízdí labutí rodinka. Chci projít kolem nich. Zastavit se na kus řeči, ale jak se přiblížím labuť-rodič se postaví do bojové pozice proti mně. Napřímí hruď, natáhne krk, otevře zobák a jazykem zasyčí bojovou fanfáru. Leknu se rodičovských pudů. Zastavím se. Přemýšlím, kdo je v tuto chvíli více vystrašený. Labuť vypadá odhodlaně bránit svoji rodinu. Radši ustupuji a obcházím rodinku obloukem. Dojdu ke starému hřbitovu. Jsou zde pohřbeni lidé snad stovky let zpátky. Nikdo už tento hřbitov nenavštěvuje. Snad proto, že lidé nedokáží upomenout ty, kteří žili tak dávno. Čas letí rychle. Minulost je za námi.

Mezi náhrobky leží mrtvá veverka. Chci si s ní povídat, ale usnula. Nechci zde čekat, než umřu a odpočívat vedle ní. Najdu kus listu a přikryji chuděrku. Teď můžeš v klidu odpočívat a já pokračovat v mé cestě. Posadil jsem se v otevřené zahradě. Vzal jsem do ruky kytaru a začal hrát. Pro moje potěšení, abych vytrhl kolemjdoucí z jejich myšlenek. Nejprve se báli, poté se smáli, dokonce se zastavili a chvíli poslouchali. Stromy se začali kroutit do rytmu a květy na nich zazpívali píseň času. O květině času, kterou má každý z nás v srdci. Harmonie zahradního orchestru prostoupila okolí. Na chvíli se zastavil čas v každém z nás.

(06/29/08)

Sedím ve vlaku. Je skoro půlnoc a já se vracím do Atlantis. Mám za sebou příjemný detox. Víkend strávený u mojí kamarádky Laurie. 3 dny bez hulení. Dneska to snad taky vydržím.

Víkendu předcházeli huličské seance, poflakování se po pláži, party! První party na pláži. Jenom pár lidiček si naskočilo do našeho rodinného auťáku a dojeli jsme na pláž, rozplývali se nad zapadajícím sluncem, vzali jeden jeho paprsek a prodloužili si den. Pláž nám děkovala za vyhnání tmy. Hráli jsme písně slunce a měsíce, tak aby prodloužený den vyvažoval nedostatek noci. Poté, co se poslední paprsek přestal dotýkat země a tráva začala chladnout, ustal komorní orchestr hrát. Pro dnešek bylo symfonie dost a dovolíme noci prostoupit mezi nás.

Vracíme se do města, kde jsem se zúčastnil soutěže krasavic a lovu pro blbce v místním klubu Nick’s. Jedna laňka měla mě na mušce. Otřela se o mě svojí prdelkou. Nevím, jestli měla hezčí nohy, nebo oči. Zapálila ve mně pochodeň. Kouř mi vychází z úst. V očích mi svítí plameny. Její rozzářený úsměv tancuje kolem ohně. Oči malého tygříka hledají v plamenech kousek šťavnaté svíčkové. Vytažené drápky se do mě zaryly. Chci být sněden zaživa nebo si tygříka ochočit? Lávovými prsty pokrytými žhavými uhlíky chci zahřát laňku, pomalovat její tělo vášnivými dotyky, uchovat nevyřčené pravdy a dogmata pro další generace a polibkem jí vdechnout nekonečný život. Mít pokračovatele a uchovatele naší krásy, která vznikla, když se naše oči setkali.

Cikánská věštkyně a golf na pláži. Někteří nejsou předurčeni rodinnému životu.

(07-11-08)

Po roce jsem se setkal opět s Lolou, asi 63-letou pirátskou kapitánkou. V přítomnosti přírodou opálené, na blond obarvené, obtloustlé průvodkyně se člověk cítí nebýt člověkem! Korzárka mě pozvala na svůj koráb a vypluli jsme společně na plavbu vesmírem. Když člověk pluje vesmírem, čas plyne trochu jinak, než jsme zvyklí. Stírají se rozdíly mezi minulostí, přítomností a budoucností. Neexistuje jeden vesmír pro všechny, ale každého z nás obklopuje vesmír jemu vlastní. V každém osobním vesmíru svítí odlišně mnoho hvězd. Každá jedna je jeden okamžik našeho života. Pokud se dva lidi setkají a prožijí společný moment, pak hvězda tohoto okamžiku spojuje jejich vesmíry v jeden. Dokážeme si pak snadno představit jeden vesmír pro všechny lidi? Jednu hvězdu zářící tak jasně, že neexistují tvary a stíny a neexistuje nic jiného, nic hmotného, pouze tento hřejivý prostor, ve kterém se pohybujeme bez jakékoliv fyzické zátěže, bez jakékoliv tíže?

Lola patří do tajného spolku Vesmírných jachtařů. Spolek shlukuje vesmírné námořníky, korzáry a průvodce. Rituální konzumace drog nalodí kapitána, vykladače snů a jejich hosta na palubu vesmírného korábu. Kapitánův úkol je zcela jasný. Odprostit loď od zemských řetězů a zpomalit tok času, čímž se naředí vzduch. Všechny částice molekuly mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každý atom mnohonásobně zvětší svůj obsah. Každá molekula vzduchu je teď asi tak velká jako bublina v sodě. Bubliny vzduchu stoupají éterem vysoko do nebe, proráží mraky a přibližují se ke hvězdám. Ale nedokáží vydržet žár roztahující se hvězdy a praskají dříve, než se navzájem dotknou. Kapitán vpluje s lodí do jedné bubliny. Pečlivě ji však vybírá. Zkoumá poctivě šířku její blány. V hlavě provede výpočty a zjistí, kam až bublina může doplout dříve, než praskne.

Pečlivě vybraná bublina vynese loď s posádkou k vytoužené hvězdě. Pár chvil nad zemí praskne a posádka jemně dosedne na daný okamžik. Pro případy, kdy kapitán neodhadne směr letu a bublina se s nimi vydá nežádoucím směrem, má kapitán v kapse schovaný spínací špendlík. V nežádoucí situaci stačí špendlík otevřít a propíchnout stěnu vzduchové koule. Posádka si předem nasadí dýchací masky a počká ve vesmírném prostoru na žádoucí bublinu, která loď dopraví na toužebný okamžik.

Loď zakotví na hladině nekonečného zlatého oceánu, obtékajícího celou hvězdu. Vykladač snů zhypnotizuje hosta a odešle ho do hlubokého spánku. Spojí se svými čely v jednu bytost. Svým srdcem čte vykladač ve snech a mysli zhypnotizovaného. Svýma ušima naslouchá. Poslouchá tanec zlatých vln. Každá vlna v sobě nese různý moment. Nalezení jedinečné vlny trvá někdy chvilku, jindy celý život, někdo ji nenajde. Záleží na zkušenosti vykladače, jeho sluchu a síle hypnózy, kterou umí přivodit. Melodie správné vlny ozáří sen uspaného neskutečným poznáním. Tělo a mysl prostoupí harmonie. Zastaví se čas a ozářený může slyšet ozvěny minulosti a budoucnosti.

Každý pátek se scházíme s partu v baru Liars. Aktivně chlastáme pitchery a Long Islandy, balíme ženský a fandíme odvážným amatérům předhánějících se v karaoke. Někteří stojí za obdiv, jiným se vysmějeme. Uprostřed večera jsem si přisedl k nenápadně chovající se krásce. Drobňoučká, nakrátko střižená brunetka s nevinně světlou pletí odrážela útoky místních borců stoickou ignorancí. Nemluvící kráska mi odpovídala kýváním hlavy na mé otázky. Blankytně modré oči, po kterých jsem zatoužil, koukali skrz mě a dávaly mi najevo, že dívka patří do jiného světa. Jednostranná konverzace mě po chvilce začala unavovat a já se probral ze snu o krásných očích.

Následující den za mnou přišla na pláž. Prohodili jsme spolu pár slov. Dívka začala vystupovat ze svého snu a naše světy se začaly propojovat. Ve volnu jsme se šli projít na pláž Culedon Point. Oceán se zbavuje mrtvých věcí. Pohřbené odpadky na pláži čekají na toho, kdo v nich spatří nějaký význam či užitek vdechne jim nový život. Samy si vybírají svého stvořitele. V písečné skrýši nasávají slaný vzduch a teplo z prosluněného písku.  Dokáží věrně čekat celou věčnost na životadárný příchod svého slunce.

BLOCK THE SUN

Objevil jsem solí vymletou a sluncem vysušenou větev.  Přirostla mi k ruce a dále po pláži jsme pokračovali ve třech. Po pár krocích se nám přikutálel do cesty vypelíchaný tenisák Penn. Vydlabali jsme do písku jamku. Označili jí vztyčenou vlajkou z rovného klacku a vypitého kelímku. Golfový turnaj o jedné jamce mohl začít. O dva údery méně, než jakým má soupeřka dosáhla jamky, mne titulovalo na vítěze turnaje. Neoceněn polibkem ani jinou výhrou za prvenství jsme smutně a zároveň napjatě šli dál.

Došli jsme k přístřešku na pláži. Geniální architekt vztyčil tý-pí z posbíraných klád do výšky tří metrů. Kus vyplaveného mola tvořil jediný přístup k veřejnému domorodému hotelu na pláži. Přešli jsme přes most na písečnou zahradu. Projel mnou dlouho nepocítěný pocit… Teplo domova! Vešli jsme do tý-pí, postaveného indiány za dob jejich prosperity. K čemu tato plážová modla sloužila? Před domkem někdo vyskládal z kamenů gril první generace. Na žhavých kamenech mohli původní majitelé vařit hlavy poražených nepřátel a rituálně je pojídat. A nebo zde někdo vařil ryby chycené v oceánu? Já bych si opekl cuketu.

Vlezli jsme do tý-pí. Nenašla se ve mně dostatečná odvaha políbit moji vílu, a tak jsme alespoň s potěchou uvítali bezvětří a teplo, které přístřešek nabízí vandrákům. Jednoho večera zde přespím. Budu zde obcovat s vyvolenou dívkou a darujeme kus naší lásky světu. Jednou se sem spolu vrátíme.

Po týdnu přišlo ráno a dívka ze snu zmizela. Je to už měsíc, co jsem se probudil a stále nemohu zapomenout na její modré oči a hřejivý pocit porozumění, který ve mne vyvolala. Ještě nikdy jsem nezažil nic tak něžného a hřejivého. Věříte na lásku na první pohled? Naše společná chvíle se stala mojí inspirací. Přiblížil jsem se k poznání své podstaty.

Realita či snílek

(07-17-08)

Dnes jsem si udělal svůj den. Potřeboval jsem si odpočinout, mít čas pro sebe, protože každý večer byla nějaká akce, interakce s lidmi. Už jsem začínal být vybitý. Po práci jsem si šel odpočinout do lázní odpočinout. V sauně jsem upadnul do zvláštního stavu. Ocitnul jsem se v chatce uprostřed hlubokého lesa. Ležel jsem na podlaze a poslouchal, jak kapky deště bubnují na plechovou střechu. Vidím z ptačí perspektivy chatku a bubnující déšť.  Padám, střecha se přibližuje. Jsem součástí deště. Jsem jedna kapka a déšť. Mraky mě porodily. Než osvěžím zem a dám vzniknout život, pohlazení slunečních paprsků hledám. Naše láska porodí na nebi duhu.

Najdi si planetu

Pro svoje bytí

Sestav svůj vlastní

Planetární systém

Vyber si slunce

Kolem něhož obíhat

Jestli budeš muset

Kvůli tomu do vesmíru

Použij vzducholoď

Obleč se do šatů po pradědovi

A vem si jeho klobouk

Hraj na flašinet

Ten dodá stroji energii

Nebo můžeš na bicí

Ale v tom případě

Leť radši rogalem

V bleděmodrém trikotu

S rudou růží za uchem

Stvoř si vlastní vesmír

Stvoř si světů kolik chceš

Až najdeš novou planetu

Dáš jí jméno Země II.

Potkáme se a bude to záblesk

okamžik věčnosti bez příběhů

Tvého

mého

natož našeho

nebude to kapitola

ani epizoda

jen chvíle pravdy:

jsme schopni světla.

HUDBA TEMNÝCH ANDĚLŮ

Světy se spojily v našem chtění.

Zamrzly a zkameněly ve skutečný monument.

Probojovaly se ohromnou a hlučnou křečí,

zplodivší se transmutačním,

morfologickým a metamorfózním procesem.

Jejich vzájemný a válečný ryk...v určitých frekvencích,

(morfickou rezonancí) vytvořil harmonizační linii v Akordy Hudby sfér se proměňující.

Toť ona Hudba strašných a Temných Andělů!

Toť zrod rosolovité a měkké protoplazmy... té z nejúžasnějších materií S-věta.

Toť zrod Rozumu a Srdce

v prozatím nejdokonalejší formě zmaterializovaných hrud

nekonečného zápasu v konečnosti forem život majících.

A hle... Tu vzniká jas, svit a Lux-or.

Onen zrod Janusovského principu,

kdy skrze Luciferský princip,

Svit a Svět-lo promlouvá našimi smysly.

Ta krádež ohně a Svět-la.

Prométheus v rose a Prométheus v boji,

hledí v propast Času(ů) plynoucích.

Prométheus v kráse jantarového skvostu zkamenělý

s úžasem hledí na medonosné včely,

kterak ze lvích útrob letí vstříc,

bájnému rekovi Samsonovi.

A lstivý had z Edenu,

v pohoří Kavkaz (kov-jas) lesklý

a žlutavý kov prvních zbraní lidstva posvěcuje,

když se mu podle Abra(ha)mova receptu podřídila Perrenella Lausaneská Flamelová.

Vždyť v rozbřesku historie Člověka nabývá zbraň své opodstatnění,coby prodloužená vražedná ruka.

Toť princip Poznání, jako takového.

Toť vůle a chtění krásy Informace, kdy tlama v tlapu změnila se.

A jako tlama lapá, kouše, drtí, polyká,

slintá a hltá.... svou všežravostí vše, co vidí a slyší,

tak i tlapa (prodloužená tlama) činí v podstatě.

Toť onen moment, kdy Člověk ze Země, jako ze Snu povstal.

Toť moment, kdy z plazivce lovícího tlamou stala se bytost vzpřímená.

A bylo to Jazykem, jenž hledal místo ve své kobce.

A aby se osvobodil z ohraničeného prostoru tak,

jako motýl ze své kukly, proměnil se v tlapě v uchopující (chápající) palec.

Zde se mozek začíná rozšiřovat do všech směrů.

Chápající a uchopující ruka rozvíjí centrum řeči.

Závitnice se prohýbají a stáčejí v ohraničeném prostoru.

Hrtano-jazyčné funkce se rozvíjejí v hlásky a fonémy.

Zde lze etymologicky vystopovat první krůčky vzniku Řeči, jako takové.

Z písně se stává kresba a s kresby stylizované písmo.

Píšeme jenom proto, abychom se rozvzpomněli (se měli) na místa, odkud pochází náš Duch?

A stejně tak, jako ruka, činí i její ovladatel v prostoru mnohem větším, ne-li nekonečném.

Kutá, drtí, lapá, sahá, maká, ničí, škrábe, propichuje a ukazuje,

neboť popisuje a soudí.

Z tlapy se stává uvážlivá, zdrženlivá a gestická ruka,

schopna se srozumitelně vyjadřovat Jazykem.

Schopnost tvořit Jazyk není pouhá fyziologická vybavenost (aparát),

jež by nám to umožňovala.... 

ale tou schopností,

jako takovou je ona schopnost...Řeči Vědomí sebe sama ....

....v prostoru, jež si přivlastňuje a personifikuje... zkrátka...polidšťuje.

Je to celý, rozsáhlý arzenál vnitřních a vnějších vztahů schopností mozku,

stávajícím se tak v rovině abstrakce rozumem tvořícím a svobodným.

Nejsou snad všechny produkty jím vyro(u)bené, vskutku pocity našeho přání a zápasu? 

Nejsou snad pokračováním řeči těla a Jazyka?

Nejsou snad napodobeninou v malém?

Napodobeninou vzniku s-Vět-ů? Zde pak můžeme "nač(ch)apat" (chopit, chápat) zrod umění,

náboženství, vědy atd. Světy se spojily.

Omračujícím hlomozem v horizontu událostí oznamovaly svojí jsoucnost.

Protkávaly svou moc v expanzující jedinečnosti těchto oka-mžiků.

Nesou v sobě Informaci o střetu a válce bohů. Kataklysma.

Kataklysma povstání a rozpomenutí se, z vlastního popudu a vnitřního nezkrotného tlaku.

Ohromnými víry rozbouřené a stravující protoplasmy vznikalo morfické a morfogenetické pole,

jež se všemi směry a časy rozšiřovalo (plazilo) pomocí formotvorného nahromaděných kvant energie

a fraktálů do zprvu životu nesmiřitelných objektů,

které se následkem toho promněnily ve s-Vět, ve kterém žijeme a tvoříme.

Však nic není zadarmo.

Termodynamika je neúprosná.

Vše, naprosto vše, tvoříme jenom proto, abychom se rovz-pomněli (se měli) na místa a doby,

odkud pochází náš nekonečně neohraničený a tvůrčí Duch.

Vše naleznouti můžeme v jediném, skromném a přeci výsostném "objektu",

pro něhož námi vnímaná příroda vlastně existuje.

V genu samotném!

Onen gen však také není onou cílovou"substancí". 

Je "pouhým" a prozatím nejvhodnějším, biologickým "mobilním nosičem" všeprostupující kosmické Informace.

Dozajista mohou existovat i jiné, nebiologické informační "nosiče" o kterých nevíme.

Vždyť... jakýkoliv "pohyb", jakákoliv chemická a fyzikální Událost, v čase a prostoru... 

je v principu informativním atraktorem, velkého atraktoru Universa.

Toť informativní smysl veškeré existence.

Zdvižený palec a vykřičník pro naší zapomnětlivost.

S-vět je Informace.

Je "Cosi" nad námi a v nás a my pocházíme z hvězd.

Je začátek února a jaro je tady

Stromům už tvrdnou bradavky

Co budou dělat asi tak za měsíc?

Vždyť ještě mají v korunách parohy

Které jim jízlivě nasadil podzim

Co budou dělat, když napadne sníh?

Je začátek února a kosi už zpívaj'

Že přichází jaro a ani krok zpět

Co budou dělat, jestli se mýlí?

V paroží stromů třpytí se koruny

Mámení lásky a volání života

Co budou dělat po zbytek jara? 

Držím tě jako někoho,

koho nechci už nikdy pustit.

Objímám tvou šíji

tam, kde končí vlasy

a začíná kůže...

...chtěla bych toho šeptat mnohem víc

než tvoje jméno stále dokola...

-

A pak prý, 

že už k tobě nechovám 

romantické city...

Komu to lžu 

a s jakým úmyslem?

Nejvíc snad sama sobě.

-

Tramvaj zastavuje

a přetrhává mi sen

o bezpečí v tvém objetí,

nutí mi všední realitu,

budeš vystupovat,

měl bys už vystupovat..

Naposledy zahlédnu oči,

co svádí snadno slečny do průšvihu

a vdané paní přidělávají vrásky 

Nevstoupim dvakrát do téže řeky

Říkáš

Přemýšlíš o tom

A smysl ti uniká

Vstupuješ do řeky a zůstáváš stát

Nevystoupim nikdy z řeky

Říkáš

Stojíš uprostřed koryta

A řeka stejně

Jinam uplývá

Stavíme beruščí domeček, řeklo to dítě za plotem školky a Ty jsi souhlasil. Přesně o to Ti šlo, vybudovat něco krásnýho. Ale jak chceš vybudovat něco krásnýho ve světě, kde objekty nemaj hodnotu, jsou vždycky stejně dobrý jako jsou špatný a Ty to víš? A tahleta kontradikce uprostřed Tvý hlavy byla doposud Tvoje směrovka. Nebyla to snaha nebo potřeba, jen naděje, který jsi chodil otevírat dveře. Naděje ve společnost osvobozenejch moudrejch bytostí. V komunitu.

Přijde chvíle, kdy se Ti ta kontradikce realizuje před očima. Ztratíš naději v něco, co je z principu nemožný. Něco, čemu se říká lepší svět. Ztratíš chuť stavět beruščí domečky. Možná je budeš stavět dál, stavět je k rozprášení, jako mandaly. Rozhodně nenajdeš dobrej důvod stavět něco jinýho. Rezignuješ. To se Ti taky vždycky líbilo – vzdej se a budeš mít mír. Ale k tomu Ti vždycky stačilo rezignovat na úsilí. Naděje tu byla s Tebou. Možná ona byla ten objekt. Hýčkanej rozpadající se plyšák. Konec politiky. Konec výstavby. Čas na beznadějnou Lásku.

Pojď se mnou trávit čas

Můžeme vzájemně listovat

Ve svých vnitřních sbírkách

Básní či motýlů?

Obrazů, známek?

Každému dle chuti

Jenom ne ve sbírkách

Interních válek

Všichni jsme jen vzorky

Na vrásčitých površích

Zelených klobouků

Smržovitých hub