Blázni.cz - dobrý kanál

Představ si tohle…
Stojíš, stojíš pevně nohama na zemi, máš zavřené oči a skloněnou hlavu.
A najednou… se ti v hlavě rozezní gong. A jak doznívá, slyšíš stoupající vřavu ve svých žilách a tepnách, tvoje kožní póry se ti zaklekávají jako běžci na startu, a ty teď naposledy vší silou stiskneš oční víčka.
Pak je otevřeš a jdeš.
Už nestojíš, ale jdeš. Jdeš tou tmavě žlutou chodbou, tmavou jako by světlo té nejútulnější lampičky zakrýval špinavý černý papír. Vidíš dobře, ale nevěnuješ pozornost těm bílým snad lidským šmouhám pospíchajícím okolo tebe. Slyšíš výkřiky a pokřiky svojí dočasnou hluchotou. Slyšíš jenom hučení ve své hlavě, jak jdeš, a jak se blížíš k těm skleněným dveřím.
Pak staneš před nimi.
Nadechneš se, protože vzduch teď potřebuješ, a jemně dveře rozrazíš.
Dřív si chtěl do té místnosti vejít rázně a prudce, ale teď tam vkráčíš rozvážně a pomalu.
A pak je ticho. Najednou je ticho, všechno ječení a hučení zmizelo, slyšet jsou jen tvé kroky, s klapáním dopadající na lesklou podlahu.
Pak se po místnosti rozhlédneš. Skleněný dveře, kterýma jsi přišel, jsou na levé straně, za tebou je stěna, před tebou postele, židle, smrt a na pravé straně okno.
Tichá vřava vystoupí až na nejvyšší stupeň, a ještě více ti otevře oči, vytáhneš hodinovou metaforu, vytáhneš metaforický jedenapůlruční meč, pomalu otevřeš ústa za přivírajících se očí, podíváš se smrti do očí, nazveš jí ženským orgánem, a začneš mluvit.
Představ si to…
Představ si, jak mluvíš před smrtí, jak říkáš věci o kráse a o životě s výrazem ve tváři, který také mluví, a říká věci o odhodlání smrt umluvit k smrti, k sebezapření. Ty mluvíš, mluvíš, ale už nestojíš, mluvíš za chůze, mluvíš a chodíš sem a tam, tam a zpátky, od jedné strany k druhé, od oknu ke dveřím a pořád dokola.
Gestikuluješ. Představ si, že i řveš, měníš hlas, měníš frekvence, třeba se na smrt ani nedíváš, tak jsi vžit do deklamace rozličných věcí. Někdy se i pozastavíš, a s všemožnými grimasami otvíráš ústa dál. V hlavě ti řinčí gong jako chrastítko z činelů, ale ty víš, co říkáš, i když ani nevíš, jestli se slyšíš. Smrt tě ale určitě slyší, a tvoje řeč neumře.
Mluvíš o životě, hranicích a zákonech, o všech životech. Mluvíš o zákonu schválnosti a o zákonu bolesti. Mluvíš o principech osobních hranic. Říkáš věci o barvách, o jádru hudby, o tichu, o darech, o čase a o prázdnotě… Mlátíš slovy o zem, divoce ty věty nebo verše hážeš na podlahu smrti k nohám. Chceš, aby ti lidské myšlení vylétávalo z úst, a pozvedávalo zdejší život.
Mluvíš, improvizuješ, řveš, pomáháš, chodíš, pozpěvuješ, rapuješ, stojíš, slova o zem praskají a švihají, ty stále mluvíš, ty to dáš! Ty se smrti nedáš! Ty jí nic nedáš! Postaráš se svojí řečí, aby se jí tady nikdo nepoddal… Jiskry ti skáčou po mnoha tvářích, které prožíváš. Ale ani střílení šípů tebe nezastaví, nepoloží tě, ty pořád metaforicky stojíš!
Smrt chce zabíjet, chce, aby se umíralo…
Ale ty jsi člověk, co jí přemluví, co jí zastaví. Hodláš mluvit veršem, písní nebo rýmem, a vést tento monolog, dokud odsud neodejde!
Smrt odejde z této místnosti, vzdá to, a tím se životy zachrání. Její zákony se tady neuplatní, jen si to představ…
Pomůžeš ostatním! Žití se tady zachrání, nikdo kromě smrti v tuto metaforickou hodinu neumře, nebude umluven myšlením. Představ si, že jde o ostatní, že nejde o tebe… Jde o život! Zachraňování životů řečmi!
Představ si, že jsi člověk, co tady mluví… Že je mráz na zádech v tomhle boji spojencem… že jsi dobrej! Představ si, že jsi dobrej člověk.
Představ si, že jsi dobrej…
Jen si to představ…
A představuj si to i dál. Představuj si to, i když jdeš do supermarketu koupit toaletní papír.
Představ si...

(na konci starého roku 2012)

Slunce už zapadlo, zapadlo do úžlabiny dvou kopců, táhnoucí se až k samému horizontu a nad nimi postupně houstla tma. Oblé a pozvolné úbočí jednoho z kopců bylo celé pokryté krátkou sytě zelenou šťavnatě vonící trávou, z úbočí protilehlého kopce se k nebi tyčil hustý a vysoký smrkový porost.

Na tomto úbočí se stromy vzájemně téměř dotýkaly, vytvářely viditelné řady směřující k úpatí kopce, jako by je někdo vysadil se záměrem vybudovat pravidelnou soustavu uliček. Na protějším zatravněném úbočí byly vytvořeny také řady, ale řady sedadel připomínající amfiteátr, jako kdyby scenérie před nimi byla jedním velikým přírodním letním kinem. Do lavic postupně usedali lidé, beze slov se mezi sebou bavili, sem tam úsměv, sem tam podání ruky, občas křečovitý napjatý výraz, někdy přitakání. Vše se odehrávalo jakoby v posvátném tíživém tichu letní noci. V okamžiku, kdy už byli všichni usazeni, se rozsvítil veliký reflektor (snad nebeská záře), paradoxně vrhající jasné ostré světlo směrem z lesního porostu na diváky. Každý nejmenší detail obličejů byl více než patrný, studené namodralé světlo jako by z lidí udělalo strnulé voskové figuríny.

Z lesa se náhle ozval lehký šum vzápětí následovaný postupně hlasitějším a hlasitějším dusotem. To se zvířata - od nejmenších králíčků, přes srnky, kance a jeleny, vrhala uličkami mezi stromy do osvětleného prostoru proti lidem. Hbitě se vyhýbala lavicím s usazenými diváky a betonovému sloupu, na kterém bývaly zavěšeny dráty, a který teď jen němě trčel v prostoru mezi dvěma kopci. Lehce, jako by v letu obě nástrahy minula a zmizela za obzorem ztemnělého travnatého kopce, na jehož vrcholku stál kostel se špičatou věží a se hřbitovem, rozkládajícím se po levé straně kostelní lodě. Za kamennou zdí nebyly náhrobky příliš vidět, jen jejich sem tam vyčnívající kříže dávaly tušit výstavnost a honosnost místa posledního odpočinku. Jasné světlo náhle pohaslo, diváci se postupně začínali probírat z jakéhosi strnulého nebytí a měli namířeno právě směrem ke kostelu. Než však stačili opustit sedadla, přišla další vlna dunivého zvuku, tentokrát jakoby z nitra kopce, snad zemětřesení??? Nic se ale viditelně nepohnulo, jen jako by mávnutím proutku betonový sloup z ničeho nic stál ohnutý a nachýlený směrem ke kostelu, jako by na něj ukazoval mohutným zlomeným prstem svého betonu protkaného ocelovými výztuhami. Špičatá břidlicová věž kostela lemovaná zdobným jakoby hradním cimbuřím, se postupně začala hroutit do svého středu, z něhož v tom samém okamžiku rostla věž nová, mnohem kratší a neuvěřitelně lesklá.

Vlastně to ani nebyla věž, spíš jakýsi podstavec, na jehož temeni stály tři postavy. Tři postavy ulité z neznámého ocelovo-černě se lesknoucího kovu, postavy různé velikosti zahalené v dlouhých zapnutých pláštích. Na jejich hlavách spočívaly špičaté klobouky připomínající klobouky čarodějnic z Halloweenu (jedné z postav vykukovaly kolem jeho okraje dlouhé rovněž špičaté uši) a všichni v rukou drželi zvláštní bodce - jedno, dvoj a trojzubec. Nehybné sochy shlížely na prchající lidi s podivným šklebem ve tvářích.

V okamžiku, kdy se začalo publikum blížit ke zdem kostela, se jakoby zlým kouzlem začalo měnit celé okolí - co bývalo zelené, bylo náhle hnědé, jemné struktury zhrubly, zvýraznilo se vrásnění a rýhování povrchu všech věcí, každý záhyb a nerovnost se ostře rýsovaly, jemná omítka kostela náhle připomínala starý vydrolený a mrtvý kámen bez vnitřního života, místo kamenné zídky se objevil plot z různě poškozených, přelámaných a hnilobou napadených, ale přitom suchem praskajících prken přibitých křížem krážem rezavými hřebíky, z výstavních hrobek byly náhle úzké dřevěné patrové přístřešky se šikmými stříškami rozdílných výšek (jedno nebo dvě patra tvořená nehoblovanými prkny - zkrátka jen tak "se položit", v průčelí jejich štítů zely vyříznuté temné čtvercové nebo kulaté pravidelně se střídající otvory). Část kostela se nehlučně a pomalu sesula k zemi, v troskách byli zasypáni lidé, nikdo nekřičel, všichni jen tiše otevírali ústa a ve zpomaleném pohybu chvátali jeden druhému na pomoc. Čeho se dotkli, a ještě nepodlehlo této zvláštní zkáze a drsné proměně, pod jejich rukama dál měnilo svou původní strukturu a barvu. Běžela jsem hledat mámu, našla jsem její měkký světlomodrý župan s kytičkami, vzala jsem ho do ruky – a nezměnil se. Uvědomila jsem si, že když se tohle stane ten, komu věc patří, už není mezi živými, zůstal tam, v minulosti, před změnou… Kolem jedoucí barevné vagóny vlaku, kdo ví, kde se tu vzal, se změnily na oprýskaná rezavá, hnědá a matná monstra, jen skřípající kusy železa. I obraz strojvedoucího s čapkou na hlavě naklánějícího se z okénka lokomotivy doznal podobných změn. Jen ony tři sochy se na vrcholu kostelní věže dál potutelně šklebily a v nočním svitu do daleka temně zářily.

Měsícem osvícené nebe náhle pohaslo, všude se rozlila naprostá a dokonalá tma jako kulisa pro vyvrcholení poslední scény - z levé strany oblohy se nad hřbitovem směrem ke kostelu blížilo bílé třepotající se světlo, z pravé strany temné světlo modré. Zatím ještě nebylo možné rozeznat, o co by mohlo jít. Světla se zvětšovala a postupně ustávala v pohybu a mlžný opar kolem nich opadl - vlevo byla veliká bílá keramická podkova s nápisem Pro štěstí, lemovaným stylizovanými kytičkami pomněnek, rozevírající svůj „chřtán“ směrem k temně modré zlověstné kouli s jasně vystupujícím zlatým středem v podobě oka. Podkova nehlučně pohltila modrou kouli, úkaz na nebi na malou chvilku jako by zamrznul, avšak o zlomek vteřiny později celý úkaz jediným, naprosto tichým výbuchem explodoval do všech stran. Zase byla vlahá letní noc, které dával jasný klidný měsíc pocit ticha a bezpečí  ....

svět ztratil něco ze své barvy

touch of reálný svět

touché still

slzy nejdou ven, snad jindy

nechápu, co se děje

možná by to mělo být

Jde Cameron po ulici

pod pravicí brokovnici

jde Cameron Diaz

pro Cabernet Shiraz

Ani ten jednodenní sníh nevydrží

duchovně konzistentní

červenec je můj měsíc, moje horkost

léto je pro mě podzimem jara

před zimou, co asi nikdy nevysvětlím

tíha se nemohla přibližovat

musela poklesnout jako náhlá přikrývka

stal jsem se trpným aktérem defenestrace

jsem teď pryč z bašty průběhu

kde jsem měl pod kontrolou svoji vládu

teď proved comeback zlý pán

zvrátil se a zvrací, obrací se a opět vrací

rádio by vlezle dodalo:

summer is coming, summer is coming

rádio však šumivě není

radio is down

man is down

slovo dalo slovo

olovo dalo olovo

šlo jen o slovo

(jalové)

šlo jen vo love

oslové

volové

Ještě se válí ve svěží trávě

spadané listí z podzimu

a trochu šustí, trochu škrábe

a hlína ještě studí

Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty! Ci-ty!

Křičí pěvec, jehož jméno neznám

a má pravdu ten vyvedenej ptáček

Je načase vykvést - následovat fialky

Vycházet dřív a později zapadat

Slyšet píseň v každém zvuku

- a ty zvuky milovat

Zapouštět kořínky do každé chvíle

Z chvilek a pocitů hnízdo si stavět

Je na čase celou svou náručí

obejmout svět

A - i když se často opile motá

znovu se zamilovat

do života

Smlouva s démonem

(úryvek z fiktivního ženského románu)

Jeho kancelář je dokonalá a chladná jako on sám. Sedím na chromované židli a nervózně usrkávám perlivou vodu z plastového kelímku a žmoulám si mašli na blůzce, jako vždycky, když jsem nervózní. Když už konečně přijde?

Dveře se s prásknutím rozletí, leknu se a celý obsah kelímku na sebe vyliji. Přímo do výstřihu! Papírovým kapesníčkem se snažím rychle osušit, ale kapesníček se hned rozmáčí a za chvíli mi prsa pokrývá nevábná, vlhká, buničinová drť. On se na mně posměšně zašklebí – a je to ten zatracený sexy úšklebek nadrženého antického satyra. Okamžitě rudnu.

„Takže, pojďme k věci. Naše smlouva.“

Na skleněné desce stolu přistanou černé kožené desky, uvnitř je stoh papírů. Vím, co bude následovat. Ach bože, nesmím být tak nervózní. Musím, musím v sobě probudit vnitřní bohyni.

„Měla jste, doufám, čas si ji prostudovat?“

Nervózně pokývám hlavou.

„Takže předpokládám, že nic nebrání tomu, abychom přikročili k podpisu.“

Zručnými prsty rozšněruje stužky na deskách a ty se pod ním rozevřou a odhalí tiskopis smlouvy na slonovinově bílém papíře. Z kapsy vytáhne pero a položí ho na smlouvu, otevřený hrot nasměruje ke mně. Ten špičatý, agresivní hrot míří přímo k mému srdci. Cítím, jak mi stojí chloupky zezadu na krku. On si mě prohlíží jako mořský biolog, který zrovna objevil zbrusu nový druh chobotnice.

„Nebo snad máte nějaké připomínky?“, zeptá se se zdviženým obočím.

Vzrušeně dýchám a snažím se vnitřně zklidnit. Jde to těžko. Hruď se mi vzdouvá jako rozbouřené moře, v hlavě slyším šumět proud své vlastní krve. Do háje! Hlasitě polknu a mé prsty se instinktivně natahují po mašli na blůzce jako po záchranném laně.

„Přestaňte si žmoulat tu mašli, víte, jak mě to rozčiluje!“

„Ano, ano, jistě!“, kuňkám zahanbeně. Zase mě zahnal do kouta. Teď se ke mně otočil záda, a pomalu přechází k prosklené stěně s výhledem na město a nabízí mi pohled na svalnatá záda řeckého boha, napěchovaná v obleku od Armaniho. Jak ráda bych ten zpropadený hadr servala a brázdila tu opálenou kůži svými nehty!

Rázně se otočí a šlehne po mně pohledem, jako by tušil, na co právě myslím.

„Takže, slečno, můžeme přistoupit k podpisu smlouvy? Nemám na to celé dopoledne!“

Agresivní hrot pera se v dopoledním slunci leskne. Hypnotizuji jej pohledem.

„Víte“, soukám ze sebe, „měla bych...navrhuji...pár takových...menších...změn.“ Poslední slovo napůl spolknu. Moje vnitřní bohyně se krčí v koutě dělá, že tu není. Rukou sahám po mašli, ale na poslední chvíli si to uvědomím a ruku zase odtáhnu.

„Poslouchám.“, řekne hlasem znělým jako zvon a nehne při tom ani brvou.

„Stravenky.“, pípnu.

„Ano, stravenky nabízíme“, povzdechne si, „po zkušební době. Mají hodnotu, tuším, čtyřicet korun.“

Vyprsknu smíchy, on na mně vrhne káravý pohled.

„Nezlobte se, ale za čtyřicetikorunovou stravenku si pořádný oběd nekoupím. To by chtělo alespoň osmdesátikorunovou. A proč je dáváte až po zkušební době? Copak ve zkušební době zaměstnanec nepotřebuje jíst?“

Zatímco ta slova říkám, třesu se, ale on jakoby si toho nevšímal. Nervózně přechází po kanceláři sem a tam, jako zajatá šelma v kleci a dýchá u toho zhluboka jako japonský zenový mistr.

„Tak dobře“, řekne po chvíli. „Řekla jste si o to, máte to mít. Ještě něco?“

„Dovolená“, vyhrkne znovuzrozená vnitřní bohyně mými ústy, „ve smlouvě je uvedeno dvacet dní, ale dnes už je všude standardních 25.“

Jeho prsty si přejedou po hedvábné kravatě a ruka dopadne na skleněnou desku stolu. Skloní se ke mně, až cítím jeho dech na svém zátylku.

„Pozor, teď se dostáváte na tenký led. Moje pečlivě udržovaná fasáda může povolit a potom se ven vyvalí něco děsivýho, silnýho a nespoutanýho!“

„Vážně?“, zašeptám. Otočím se, podívám se do ledově chladných očí a hlubokým hlasem sebejistě řeknu: „Tak to bych chtěla zažít.“

„Pozor, mám v sobě spoustu ohně a ten dokáže všechno spálit na uhel.“

„To si budeme rozumět, jako malá jsem si ráda hrála se sirkama.“

„Tak dobře“, zasyčí, „když za to tak bojujete, dostanete 25 dní volna. Spokojená?“

„Ještě něco.“ Moje vnitřní bohyně se už nebojí, pomalovaná válečnými barvami velí do útoku.

„Hrajete tvrdou hru, slečno.“

Vytáhnu z kapsy nevzhlednou tlačítkovou Nokii a položím ji na stůl.

„Tohle jsem ráno nafasovala. To snad nemyslíte vážně? I na základní škole jsem měla lepší mobil, než je tohle. Chci iPhone s datovým tarifem!“

Vstanu ze židle a podívám se do rozzlobené tváře gotického chrliče a jemným hlasem pravím: „Je to hlavně kvůli tomu, abych Vás lépe reprezentovala před klienty, rozumíte? Nemůžu přeci na obchodní schůzce vytáhnout tohle pádlo, vysmáli by se mi.“

Jeho vnitřní spalující oheň pohasne a změní se na slabý, ale výhřevný plamínek.

„Tak dobře, stavte se za office managerem, vraťte mu tuhle hrůzu a řekněte si o iPhone. A ať Vám k tomu dá i tablet.“

„Tak teď už nic nebrání podpisu naší smlouvy“, řeknu sladce, uchopím pero a vykouzlím jím svůj krasopisný podpis. Všimla jsem si, jak po mně kouká. Jako hladové zvíře. To mi umožní upsat mu svou duši jen na omezenou dobu. Řeknu mu, že beru prášky – které samozřejmě nemám v úmyslu brát a jestli všechno půjde podle plánu, zanedlouho sepíšeme další smlouvu – ale na radnici. A tentokrát už navždy.