Blázni.cz - dobrý kanál

Byl týpek a měl rád kytičku
Chodil se na ni podívat a posedět u ní
byl šťastněj, že může bejt u toho, jak kvete
Kytičce by se ale mohlo tam venku něco stát
někdo by ji mohl zašlápnout
tak si ji týpek vzal domů
Bylo krásný, že se mohl ráno probudit vedle kytičky
byla moc krásná a tak se na ni podíval a povidá dobrý ráno
a kytička nic
Přes den se na ni chodil koukat a zalejvat ji
byl šťastnej, že může bejt u toho, jak kvete
a večer jí říká dobrou noc kytičko
a kytička nic
A tak to šlo spoustu let
až mu z toho začalo jebat
tak se ptá kytičky máš mě ráda
a kytička povidá
ježišmarja ty jseš blbej.

V tu chvíli mi to došlo, prožívám to všechno najednou. Prej nejméně pravděpodobné, no jasně, spoléhej se na Pulana, co má za kámoše frťana. V jeden okamžik jsem byl jablkem, které okusuje můj prastrýc, kterým jsem vlastně taky já, ale před tři sta lety, a zároveň su ten kůň, co ho vedou na masožravou louku, stal jsem se i kolíčkem na prádlo, kterej s tím vším nemá vůbec nic společnýho. Současně ze mě byl pes, co čůrá na sloup, kterej su taky já a reznu, obratem jsem se zase stal planetou Zemí v éře Kenozoikum, takže jsem odpovědnej za vývoj kvartéru, neogénu a paleogénu, což mě docela překvapilo, protože mi to nikdo neřekl a ani se o mě neučí ve škole. Ale potěšilo mě, že můžu za oddělení Grónska od Eurasie a vznik Severního ledového oceánu nebo Pyrenejí, které mám docela rád.

Náhle zjišťuji, že zářím, stal jsem se světlem v rohu svého pokoje a vidím, jak jdu sám k sobě a jsem sebou zcela pohlcen. A tak si říkám, že není dobré být pohlcen jen sám sebou, i když jste v blbé době. I když může být někdy opravdu obtížné soustředit se na tolik podnětů, když sami jste podnětem a taky nejste třeba tak úplně vyrovnaní. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit se kreativně podněcovat navzájem. A psát o tom.

Dnes chce se mi býti psem

ne, vlastně fenou…

stokrát a tisíckrát

raději než ženou

nahá a na čtyřech

srát po parku

šukat s náhodnejma čoklama

hlavně ale štěkat

výt, výt dokud hlas mi stačí

ať to všichni slyší

v těle čubky žiju!

ještě pořád žiju!...

Hory jsou plešatý

mraky šedý

prosinec bez sněhu

na obzoru kapka zlata

jinak je všechno bezbarvý

hrady jsou zbořený

vesnice smutný

jen kytky na hrobech se smějou

jinak je všechno mrtvý

Jednoho krásného rána

 půjdu se projít do sadu

dojdu úplně dozadu

připraven, hledím do nebe

co tam nechám si pro sebe

vezmu si nůž a provaz

jabloně, jdu si pro vás

zatínám zjizvené pěsti

a míjím poslední rozcestí

jsem na místě a s kldem

dávám sbohem všem lidem

nikdo mě nehledá,tuším

jednoho krásného rána se zruším

tohle nelze jen předstírat

na jabloni chci se usmívat

opouštím všechny sobce

nikdo mě stejně nechce

směju se, koukej na zuby

až budu vyset naruby

mý ranní ptáče je vrána

…jednoho krásného rána

Jednou večer, posilněn pivem a jointem, jsem si šel lehnout docela brzo, snad tak kolem deváté hodiny. Spal jsem jako špalek nebo jako když do vody hodí. Nevím, jak dlouho jsem spal, když v tom mě probudilo světlo zářící z kouta místnosti. Myslel jsem, že je to světlo z mobilu, a tak jsem ho šel vypnout. Došel jsem až ke zdroji toho světla, ale mobil nikde. Za to já jsem se ocitnul na nějaké cestě, která byla ohraničena docela vysokou zdí, na které byly namalované kostry koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vydal jsem se tou cestou, až jsem narazil na velikou dřevěnou bránu posetou malými červenými broučky, kteří na sebe jeden přes druhého pokřikovali: „Hele někdo přichází!“ Ani mi nebylo divné, že jim rozumím, a že vlastně vůbec mluví. Slušně jsem je pozdravil a oni mi odpověděli. Hned, jak se tohle stalo, se ta obrovská brána začala otvírat a pomalu z ní vylézali nějací lidé, kteří vedli koně, krávu a dvě malá telata. Nijak si mě nevšímali, a tak jsem bez problémů proklouznul za zdmi do nějakého města, které mi nepřipomínalo vůbec žádné město, co znám (snad ani z dokumentu).

Pokračoval jsem tedy dál do centra dění, všude okolo chodili lidé oblečeni do středověkých šatů, po ulici nejezdila auta a ani tu nebyly žádné moderní nápisy na domech, či výškové budovy, ale byla tu hospoda. Paráda! Pivo bych si určitě dal, a tak jsem zamířil rovnou k baru, objednal si pivo a posadil se do nejzapadlejšího koutu zdejší nalívárny. Mok chutnal opravdu skvěle, však po dopití se mě někdo zničehožnic zeptal, jestli si dám ještě. Koukám kolem sebe, ale nikoho nevidím. A znova: „Dáte si ještě? No vážně, dáte nebo ne?“ Zkoprnělej údivem zjišťuji, že na mě mluví můj půllitr. No to mě poser, pomyslel jsem si. Odpověděl jsem, že ano a on seskočil se stolu, odcupital někam k baru a vcukuletu byl zpět, zase plnej toho super piva.

Náležitě posilněn jsem se vydal na další průzkum tohoto podivného místa, zajímalo mě, proč ta vysoká zeď, a taky proč ty divný obrázky koní, krav, ovcí a drobné drůbeže.

Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat, prej tam za zdí je přece ta masožravá tráva, povídala jedna bába. Říkám: „Jak jako masožravá tráva?“

„No všude vokolo roste tráva, která po celé generace terorizovala naši vesničku, než jsme přišli na to, že se dá krmit nejen lidským masem, ale i zmiňovanými zvířaty. Což bylo samozřejmě lepší než lidi (tedy aspoň pro ty lidi).“

Se zvědavostí jsem se šel podívat, jak takové krmení vypadá. Zážitek to byl, to vám teda povím. Normálně pustili toho koně na louku a on začal spásat krásně zelenou trávu, která tam rostla. Ale co se nestalo, kůň začal najednou jančit a z huby mu tekla krev, než jsem se stačil vzpamatovat, po koni zůstal na louce jen krvavej flek. Tak krmení pro příště vynechám, protože tohle bylo dost i na mě.

Otočím se a najednou zase to divný světlo a já se pro změnu ocitnul úplně někde jinde a možná snad úplně jindy. Lidi tu byli, ale zároveň né, a taky to vůbec nevypadalo tak, jak to vypadá a ani se to nedalo nijak popsat, protože jsem tam byl, ale vlastně ne.

- Pokračování příště –

cítím
malou propast
na špičkách prstů
nad Metují
trochu kouře

téměř stojím

něco o zeď
třísklo
v mojí hlavě
odcházím

nebolavě