Z rána spadla Hana na banána.

Propánajána, to byla rána!

Zkrátka to udělalo žuch a bum,

jak když spadne brána.

Všude tekl řev,

jak když vylije se rum,

jak když krákne vrána,

jak vožralejch mažoretek sedm,

když sedne si před dům,

jak když praskne pec.

No prostě, spadla klec.

(A ptáčci byli zase volní.)

Kopcovo,

vokolo je Volovo.

Kolovo

je kolo s volovem.

Vo love se neperem,

s pepřem se moc neserem.

Dáme chleba se sýrem,

půjdem třeba za vínem,

někam na Moravu,

tam vyčistíme si hlavu,

skouknem sochy od AVU

a valíme na Prahu.

Hagan Girven (Heilyn)

Stalo se to na jaře roku 2021 našeho letopočtu, kdy Heilyn po několikadenní oslavě s větrnými Bohy a vodními žínkami zakopnul a spadnul, ale tak neopatrně, že zvrhnul Dagdův kotel[1] a celý ho vylil do útrob velké hory Galtymore[2], někde v provincii Munster v Irsku. Problém nebyl v tom, že ho zvrhnul, ale v Heilynovi samotném. Měl trochu deprese, které trvaly snad už dvě stě let, protože si ho lidé pořád pletli z Leprikonem, snažili se ho chytit a chtěli po něm, ať jim dá hrnec zlata, které samo sebou neměl a i kdyby, tak by ho propil někde s trpaslíkama nebo podobnou havětí. To už totiž udělal ve světě Tuath Dé Danann[3], kde žil ve městě Murias u druida Seniase.

No a měl toho na triku víc. Třeba jednou vyměnil pohanským Bohům tisíc let staré víno, které přidávali do země pro lepší úrodu a místo něj dal láhev se stoletou vodou, čímž způsobil velké povodně kdesi na jižní Moravě. Takže bylo jasné, že ho nikde v žádném Sídhe[4] nikdo nechce.

Rozhodl se tedy, že bude cestovat po světě, pít a škodit, což mu šlo víc než skvěle. Cestou se naučil pár zaklínadel, o kterých si myslel, že se mu budou ve světě lidí hodit. Když se dostal do Polska, někam do Svinoústí, potkal tam malého Ludka, Henrika Garbiše, který už nadále nemohl v Polsku vydržet a pořád dokola opakoval: „Zlatni rat, nigde crkve, ili zvona“.[5] A tak se zrodilo nové přátelství.

Nezvaní hosté

Zjišťuji, že mi mizí víno z láhve. Původně jsem to dával za vinu noční alkoholové náměsíčnosti. Další varianta byla, že mi to víno pije pokojská. Představoval jsem si, jak přijde ke mně do pokoje, vytáhne z kabelky plastovou zpola naplněnou láhev, do které si odlévá ze všech pokojů alkohol, a to samé udělá i u mě. Potom si pustí naplno televizi i rádio a tančí opilá na pokoji. Pak padne znavená do mé postele k telenovele, chvilku si spočne, a nakonec uvede pokoj do uklizeného stavu. (Je to přece její práce). Ale jak se později ukázalo, bylo v tom úplně něco jiného.

Do pokoje se mi nastěhovali hned dva nezvaní hosté. Jeden Clurichaun[1] jménem Hagan Girven (přezdívaný Heilyn) a jeden Ludek[2] jménem Henrik Gabriš (přezdívaný Jacek). Heilyn byl malej vzteklej prcek, velkej asi jako dva pilníky, oblečenej do lněné ušmudlané košile, přes kterou měl špinavou ševcovskou zástěru, ošuntělé kalhoty a divné špičaté boty s lesklými sponami. Jacek byl o něco menší a spíše připomínal, mně více známého, permoníka nebo trpaslíka, protože měl na hlavě špičatou čepičku, na těle něco jako kapucínskej hábit, opatřenej opaskem se stříbrnou sponou uprostřed, a na nohou kožené rozervané škorně. Heilyn si s sebou nosil ještě takovej malej hliněnej džbánek, kterej, jak se později ukázalo, byl bezednej, a tak se do něho vlezlo neomezeně alkoholu.

Jsem trochu pověrčivej, takže s sebou nosím na krku pytlík mouky, abych jí mohl sypat do oken a kolem postele. To odhání prapodivné bytosti. Se solí to prý funguje, ale tu jsem všechnu použil na sušení masa, které mi začalo též mizet po malých kouscích. Za to ovšem částečně mohla moje nenažranost a noční návštěvy spíže. No, ale vraťme se k těm dvěma malejm votravníčkům, co se rozhodli oskvótovat můj pokoj.

Bylo víc než jasný, že nikdo z nás neopustí lázně. Já, protože nemůžu, páč by mi pak pojišťovna nezaplatila pobyt a všechny ty procedury, na které musím chodit, bych musel platit. Oni, protože nechcou, a navíc si mě vybrali kvůli mé lásce k vínu, sušenému masu a úplně otravnému hraní na flétnu (na kterou vůbec neumím).

Veselej vodník

vesele žil,

chodíval do hospod,

hrál karty a pil,

z lesa bral otop,

ze soch dělal jíl.

Měl rybník plnej víl,

rád ochutnával z leknínu pyl.

Všichni ho znali,

pro všechny šil,

veselej vodník,

co nikoho netopil,

jenom tak byl.

Voním k ženám v jejich snech,

hladím je.

Když se pak probudí,

necítí nic.

Ale já, já jsem v jejich snech.

Zajímal Vás můj názor na Váš esej, v němž se tvrdí, že Láska je pouze fenylethylamin vylučující se v mozku člověka.

Po důkladné analýze Vaší písemnosti jsem v ní ovšem dané tvrzení neobjevil.

Balíček, který jste mi poslal, obsahoval jen klíženou dřevní hmotu a uhlíkovou čerň.

Černá je asfalt.

Černá je noc.

Černá je barva.

Černá, černá, černá,

černá, černá, černá,

od května do června.

Černá je dost černá.

Pořád černá, samá černá.

Uhlí je taky černá.

Kronika je černá proč?

A slovo „černá“ je divné dost.

„Host do domu - hůl do ruky“.

Dost blbý pořekadlo.

Však slepý host hůl potřebuje.

Takže třeba: „Slepý host - holí má dost“.

Nebo:

„Malý dvůr a dlouhý bič“.

No, ale jak se pak rozmáchneš?

Takže: „Malý dvůr a akorátní tyč.“

Nebo: „Bij ho, než uteče pryč.“

Ahoj, tak co záda a oudy?

No jo, bolej vás klouby.

Život lázeňský není tak dlouhý.

Brzo domů půjdu

a nebudu mít újmu.