Blázni.cz - dobrý kanál

Už mám dost těch ufňukanejch básníků a básnířek,

co pořád jen brečí, jak maj život v prdeli, 

furt dokola to samý, oplakávat týden, sobotu i neděli.

Žena mě nechce, muž mě nechce,

hermafrodit mě nechce, transsexuál mě nechce.

Já vím, nežije se to snadno ani lehce.

Záplava neschopnosti vypořádat se s vlastním bytím

a ještě o tom psát, či snad před publikem na hlavu si srát?

Děláte umění, a to po vás zbude,

jak shnilé pahýly v bezďákově hubě.

Cožpak není hezčího, o čem psáti?

Vzíti třeba na pero komára,

co z potřeby rozhodl se krve sáti.

Nevidíte v listí hrdinu,

který držel se stromu od jara do podzimu,

pak snesl se k zemi či na vodní hladinu?

Vy rozervaný duše,

co je pro vás poezie únikem z utrápený reality,

zkuste toliko energie, co věnujete psaní o zklamání v lásce,

o vašich nemocích a polámaných emocích,

věnovat třeba doteku prstu o drsnou kůru stromů,

po cestě z hospody domů.

Barevnému kouři z cigarety,

nádhera! - jak hlen se barví do hněda.

To básníka hnedka za aortu chytí.

Vidíte ty vobrazce?

Když se snoubí krása

s pomalou a často bolestivou smrtí.

Ale každý, jak chce.

Zasel jsem selátko,

to vyrostlo mi zakrátko.

Po čase -

stalo se z něho prase.