Můj smutek je modlitbou
Aby démoni odešli do patřičných krajin
Sama se sebou maluju obraz psychopata
Kterej nemá šanci vkročit
Pořád tu drží otevřený dveře
Co když náhodou?
Bude potřeba převrátit stoly
Co když náhodou
Zatemní se ta trhlina
Lásku v sobě vypěstuju jako rostlinu
Proboha - trvá to!
Jsem pomalejší
Táhnu se jak váhání uzlu, když strká si tam sebevrah hlavu
Táhnu se a v tu chvíli zas zrychluji
Kolečka se otočí, panenky se protočí, hlava se mě zamotá, padám, kam nevím, ale na čele nápis help
Co a k čemu má to bejt
Dávno už neviditelnej plášť nosím celý věky
Myslím na ňadra cizích žen a jejich rty který tě omáměj
Já už nemám žádný rty, já mám kapuci, která se snaží doskejtovat do tunelu bez přátel
Do tunelu kde budou už jen krysí bobky a můj možná prožitej život
Dal jsi mi do hlavy vlastní neexistenci
Jsi stejnej jak ta zelená kopretina
Ale není už potřeba věci si vyčítat
Lásku vynesu do oblak jak lístky květů o který není potřeba se starat, protože všechno má svoji vlastní cestu a ty to nikdy neumožníš, aby život byl napsanej nikdy nebude napsanej
V tom je to tak zkurveně magický, že brečím a nespím a moje modlitba mi diktuje kdy nespat a bude to trvat ještě pár hodin i při tý nejsilnější meditaci si nakonec řeknu, že to nemám šanci zjistit
Žádnej psychoanalytik nenapsal do dějin, že sny jsou obrannej mechismus a já se braním žít svůj smutek a tak nespím a tak se občas chichotám jak veverka, vím totiž vomámit to drogama nejde vomámit to nejde, duši musíš vomámit jen sněnim.. jen sni, princezno, tohle je tvoje pohádka a ty si to umíš zkurvit dokonale, tak jen sni, prosimtě
